Článek
Japonci si z vyspělého světa domů přivezli vše nejlepší a nejpokrokovější a tady to dotáhli k naprosté dokonalosti.
Připočteme-li proslulou ochotu Japonců pracovat pro všeobecné blaho bez ohledu na čas, počneme chápat, co jako turisté vidíme: do nedohledna se táhnoucí zástavbu měst, pavoučí síť komunikací, především dálnic, často nad povrchem země, na nosnících. Po kolejích se míhají soupravy šinkansen v několikaminutových intervalech. Veškeré práce nesou znaky kvality, dokonalosti, trvanlivosti.
Lidé na cestách jsou hýčkáni
K nejnápadnějším znakům skvělé péče o cestovní ruch patří množství a úroveň toalet. Jsou takříkajíc na každém kroku a jsou neuvěřitelně vybavené a samozřejmě čisté. Při jejich návštěvě mě napadl termín „toaletní klinika“.
Nádraží větších měst obvykle představují moderní, často architektonicky vysoce atraktivní budovy, nabité obchody, restauranty, ale i prostorami pro kulturu a odpočinek. Výjimkou není koncert vážné hudby v nástupních halách. Co šlo, bylo automatizováno, provoz je racionální, bez zbytečných zdržení, návalů, poruch.
Tokio do nedohledna
Červenobíle signálními barvami natřená Tokijská věž patří k dominantám města. Tyčí se do výše 333 metrů, váží 4000 tun a slouží již 57 let. Tvarem připomíná Eiffelovku. Hlavní vyhlídková plošina je ve výšce 150 metrů, což stačí, abychom se přesvědčili, že mrakodrapy Tokia se rozbíhají až mimo dohled našich očí.
Věž láká návštěvníky i za tmy. Kromě mimořádně atraktivní vyhlídky umocňované barevnými světelnými efekty nabízí ve středu a ve čtvrtek koncerty živých kapel, v pátek večery s diskžokejem.
Z věže také vidíme, že mezi nekonečnými plochami mrakodrapů a ostatní betonové zástavby občas vykoukne ostrůvek zeleně. Obvykle jde o pověstné japonské zahrady nebo zahrady obklopující chrámy a svatyně. Vstoupíme-li, rázem se ocitneme ve zcela jiném světě, klidném, krásně upraveném, vhodném k relaxaci či meditaci.
Bez Fudži to nejde
Počet činných sopek na japonském území přesahuje čtyři desítky. Žádná však není tak výrazným a světoznámým symbolem země jako 3776 metrů nad mořem vysoká Fudži. Japonci tvrdí, že ji mají hluboko v srdci — nejen pro její pohlednost, ale i pro inspiraci, s jakou trvale oslovuje autory literatury, hudby, poezie i výtvarníky.
Hora mění svou tvář, působí tu přívětivě, tu hrozivě, tu romanticky, jindy stroze a nevypočitatelně a do své tvářnosti přibírá i obraz širokého okolí. Jiná je ráno, jiná v poledne, jiná v podvečer, jiná na plném slunci, jiná v rozmanitých „oblecích“ z mraků, mlhovin či deště nebo sněhu, jiná na jaře, na podzim a v zimě. Nejhezčí je od „pasu“ nahoru oděná v bílém sněhovém hávu před příchodem jara. Na svazích napočítali na 2000 druhů rostlin, které přispívají k proměnám jejího vzezření.
Od 1. července do 31. srpna je sezóna výstupů na vrchol. Stezky, po nichž se postupuje, měří od 15 do 25 kilometrů. Nejoblíbenějším východiskem jsou břehy jezera Kawaguči, odkud cesta k tzv. 5. zastavení trvá asi čtyři hodiny. Kdo nemá čas nebo je v Japonsku jen nakrátko, může pod vrchol Fudži vyjet autem či autokarem.
Císařský palác
Vraťme se ale do Tokia, které jsme si už prohlédli z výšky. Zaujaly nás ostrůvky zeleně, zahrad a parků.
Dokonalou představu, jak takové zákoutí zahrad a odpočinku vypadá, nabízí Východní zahrada císařského paláce. Na mapě Tokia je vidět, že areál paláce tvoří značnou část městského centra. Je ohraničen vysokými kamennými zdmi, umně poskládanými z mohutných kvádrů, navíc chráněn vodními příkopy.
Východní zahrada, přístupná veřejnosti po obnově paláce od roku 1968, zabírá asi třetinu jeho rozlohy, tedy kolem 210 000 metrů čtverečních. O charakteru jednotlivých částí zahrady nejlépe hovoří jejich romantické názvy: Ostrov divoké trávy, Ostrov třešňových květů, Sad japonského ovoce, Růžová zahrada, Švestkový lesík, Zahrada kosatců, Bambusový lesík, ale i zákoutí s charakteristickou vegetací jako lesík Ninomaru či trávník Ošibafu, kde císař v listopadu 1990 poprvé otevřel festival Daijosai - oslavu sklizně, tedy jakési „dožínky“.
V areálu zahrady můžeme navštívit také Muzeum císařských sbírek, expozici uměleckých předmětů, původně vlastnictví císařské rodiny, v roce 1989 věnované vládě a zpřístupněné veřejnosti.