Jedinečná Vratislav. Polské Benátky severu mají pohnutou historii i neotřelý půvab

Trpaslíci jsou reakcí na Oranžovou iniciativu, která bojovala proti absurditám minulého režimu recesí. Když její členové přišli třeba na nepovolenou demonstraci v oranžovém oblečení a čepičkách, jako kdyby byli zahradní trpaslíci, začali je policisté rozhánět, zatýkat nebo i bít. Aktivisté se hájili tím, že zákon sice zakazuje nepovolená shromažďování lidí, ale ne trpaslíků.

Jinou formou protestu, který byl právně složitě napadnutelný, bylo třeba to, že zdarma rozdávali lidem nedostatkový toaletní papír nebo dámské hygienické potřeby. Anebo letáky se sloganem: „Občané, pomáhejte policii a bijte se sami.“ V centru turistických informací můžete dostat mapu a vydat se po stopách některých trpaslíků.

Na Tumský ostrov, centrum církevního života, se vchází přes Most milenců. Ještě nedávno byl ověšený hrozny zámků, které symbolizovaly, jak velká je dnes poptávka po pevné a idylické lásce v těchto nejistých a vůbec ne idylických dobách. Když městská správa zámky odstranila, zjistila, že jich na mostě viselo dvanáct tun. Teď už se tam v každém případě věšet nesmějí. Hrozí za to pokuta. Největší vytrvalci pověsí aspoň občas, nepozorovaně, nějaký zámek lásky na zábradlí zdejšího nábřeží.

Vydal jsem se na ostrov za lampářem, který tu každý večer rozsvěcí 103 plynové lampy. Měl na sobě pelerínu a buřinku. Představil se mi jako Robert a vysvětlil mi, že tu každý večer nachodí kolem pěti kilometrů a ráno dalších pět. Léto je pro něj složitější než zima. Noci bývají kratší a míň se vyspí. Rozsvěcuje lampy až v devět večer, okruh mu trvá asi tak hodinku a půl. Ale už ve tři ráno musí zase zhasínat.

V zimě rozsvěcí kolem půl čtvrté odpoledne a zhasínat začíná až od šesté ráno. „Můžu si pospat jak medvěd,“ žertuje. Pod pláštěm má malou plynovou bombu. Z ní vede hadice do dlouhé hole, na jejímž konci je plynový hořák, kterým lampy rozsvěcí. Projít se s ním skrz křivolaké uličky této nejstarší čtvrti města, kde Vratislav vlastně vznikla, je hezký zážitek.

Mimochodem, ostrov není ostrovem. Rameno řeky se postupně zanášelo, až ho Napoleon nechal zasypat a vznikl tak poloostrov, kterému se stejně dál říká ostrov. Město, které kdysi patřilo Polákům, Čechům, Rakušanům, Němcům, a nakonec znovu Polákům, zažilo v minulosti spoustu absurdit. Proto má pro ně vyvinutý smysl. Stejně jako smysl pro humor.

Stará gotická radnice s renesanční výzdobou, která stojí na náměstí Rynek, je už sedm století přirozeným centrem světského života. Přímo pod ní najdete slavnou Svidnickou pivnici. Kdo ji nenavštívil, jako by ve Vratislavi nebyl. Je jednou z nejstarších v Evropě. Jedla tu řada slavných lidí, třeba císař Zikmund Lucemburský, Johann Wolfgang Goethe, Fryderyk Chopin a spousta dalších známých osobností.

Objednali jsme si polévku žur a pečené vepřové koleno. Žur je typický pro Slezsko. Má jemně nakyslou chuť. Vedle hovězího vývaru a fermentované strouhanky ze starého chleba může obsahovat různé druhy masa (klobásku, uzený bůček, vepřová žebra…), ale i další ingredience. Místní žertují, že téměř každá rodina má svůj recept. Když se jich někdo na návštěvě zeptá, jak jim chutnal hostitelův žur, snadno se dočká odpovědi: „Byl velmi dobrý, ale naše maminka dělá ještě lepší.“ Bývá hodně sytý, proto se o něm v polštině říká: „Žur, chłop jak mur.“ Což bychom mohli hodně volně přeložit: po žuru budeš chlap jak hora.

Vepřové koleno mělo křupavou kůrčičku, pod kterou se měkké maso doslova rozpadávalo. Zapili jsme ho pivem chmeleným na závěr várky za studena v restauračním minipivovaru, který nabízí pět druhů netradičních piv. Proto mělo mírně nahořklou a zároveň svěží, velmi jemně citrusovou i ovocitou chuť. Bylo nepasterizované a nefiltrované.

