Je starší než Egyptská říše? Tajemství Velké sfingy nedá spát ani expertům

Starověcí Egypťané ji nazývali Hor-em-Akhet neboli Hór (staroegyptský bůh nebes, slunce a světla) na obzoru. Arabové jí přezdívali Abú ’l-Haul, tedy Otec hrůzy. Není divu. Obřími rozměry přitahuje kolos u pyramid ve městě Gíza lidské oči po tisíciletí.

Největší socha starověkého Egypta je vytesaná z jednoho skalního bloku. Na délku měří sedmdesát metrů, na výšku dvacet. Tlapy má delší než autobus, hlavu jako malý domek. Hledí přímo k východu, ocas obtočený kolem pravé zadní tlapy, přikrčená a připravená ke skoku — jak dlouho už? Na toto téma se vedou vášnivé diskuse mezi archeology, geology, spisovateli a snílky.

Podle nejčastěji uznávaných teorií byla chiméra se lvím tělem a lidskou hlavou postavena v období pyramid. Tvrdí to i renomovaný americký archeolog Mark Lehner, jenž jejím mapováním strávil pět let života. Kancelář měl přímo mezi tlapami.

„Vzpomínám, jak jsem lezl po Sfinze jako liliputáni po Gulliverovi a mapoval ji kámen po kameni,“ uvedl pro vědecký časopis Smithsonian Magazine. Výsledky výzkumu zúročil při obhajobě doktorátu na prestižní americké univerzitě Yale.

Archeolog Lehner je přesvědčen, že Sfingu nechal před 4500 lety postavit faraon Rachev, stavitel druhé pyramidy v Gíze. Geolog Robert Schoch — s doktoráty z geologie a geofyziky taktéž z Yale — a spousta jeho kolegů se však domnívají, že socha je daleko starší, možná až 12 000 let. Kdo má pravdu?

Podle Marka Lehnera poskytuje vodítko k dataci uspořádání tří souvisejících staveb: Sfingy, chrámu ležícího přímo před jejími tlapami a Rachevovy pyramidy za jejími zády. Jak uvedl pro dokument National Geographic, zmíněné stavby jsou součástí jednoho stavebního projektu.

Sfinga vznikla tak, že dělníci napřed vylámali do vápencového podloží příkop ve tvaru podkovy. Uprostřed něj vytesali vlastní sochu a z vytěžených kamenných bloků postavili chrám u jejích tlap. Mimochodem — dodnes není jasné, jak to udělali. Některé bloky váží 200 tun. Přemístit je a přesně k sobě poskládat, s tím by měli dost práce i současní inženýři s nejmodernějšími jeřáby. Pokud by to vůbec dokázali.

Ponechme však tuto otázku stranou a soustřeďme se na astronomickou orientaci staveb. Mark Lehner poukazuje na to, že dvě vnitřní protilehlé svatyně chrámu Sfingy leží na pomyslné ose, která při jarní a podzimní rovnodennosti spojuje východ a západ Slunce. Ráno projdou paprsky chrámem a během dne vytvářejí linii, která míří skrz Sfingu a podél jižní strany Rachevovy pyramidy k západu. Když večer stojíte před Sfingou v místě spojnice, lze sledovat, jak Slunce zapadající nad pravým ramenem sochy spojuje chrám s pyramidou.

Teorie odpovídá náboženským představám starověkých Egypťanů. Ti věřili, že existuje říše mrtvých zvaná Duat, skrz kterou musí faraon (ztělesnění slunečního boha Re a na Zemi) projet každou noc ze západu na východ a zvítězit přitom v boji nad obrovským hadem Apopem, symbolem prvotního chaosu. Jedině díky tomu ráno opět vyjde Slunce.

Podle knihy Am-Duat musí ti, kteří usilují o věčný život, vybudovat na zemi dokonalou kopii kruhu Duat, skrytého na těle bohyně oblohy Nut. Rachevův pohřební areál tento požadavek splňoval, a představoval tak faraonovu propustku na věčnost.

Dobu vzniku Sfingy by mohla napovídat i hlava pokrytá šátkem nemes, který u faraonů nahrazoval královskou korunu. Jenže je tu jedna zvláštní věc: přestože Sfinga strávila minimálně polovinu své známé existence zasypaná po krk v písku (kompletně byla odkryta až v letech 1925–1936), tělo se nachází v daleko horším stavu než hlava, vystavená po celou dobu působení živlů.

Nemělo by to být naopak? Navíc je hlava v poměru vůči tělu příliš malá: Co když byla někdy v průběhu historie přetesána a zmenšena? To by vysvětlovalo disproporci i rozdíly v zachovalosti. Ale znamenalo by to také, že Sfinga je daleko starší.

