Jaroslav Svěcený: Na dovolené se nechci dohadovat, kdo měl dříve ručník na pláži

Málokdy se podaří spojit koncertní cesty s rekreací, většinou je to systém letiště-hotel-koncertní sál-hotel-letiště a druhý den hraji již někde jinde. Když se to však občas povede a jedná se o zemi, kterou jsem předtím ještě nenavštívil, tak jsem šťastný, když mám den volna a mohu se kochat tamními krásami.

Je těžké vybrat jenom jednu, ale pojítkem jsou v mém případě starořímské památky, které mě fascinují. Moc krásné se nacházejí na území Libye (Leptis Magna, Sabratha), Alžírska (Tipáza) nebo Jordánska (Jerash).

Vzhledem k tomu, že jsem již několikrát koncertoval v libyjském Tripolisu, v hlavním městě Alžíru a jordánském Ammánu, podařilo se mi tyto skvosty vidět. Na jednom z koncertů v obrovském římském amfiteátru byla i královna matka.

Když jdete po dlouhých ulicích starověké Leptis Magny a vidíte, že část města leží ještě ukryta pod zemí, tak se duchem přenesete z dnešního chaotického a těžce hektického světa do doby dávno minulé.

Zjistíte, že tehdejší civilizace uměla žít, ale měla tytéž chyby jako my, takže to fungovalo jen po určitou dobu. Uvědomíte si, že lidé mají vrozenou nedokonalost, a tak vedle fantastických staveb, uměleckého rozkvětu a veškerého vědeckotechnického pokroku se vždycky najde vrstva, která si chce žít nad poměry a bohužel po určité době „mlaská“ tak hlasitě, že ji ti hladoví nakonec svrhnou, aby zase chvíli mlaskali jiní. Ale to už začínám filozofovat, tak rychle přestanu. Chci tím pouze dokreslit, že poznáním starořímské kultury si člověk leccos srovná v hlavě.

V žádné zemi nevynechám ochutnávku tamních specialit. Na jaře tohoto roku jsem poprvé koncertoval v Indonésii, kde se narodil můj tchán, neboť jeho otec tu pracoval jako zástupce firmy Baťa. Tchán uměl skvěle vařit indonéská jídla a já jsem už při pobytu v Jakartě zjistil, že jich díky němu spoustu znám.

V řadě zemí musíte pochopitelně dávat pozor na hygienu a jako dezinfekci si dopřát občas panáka, i když tvrdému alkoholu jinak moc neholdujete, což je i můj případ. Nicméně jsou místa, kde vás čistota připravených jídel překvapí. Maroko, které mám moc rád, mezi ně určitě patří.

Vzhledem k tomu, že já opravdu excelentní kuchař nejsem, tak doma cizokrajné speciality raději ani nezkouším udělat, neboť mám opravdu rád svou rodinu a přátele. Stejně mně ty dobroty chutnají nejvíce tam, odkud pocházejí.

Samozřejmě, ještě nikdy jsem nehrál například v Jihoafrické republice a to bych si moc přál. Jsem totiž vyznavač dobrého vína a tamní víno patří mezi mé oblíbené. Rád bych tuto zemi poznal a řadu dalších.

Často hrávám v Německu, o kterém se říká, že má publikum spíše konzervativnější a chladnější. Víte, to se takto říct prostě nedá. Jednou si sednou společně v sále velmi temperamentní lidé se srdcem na dlani, jindy třeba převažují posluchači, kteří si svůj zážitek více nechávají pro sebe a tolik se neprojevují.

Jistě, existuje i malá část publika, která se samozvaně zvolí intelektuálním kritikem a „nositelem zaručených pravd“. Na ty můžete narazit i u nás doma. Já jsem komunikativní člověk, který bez kontaktu se skvělým a milým publikem nemůže být. Tito lidé mi dodávají energii a já se jim ji snažím vracet plnými doušky. Obzvlášť dnes, kdy život přináší velké kotrmelce, je moc důležité, že člověk z pódia může rozdávat pozitivní energii.

Letos jsem prožil opravdu nádherné chvíle také s českým publikem na tuzemských festivalech. Smiřické svátky hudby ve Smiřicích u Hradce Králové (tamní zámecká kaple Zjevení Páně je něco úžasného), na Kláštereckých hudebních pramenech v půvabném zámeckém prostředí Klášterce nad Ohří, na pražských Tónech Chodovské tvrze, na Kocianově Ústí, ve Skutči nebo třeba na závěrečném koncertě festivalu „Janáček a Luhačovice“, na zahajovacím koncertu Janáčkových Hukvald a na řadě dalších míst, která nemám prostor tady vyjmenovat. Pro mne je publikum hnacím motorem, proto mám radost, že i u nás je tolik báječných a kulturních lidí.

V zahraničí jsem měl skvělý pocit letos třeba v Thajsku, kde na můj koncert v Bangkoku přišla i slavná princezna Soamsawali, která poslouchá i moje nahrávky. Vzpomínám také na koncerty v Brazílii, Indii či nádherné mexické Morelii, kde jsem účinkoval na jednom z největších latinskoamerických festivalů. Co místo, to jiná atmosféra s úžasnými lidmi.

Ta otázka je velmi správně položena. První dva dny spím, protože jsem hrozně unavený a mám spánkové manko z celé právě ukončené koncertní sezóny. Třetí den jsem u moře, čtvrtý chvíli vydržím u moře a potom už jedu na výlet, pátý na výletě... Jsem asi člověk, který aktivitu vyhledává. Býti peciválem mě fakt nebaví.

Ve městech pracuji, sleduji ten živočišný „mumraj“, obdivuji architekturu a rád se stávám součástí rychlého tepu jakékoliv metropole. Ale jelikož důležitou součástí života je kontrast, tak potřebuji občas utéct a nikoho nevidět. V přírodě si člověk uvědomí, že k ní patří a že je jen malé zrníčko na světě - hodně dobrá sebereflexe.

Co se koncertních cest týče, ty většinou souvisejí s pracovními nabídkami. Pokud jedu na dovolenou, tak je to jasné. Cestuji rád k moři, ale tam, kde se nemusím ráno na pláži s někým dohadovat, kdo měl na tom či onom místě dříve ručník. Opravdu nevyhledávám zalidněná místa, zmasírovaná turistickým průmyslem, ale klidné, přiměřeně obydlené lokality.

Naše země je malá, ale neuvěřitelně turisticky bohatá, takže na tuto otázku těžko konkrétně odpovím. Někdy mám však pocit, že si těchto předností nevážíme. Já se zahraničním návštěvám věnuji po celou dobu jejich pobytu, protože vedle řady poctivých lidí mají šanci narazit i na ty,co je díky cizí řeči prachsprostě „natáhnou“. Přál bych si, aby těchto „vykuků“ u nás ubylo, protože by se zájem o naši zemi nepochybně zvýšil. Mám ji totiž opravdu moc rád.