Jeden z nejkrásnějších německých hradů už přes 800 let nezměnil majitele

Nejprve něco k bohaté historii hradu. Hradiště zde vyrostlo v 9. století, od 11. století započala výstavba hradu. Rudolf von Eltz byl jedním ze signatářů listiny vydané císařem Barbarossou v roce 1157, v té době měl hrad románskou podobu opevněné tvrze, chránící obchodní cestu v údolí Mosely.

Roku 1268 uzavřeli jeho pravnukové Wilhelm, Elias a Theoderich dohodu řešící současné i budoucí majetkové poměry formou společenství spoludědiců s tím, že budou hrad vlastnit a obývat společně. Tím vznikly tří zásadní linie rodu – Eltz ze Zlatého lva (následně hrabata z Eltz-Kempenich), Eltz ze Stříbrného lva (současní baroni z Eltz-Rübenach) a tak trochu jako z amerického Divokého západu znějící Eltz z Buffalo Horns (ta roku 1786 zanikla vymřením). Díky tomu na hradě později pobývala občas i celá stovka urozených, kteří se v některých místnostech setkávali, jinak měli každý své prostory.

Budování hradu pokračovalo po dobu 500 let, a jelikož jeho základ stál na osamělé skále, stavěl se především vertikálně, tedy narůstal do výšky a rozhodně se nestavěly prostorné místnosti. Lze dohledat, že díky diplomatickým dovednostem Eltzů se jejich sídlu vyhýbaly všeliké bojůvky, pouze v letech 1331–1336 musel hrad vzdorovat majetnickým choutkám kurfiřta Balduina z Trevíru (pocházel z Lucemburska, Karel IV. byl jeho prasynovcem). Ten vybudoval nevelký hrad na protější skále, odkud se pomocí metacích strojů pokoušel hrad dobýt.

Tato dvouletá epizoda byla ukončena dojednáním míru, ovšem za cenu přiznání porážky Eltzů. Pro změnu Jakob z Eltzu se od povolání prostého kanovníka přes univerzitního rektora stal roku 1567 trevírským kurfiřtem.

Roku 1815 baroni z Eltz-Rübenachu prodali svůj podíl hrabatům z Eltz-Kempenichu, kteří hrad vlastní do dnešních dnů. Současným majitelem je příslušník rodu s takřka démonickým jménem Karl Graf von und zu Eltz, řečený Faust von Stromberg (*1948), zástupce 34. generace rodu Eltzů. Více o této památce se dozvíte na webu hradu.

Hrad stojí uprostřed 70 metrů vysokého skalního útvaru, který ze tří stran obtéká řeka Elzbach, je to spíš větší potok (však i bach německy značí potok), vtékající později do Mosely. Hned zkraje rada na cestu: příjezd je přes vesnici Wierschem, zhruba jeden kilometr za ní je po pravé straně parkoviště s označením, že odtud vede pěší cesta k hradu. Jednak je cesta odtud zbytečně delší, jednak úhrada probíhá pouze v hotovosti mincemi.

Zapomeňte, že po návratu do uvedené vesnice najdete obchod či podobně, kde byste si rozměnili, jediná osoba, která je k zastižení – domorodka zametající na dvorku – , údajně žádné drobné neměla a výhružně pozdvižené koště signalizovalo, že její dvůr, její hrad, takže mi nezbývalo než se vrátit k benzinové pumpě ve vzdálenějším Münstermaifeldu.

Nicméně i tak jsem pak tento parking bez zastavení přejel se zvědavostí, co mohu čekat na parkingu přes kilometr vzdáleném, označeném jako stanoviště shuttle busu.

A vida, bylo a je tam parkoviště s obsluhou, odkud je k hradu pěkná procházka divokým lesem, součástí panství. Minibus jezdí každých 15 minut a ten kousek cesty vyjde na dvě eura (asi 50 korun), kdo je mobilní, snadno se projde asi 20 minut lesem, který je i chráněnou přírodní památkou.

Po mírném sestupu se najednou prvně objeví hrad, jako vystřižený ne z papírové skládačky, ale z pohádky. Jeho malebnost podtrhují věže a věžičky, hrázděné prvky, terasovitě zvolna stoupající hradby se vstupní branou, arkýře, vlaječky…

Na protějším kopci je drobná zřícenina, jedná se o zmíněnou základnu dobyvačného kurfiřta, malý hrad zvaný hrad Trutzeltz či též Badeneltz.

Prohlídka trvá poctivých 45 minut. Co je mnohým nemilé, že je striktně zakázáno fotografování v interiérech, ale je to příkaz majitele, u něhož nad jiné platí: můj dům, můj hrad.

Procházené komnaty jsou vesměs, až na pár sálů, malé, takže skupinky návštěvníků jsou menší, zato s častější frekvencí. Audioprůvodce není dostupný, takže je na vás, zda absolvujete prohlídku v němčině, pro skupiny i ve francouzštině a angličtině, či vám postačí leták.

Tištěným textem se mohou probrat i Číňané, Japonci, Italové, Portugalci, Španělé, Nizozemci či Rusové. Rytířský sál s erby, brněními a dubovými stropními trámy je trochu prostornější než třeba hraběnčina ložnice s renesanční malovanou svatební postelí – nejstarší toho druhu v Německu, lovecký sál zase zdobí medvědí kožešiny na podlaze.

Projdete komnatami, jako je gobelíny zdobený Rübenachův spodní sál a ložnice, Vlajkový sál, kurfiřtský pokoj, zaujmou jak liturgické předměty, tak lovecká trofej z Aljašky, mohutná losí hlava, nebo iluzivní obraz knihy, ze kterého jako by stránky opravdu vystupovaly do prostoru.

Prohlídka končí ve středověké kuchyni z roku 1540. Vlastně nekončí, za pokladnou následuje již bez průvodce přístupná klenotnice se zlatými, stříbrnými a porcelánovými artefakty a zbrojnice, jejíž exponáty definuje již její název.

V exteriérech není problém fotografovat, působivé jsou zejména pohledy vzhůru na jednom ze dvou malých nádvoří, při pohledu z hradeb nelze přehlédnout pod nimi ležící dělové koule z dob dobývání kurfiřtem Balduinem.

Rada na závěr: kdo dřív přijde, ten ne že dříve mele, ale najde místo na parkovišti a nebude stát frontu u vjezdu na něj, totéž platí o prohlídce.