Nejde o novou myšlenku. Už Wallis Budge, britský egyptolog přelomu 19. a 20. století, měl za to, že socha pochází z konce archaických dob, nikoli z dynastické éry. Také jeho vrstevník, známý francouzský egyptolog Gaston Maspero, tvrdil, že ji „zasypal písek již za vlády Rachevova otce Chufua a jeho předchůdců“.

Možná právě oni inspirovali Johna Antonyho Westa, amerického spisovatele žánru sci-fi a ezoterické literatury. Ten totiž přišel s tvrzením, že erozi sochy nezpůsobil písek a vítr, ale voda. A ta naposledy tekla Saharou před 7000 lety, takže Sfinga by musela být minimálně dvakrát tak stará, než předpokládá Lehner a většina archeologů. Jenže kde by se v mladší době kamenné vzaly nástroje, s nimiž by bylo možné opracovat tak velký monolit? Spisovatel měl jasno: jde o dílo vyspělé civilizace, zaniklé Atlantidy! Odborná veřejnost se mu — pochopitelně — vysmála.

Pak však Westovu teorii podpořil už zmíněný Robert Schoch, v té době profesor bostonské univerzity. Žádný snílek, ale nadějný mladý vědec. A ten prohlásil, že se na Sfinze podepsaly prudké přívalové deště. „Toto je tvar naprosto typický pro pískovec, na který tisíce let pršelo,“ ukazuje v dokumentu televize NBC The Mystery of the Sphinx, který v roce 1993 získal cenu Emmy (televizní obdoba filmových Oscarů). Pro erozi způsobenou větrem a sluncem jsou typické ostré hrany, zatímco voda vytváří tvary oblé. „A takové místo je v Gíze jen jedno: Sfinga a zdi, které ji obklopují,“ dodává.

Jak geolog v dokumentu vysvětlil, celá gízská náhorní plošina byla před miliony let dnem oceánu, na němž se hromadil organický sediment: řasy a sinice, vápenaté schránky živočichů, korály. Vznikly tak různě tvrdé vápencové vrstvy. Pak se z moře stala pevnina. Přišli lidé a přírodní vápencovou skálu uprostřed planiny otesali do podoby obří sochy. Změnilo se podnebí, nastalo tisícileté období dešťů. Proudy vody vyhloubily měkčí vrstvy vápence, z různě tvrdých vrstev vytvořily zvlněné vodorovné „choboty“, ohladily přechody mezi nimi a vyryly typické svislé trhliny tam, kde voda stékala proudem dolů. Následovala sucha, která vytvořila pustou Saharu. Minula tisíciletí, sochu zasypal písek…

Vědecký důsledek? Sfinga a její chrám jsou mnohem starší než ostatní památky z dob faraonů. Možná až 12 000 let. Tyto závěry potvrdily tři stovky geologů na sjezdu Americké geologické společnosti. Tehdy se naplnila opravdová noční můra akademiků: spisovatel sci-fi, který neměl doktorát ani před jménem, natož za ním, se spojil s renomovaným odborníkem a přišli se smysluplnou, skvěle popsanou a velmi důkladně prezentovanou teorií, podpořenou spoustou nevyvratitelných dat. A to byl jen začátek. Zákopová válka mezi geology a egyptology se rozhořela naplno, když přišla řeč na tajné prostory pod SfIngou.

Ani to není nová myšlenka, o tajných prostorách pod Sfingou psal už Gaius Plinius Starší, římský historik a diplomat, jenž zahynul při výbuchu Vesuvu v roce 79. Korunu spekulacím nasadil na počátku minulého století Edgar Cayce, známý jako „spící prorok“. Tento americký senzibil, diktující své vize ve chvílích transu, předpověděl mimo jiné krach newyorské burzy, začátek druhé světové války či rozpad Sovětského svazu. Při jedné seanci také prohlásil, že se pod tlapami Sfingy nachází Síň záznamů: tajný archiv faraonů, v němž jsou shromážděny poklady a svitky z dob bájné Atlantidy.

Většina historiků považuje legendární kontinent, jenž měl zmizet pod hladinou někdy před dvanácti tisíci lety, za mýtus. Tamtéž zařadili i Cayceovu vizi. O půl století později, v roce 1987, však elektromagnetický průzkum vědců z japonské univerzity Waseda objevil v blízkosti Sfingy geologické anomálie, svědčící o podzemních dutinách.

To by ještě nemuselo nic znamenat, pro vápencové podloží celé gízské plošiny jsou jeskyně typické. Jenže… V roce 1991 mapovali podloží v těsném okolí Sfingy Robert Schoch a geofyzik Thomas Dobecki, specialista na ropné vrty.

