Jedna z nejstarších slovinských horských chat má české srdce

Sníh klouže, slunce pálí a členitá kamenitá cesta po horském úbočí vyžaduje nižší tempo a obezřetnost. Kolem se otevírají výhledy na takřka kolmé štíty Kamnicko-Savinjských Alp a propastná hloubka při pohledu dolů z cesty naznačuje, že náš cíl už nemůže být daleko.

Češka koča neboli Česká chata se zanedlouho skutečně objevuje na malém horském sedle. Už na první pohled připomene chaty známé třeba z Krkonoš, Jizerek nebo Krušných hor. O jejích kořenech proto nelze pochybovat, navíc když průčelí zdobí pamětní cedule Klubu českých turistů, umístěná ke 100. výročí otevření.

„V roce 1900, ještě za Rakouska-Uherska, ji tady postavilo Slovinské planinské družstvo. To je něco jako náš horolezecký svaz,“ přiblížil historii chaty Michal Kůra ze Slovenija Center.

Družstvo mělo jednu ze svých poboček také v Praze. „Členové si oblast Jezerska natolik zamilovali, že tady vybudovali právě tuhle chatu, která je postavená ve stylu našich českých horských chat. Je jiná než ty slovinské v okolí,“ doplnil Kůra. „Od té doby jsou tady Češi velmi vítaní, pravidelně se tu konají různé oslavy a vazba na horolezce je veliká.“

Češka koča byla postavena velmi rychle, v průběhu jediného roku, a otevřela se na přelomu 19. a 20. století, konkrétně 26. července 1900.

Češi měli chatu nejprve ve vlastní správě. Po první světové válce ovšem slovanská soudržnost poněkud vymizela, když se po rozpadu Rakouska-Uherska začaly formovat samostatné státy. Chata proto přešla do slovinské správy, která se o ni ovšem starala svědomitě. Díky tomu se Češka koča zachovala v nezměněné podobě dodnes.

Je to především zásluha rodiny Karničarových, kde se správcovství předává z generace na generaci posledních sto let. Od roku 2015 žezlo třímá Karmen Karničarová, která během léta chatu provozuje. Od července do září je otevřeno denně, v květnu a červnu jen o víkendech a od října do dubna je zavřeno úplně.

Češka koča leží v 1543 metrech nad mořem. Není to vyloženě vysoko, přesto dá výšlap docela zabrat – na druhou stranu je nejnáročnější první příkrá polovina trasy, poté se jde už víceméně po vrstevnici pouze mírným stoupáním. Nedaleko obce Horní Jezersko je parkoviště, od kterého se už musí vyrazit pěšky.

Nejkrásnější úsek cesty začíná ve chvíli, kdy pomalu začne ustupovat les. Je to právě v okamžiku, kdy už se jde jen po vrstevnici a po úzké stezce na úbočí hor. V tu chvíli jsem rád, že jdeme s místním průvodcem, který terén dobře zná. Uklidní mě i naše početnější skupina, která svým dupáním odrazuje případné hady. Ti se tu podle průvodce občas vyhřívají maskovaní okolní přírodou, což pro mě není zrovna příjemná myšlenka. Snažím se jí proto zaplašit výhledem do zeleného údolí.

V průběhu cesty je třeba jít kvůli charakteru terénu a úzké stezce opatrně, někde jsou ke skalám přichyceny řetězy a překvapí mě i jeden žebřík. Asi 20 minut před cílem je na jedné z horských plošin ještě napadaný sníh, po kterém se při zpáteční cestě dolů se vší parádou sklouznu. To však bylo v červnu, předpokládám, že v červenci už sníh zcela roztál.

Přestože sluníčko praží a teplota se drží vysoko, kousek před chatou začíná foukat studený vítr. V cíli nás ovšem kromě dalšího svršku zahřeje i lokální bylinkový šnaps Jezerska Pehta, který trochu připomíná Tatranský čaj.