Jedna z nejdéle tajených receptur na světě slaví 200 let. Hořký poklad má pořádně zašmodrchanou minulost

Když po zhruba 17 hodinách na cestě dosednu v trinidadském hlavním městě Port of Spain, nestačím se divit. Celé letiště je vyšňořené slavnostními pentlemi a nápisy, které oslavují 200. výročí zdejšího nejznámějšího produktu, který nechybí v žádné místní kuchyni. Oslavy prý probíhají v rámci celého tohoto roku a vyvrcholily zářijovým galavečerem, kde nechyběly všechny významné osobnosti ostrova i novináři z celého světa. Včetně mě.

„Jak dlouho, že tu jsi? Čtyři dny? No, tak to ti přeju hodně štěstí za tu dobu poznat, co jsme jako národ zač. Není tu žádnou výjimkou najít v jedné čtvrti kostel, mešitu a hinduistický chrám. Skvěle to znázorňuje, kdo vlastně jsme. Jsme jeden velký funkční mix. Projevuje se to na výrazech, které v mluvě běžně používáme i na naší gastronomii. Trinidadská kuchyně je fusion v pravém slova smyslu. A věř mi, že karibská kuchyně s asijskými a americkými pevninskými elementy skutečně stojí za to,“ říká mi můj průvodce Jeffrey a při pohledu na jeho uctivě tvarované břicho nemám nejmenší problém tomu věřit.

Když se ho zeptám na Angosturu, rozzáří se: „Vy Evropani, když už ji výjimečně znáte, jste schopni mít láhev doma otevřenou klidně pět let. Výjimečně si ji kápnete do nějakého koktejlu, ale pro nás tady je to diametrálně jiné. Když nás bolí břicho, nakapeme si ji do vlažné vody. Když nám je v létě horko, naplníme džbán studenou vodou, podle chuti přidáme bitters kapky a zasypeme to ledem. Nic neuhasí žízeň lépe,“ tvrdí Jeffrey.

„A v kuchyni? Na to by ses měl zeptat spíše mé manželky, ale využití je bohaté. Zejména do dušených mas přidáváme štědře. Průměrné trinidadské rodině stačí lahvička na dva týdny až měsíc,“ tvrdí Jeffrey, ve kterém jako by otázka na národní chloubu vyvolala potřebu dokázat mi, oč vše přicházím. Bere do ruky mobil a volá manželce.

„Tak ti mám říct, že to dává do všech masových směsí, kde chce získat hlubší chutě. Jen přidává opatrně a postupně, aby to nezhořklo. Nedává to prý akorát do marinád na maso před grilováním. Styk s otevřeným ohněm tomu nesvědčí. A mimochodem, dává to i do dezertů. Takový cheesecake s nahořklým elementem, to je už vyšší gastronomická,“ dodává průvodce, se kterým obcházím všemožné stánky pouličního jídla v noční metropoli ostrova.

Historie nebývá to první, za čím při svých cestách směřuji, přiznávám. Ale při cestě na karibské souostroví Trinidad a Tobago mě skoro každý rozhovor s místními a návštěva všemožných lokálních míst přiváděla k nutnosti pochopit, jak se může lahvička s hořkými kapkami stát pro jeden národ takovou legendou.

Ještě k tomu navíc, když vlastně nevznikla v této zemi, jak si většina lidí myslí, ale v nedaleké Venezuele.

Abyste se trochu zorientovali. Trinidad je nejjižnější ostrovní zemí v Karibiku a nejbližší bod venezuelské pevniny se od něj nachází pouhých 11 kilometrů. Překonávání této vzdálenosti tak nebylo ani před dvěma staletími žádný velký problém.

Vy jako turisté se dnes na Trinidad dostanete nejsnáze s aerolinkami KLM přes Amsterdam, s mezipřistáním cestou tam na půvabném Svatém Martinu. Tam jste za 17 hodin, zpět dokonce už za 12, protože let směřuje z Port of Spain přímo do Amsterdamu.

O překonávání velkých vzdáleností věděl něco i Johann Gottlieb Benjamin Siegert, německý lékař, který vyhledával dobrodružství. Ošetřoval vojáky v napoleonských válkách, včetně bitvy u Waterloo.

Bojiště jej evidentně přitahovala, a tak nikoho asi úplně nepřekvapí, že roku 1820 přistál lodí ve městě Angostura (dnes Ciudad Bolívar) na území dnešní Venezuely. To vše proto, aby se přidal k revolučnímu generálovi Simonu Bolívarovi, který bojoval o nezávislost na Španělsku.

Bolívar v mladém Němci odhalil brzy talent a jmenoval jej vedoucím chirurgem vojenské nemocnice ve městě Angostura. Jeho název mimochodem znamená španělsky „zúžení“ a město získalo toto jméno kvůli tomu, že právě v jeho oblasti se řeka Orinoko poměrně rapidně zužuje.

A právě během svého pobytu v tomto exotickém místě si Siegert poměrně záhy uvědomil, že pokud něco vojáky i ty, kteří se sem přesunuli z Evropy, trápí opravdu často, jsou to horečky související s velmi častými žaludečními potížemi.

A protože standardní medikace v tropickém podnebí často účinkují slaběji nebo vůbec, stál před mladým lékařem složitý úkol. Vysoké teploty a změna stravy totiž páchaly na emigrantech z Evropy pořádnou paseku. Siegert tak začal experimentovat s místními rostlinami i bylinkami ve snaze nalézt úlevu pro ostatní v přírodě.

V roce 1824 dal konečně dohromady svůj recept, který nazval Amargo Aromatico. Za intenzivní bylinkovou chutí a aromatem stál především hořec, což je květina s prokázanými léčivými účinky.