A prostřednictvím seizmických senzorů s vysokým rozlišením zaměřili v hloubce pět metrů pod levou přední tlapou Sfingy velkou dutinu, příliš pravoúhlou na to, aby byla přirozeného původu. Šlo o dílo lidských rukou? To se nepodařilo ověřit. Zahi Hawass, tehdejší generální tajemník egyptské nejvyšší rady pro památky (SCA), označil výsledky za „americké přeludy“ a geology obvinil, že zneužívají Egypta pro osobní prospěch.

Žádost týmu o licenci na průzkum objevených dutin pomocí geologických vrtů rázně zamítl. Roli v tom možná hrál i národnostně zabarvený argument: Sfinga, symbol Egypta a dílo jeho předků, nemohla přece vzniknout tisíce let předtím, než se vůbec zkonsolidovala starověká egyptská říše!

Robert Schoch ovšem pátrání po tajné komoře pod Sfingou nevzdal. Své nejnovější výzkumy publikoval před třemi lety na odborném webu Scientific Research. Ve spolupráci s lékařem a amatérským egyptologem Manu Seyfzadehem a spisovatelem Robertem Bauvalem došli mimo jiné k závěru, že hlava byla původně lví. A že patřila bohyni Mehit, jejímž vtělením je lvice. Jak to souvisí s legendární Síní záznamů pod tlapami Sfingy? Posuďte sami…

Autoři teorie vyšli z hieroglyfů, jejichž uspořádání se s menšími obměnami opakuje na třech známých pramenech. Jsou to stéla prince Wepemnefreta, dřevěná deska z hrobky Hesirea, vysokého úředníka faraona Džosera (o němž se mimochodem také spekulovalo, že by mohl být stavitelem Sfingy), a socha Hemiunua, který byl vezírem faraona Chufua.

Nejlépe jsou hieroglyfy patrné na podstavci sochy vezíra Hemiunua (viz foto nahoře). Jednotlivé symboly vykládají takto (čteno shora dolů a zleva doprava): 1. sekera, 2. rákos a kalamář spojené do jednoho symbolu, 3. ostřice (šáchorovitá rostlina, z níž se vyráběl papyrus), 4. chleba či krajíc chleba, 5. sekera, 6. ohnutý prut, 7. ležící lvice. Na všech třech artefaktech jsou sekera, ohnutý prut a ležící lvice zachyceny blízko u sebe, někde se i dotýkají, takže evidentně souvisejí.

Sekera se běžně překládá jako mistr, architekt, stavitel či tesař a značí vysokou státní funkci.

Dvě sekery pak značí dvojitý titul. Rákos, kalamář, ostřice a chléb u prvního titulu naznačují, že jde o muže, který dohlíží na královské písaře a architekty — vzhledem k tomu, že stavěl mimo jiné i královskou hrobku, to musela být velmi důležitá osoba. Ležící šelma z druhého titulu představuje lví bohyni. Co však znamená ohnutý prut?

Podle autorů teorie jde o symbol klíče ke stavbě, kterou lvice stráží. A už jsme u Velké sfingy, obří sochy se lvím tělem a kdysi dávno možná i se lví hlavou. I u tajné komnaty pod její levou tlapou. Celý titul autoři interpretují „vrchní královský knihovník a strážce královského archivu Mehit“.

Zda hluboko pod tlapami Sfingy opravdu leží archiv dávných faraonů, se můžeme jen dohadovat. Zastánci tradiční archeologie v čele s Markem Lehnerem a Zahim Hawassem tvrdí, že nikoli: dutiny ve Sfinze a pod ní jsou buď přírodního původu, nebo jde jen o krátké slepé chodby, vykopané v minulém století zloději v honbě za poklady. „Dívali jsme se všude, ale žádné skryté chodby ani komory neexistují,“ konstatoval Hawass počátkem devadesátých let minulého století.

Když v létě 2009 prudce stoupla hladina spodní vody, provedli Hawass s Lehnerem u paty Sfingy sérii vrtů směřujících šikmo pod ni až do hloubky deseti metrů. Cílem bylo zjistit, kam až voda sahá, a odčerpat ji, aby nenarušovala podloží pod sochou. Jeden vrt směřoval přímo pod levou tlapu. „Nenašli jsme nic,“ konstatoval Hawass.

Znamená to konec snů o Síni záznamů? Nemusí. Třeba leží hlouběji, než kam dosáhly vrty. Nebo o kousek vedle. I kdyby však neexistovala, otazníky nad stářím sochy a jejím původem zůstávají. Argumenty geologů jsou zneklidňující a časem možná donutí archeology dějiny spojené se stářím Sfingy přepsat.