Když jsme si pak venku prohlíželi vnější výzdobu gotické radnice, našli jsme mezi sochami světců, panovníků a oficiálních osobností také rozhořčenou manželku. Vítala rozjařeného muže s dřevákem v ruce. A pod jedním ze světců jsem nalezl i veselou jeptišku, jak s chutí popíjí pivo. Hned vedle mnicha, který na něco trochu otráveně a trochu vystrašeně přísahal. Připadalo mi to, jako když si sochařští řemeslníci zažertovali a vpašovali do strnulých oficialit kus obyčejného života. Že by zas něco typicky vratislavského?

Šli jsme se pak projít nočním městem. V ulici bývalých masných krámů s hrázděnými domy stálo několik bronzových soch domácích zvířat. Před nimi jsem našel nápis: „Na počest jatečních zvířat! Konzumenti.“

V uličkách Starého města, kam večer už téměř nedoléhal ruch Vratislavi, mě nejvíc zaujal příběh impozantního kostela svaté Alžběty, jednoho z nejvýznamnějších ve městě. Stály před ním dva malé domky spojené barokní branou. Místní jim říkají Jeníček a Mařenka. Tak jim asi připadaly proti „perníkové chaloupce“ kostela. Opat Erhard Scultetus, vášnivý hráč hazardních her, prohrál tento chrám, když hrál kostky s královským pokladníkem Heinrichem von Rybischem (1525). Z katolického kostela se pak stal protestantský.

Silná bouře strhla později vrchol jeho pyšné 130 metrů vysoké věže (1529). Katolíci to označovali za Boží trest. Protože se však nikomu nic nestalo (o život přišla jenom černá kočka), mluvili protestanti naopak o Božím zázraku. Dnes měří věž „jen“ 90 metrů a je z ní krásný výhled na Vratislav. Kostel se však stal výjimečný i tím, že má zajímavé moderní vitráže. Vytvořili je absolventi zdejší akademie výtvarných umění.

Přitiskl jsem ruku na pancéřové sklo. Z druhé strany k ní tiskl svou tlamu plnou ostrých zubů nilský krokodýl, Nebýt skla, mohl bych ho podrbat na čenichu. Stál jsem v Afrikáriu, tedy africkém pavilonu vratislavské zoo. Kousek odsud se v korálových útesech proháněli barevné ryby a žraloci, ve venkovních bazénech dováděli tučňáci a lachtani. Jen hroši stojící pod vodopády vypadali, že s nimi nic nehne, dokonce ani energetická krize nebo inflace.

Místní zoo se může pochlubit řadou vzácných zvířat, třeba irbisy, tedy sněžnými levharty, kteří žijí v Himálaji. Když jí projdete, rychle pochopíte, proč je nejnavštěvovanější zoo v Polsku.

V celé Vratislavi mě ale zdaleka nejvíc fascinovala zdánlivě nudná věc: voda. Přesněji řečeno vzrušující příběhy o vodě ve všech jejích podobách, které lidem vyprávějí vědci v unikátním centru Hydropolis. Vidíte tu například nádherné záběry nejrůznějších typů mraků a pochopíte jejich roli v cirkulaci vody. Nebo jsem tu třeba nahlédl jsem do repliky batyskafu Trieste v reálném měřítku. Jacques Picard a Don Walsh s ním dosáhli rekordní hloubky téměř 12 kilometrů v Mariánském příkopu (1960). Batyskaf se při tom chvěl pod obrovským tlakem vody v hlubinách, ale oni to riskli a vyšlo jim to.

Viděl jsem tu i sugestivní modely ryb, které žijí v té tmě a hloubkách. Jak je možné, že tu loví a přežijí? Kdybychom je vytáhli nad hladinu, explodují kvůli vnitřnímu přetlaku. Hydropolis je plná neuvěřitelných příběhů a fakt. O vodě, zvířatech i rostlinách, o geniálních vynálezech, o lidech, kteří měli nápady a odvahu.

Tvůrci Hydropolis tu ukazují vědu jako vzrušující dobrodružství. Pomocí efektních záběrů, holografických projekcí, dotykových displejů, digitálních zařízení, prostě všeho, co sugestivním způsobem zachytí magickou sílu lidského poznání. Ne náhodou je Vratislav jedním z měst, která se v Polsku za posledních patnáct let nejvíc proměnila.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Pobytové a poznávací zájezdy do zahraničí, Zájezdy do Evropy