Kapky nejdříve Siegert podával jen své rodině, přátelům a posléze pacientům. Protože bylo město Angostura velmi rušné a námořníci z celého světa se tam střídali jako na běžícím páse, brzy se informace o zázračných bylinných kapkách rozkřikla.

Netrvalo dlouho a Siegert diametrálně zvětšil objem výroby, kapky začal prodávat, a za několik let dokonce i exportovat do Velké Británie.

V roce 1875 pak rodinné podnikání přesídlilo na exotický a malebný Trinidad, kde se nachází dodnes. Značku pod názvem „J.G.B. Siegert & Hijos“ (J.G.B. Siegert a Synové) vedli příznačně synové doktora Siegerta: Carlos, Alfredo a Luis.

Koncem 19. století pak začal obří boom koktejlové scény v USA, čímž značka vstoupila do nové éry. Bitters kapky už nebyly využívány jen jako lék, ale i jako exotická přísada do luxusních koktejlů, což je koneckonců jejich nejznámější užití i dnes.

Veškerá produkce vyhlášených hořkých kapek se odehrává v jedné jediné velké místnosti, chtělo by se říci spíše menší hale. Vítejte v Bitters Room, odkud vám nemůžu ukázat žádný snímek, protože je zde focení přísně zakázáno.

Příslušný příkaz na odložení čehokoli schopného pořídit snímek jsme dostali pro jistotu hned několikrát. Ve velké části haly se nacházejí kovové barely pečlivě opatřené datem.

„To je čistý macerát. Bylinná směs naložená v lihu. Ta se po určité době naředí čistou vodou v poměru jedna ku dvěma, a tak získáte finální produkt. Ten je pro změnu v těchto větších barelech uprostřed,“ ukazuje a popisuje nám místnost vysoce postavená pracovnice společnosti Ronda Betancourtová, která s námi výrobní prostory prochází.

Dobře vím, že Angostura má objem alkoholu 44,7 procenta, a tak mi něco nehraje. I kdybych bral v úvahu, že má macerát stoprocentní objem lihu, po smíchání se dvěma díly vody se přece nedostanu nad 33procentní objem alkoholu. Kupecké počty.

Nedá mi to a ptám se. Ronda pokyvuje hlavou, ale prý mi nemůže dát uspokojivou odpověď. Je to už až příliš konkrétní otázka na výrobní postup, sděluje mi.

Brzy mi z jejího povídání dochází, jak moc střežená tato rodinná receptura je. Zná ji pouze pět osob, které nesmí ani společně letět v letadle pro případ, že by došlo k nehodě. A že by přesné složení odkoukal někdo, kdo ve firmě pracuje a přejímá zásilky…

Jednotlivé suroviny přicházejí do firmy pod kódovým označením, které se průběžně mění. A pro případ, že by nějaký slídil byl skutečně snaživý, firma si nechává průběžně posílat i suroviny, které pro výrobu kapek nepoužívá a případné slídily tak jen svádí ze správné cesty.

Není tak divu, že když byla na slavnostním večeru představena limitovaná edice zdejšího hořkého pokladu ke 200. výročí značky, která by se měla po světě dostat do prodeje koncem roku, zajímali se místní prvořadě o to, jaké množství ze 120 tisíc vyrobených lahviček zůstane na ostrově a kolik jim zmizí na export.

A netajili se tím, že pokud by jich zbylo na místní málo, bylo by to pozdvižení nemalého kalibru.

„Výroční kapky jsou na ostrově událost. Když už se na člověka dostane, koupí si je s tím, že je nikdy neotevře a bude to rodinná vzácnost. Tohle přesvědčení nám všem ale vydrží v průměru asi tak dva dny. Nevydržíme to a lahvičku otevřeme. Vždyť od toho je! Každý tu na ostrově ví, že základem výročních kapek není lihový macerát, ale bylinná směs spojená se stařeným Angostura rumem. Ve směsi je nově i muškátový oříšek, pelyněk a kořen anděliky lékařské,“ vyjmenovává mi Jeffrey chirurgicky přesně informace o ostrovní novince, na kterou se tak těší.

A aniž si to Jeffrey v dané chvíli uvědomil, asi nejvíc na mě zapůsobila věc, kterou mi řekl jen tak mimoděk, mezi řečí. Trinidad je totiž v období, kdy stále více řeší svou koloniální minulost. Premiér ostrovního státu v srpnu oznámil plán odstranit ze státního znaku tři lodě symbolizující příjezd Kryštofa Kolumba a nahradit je národním hudebním nástrojem Trinidadu, kterým je steelpan, kovový bicí nástroj. Mnozí s tímto návrhem souzní, jiní oponují, že jde o smazání historického momentu země.

„Pro každého, ať vědomě, či ne, je historie jeho země a národu důležitá. Ty jsi Čechoslovák, viď?“ ujišťuje se Jeffrey. Malý moment přemýšlím, zda se pouštět do vysvětlování, anebo zvolit snazší cestu. Ale není mi dvacet. Souhlasně pokývnu hlavou.

„Tak se pořádně podívej na etiketu, najdeš tam vyobrazení Františka Josefa I., jakousi pečeť. A droboučkým písmem mimo jiné i nápis ‚Koenig von Boehmen‘, takže ač jsi to asi nevěděl, tak se náš národní poklad dotýká i historie tvé země. Naše zeměkoule je menší, než by se mohlo zdát. A nebylo tomu o moc jinak ani před těmi dvěma sty lety,“ dodává symbolicky Jeffrey.