Čech získal svatý grál všech pěších turistů. Tisíce kilometrů v divočině mu změnily život

Chození na dlouhou vzdálenost Koska zlákalo, když před více než deseti lety pobýval v USA. Hledal tehdy nějakou bezpečnější alternativu k horolezectví, kde by mu neustále nešlo o holý život, a volba padla právě na traily, tedy dálkové pěší trasy. V Americe i ve světě k těm nejznámějším a nejdelším patří Pacifická hřebenovka (PCT), Apalačská stezka (AT) a Stezka kontinentálního rozvodí (CDT). Dohromady tvoří Trojkorunu pěší turistiky, a kdo je zdolá v plné délce, nachodí zhruba 12 680 kilometrů.

„Jako mladý jsem závodil na kole, takže nějaké vytrvalostní vlohy mám. Na vysoké škole i ve státech jsem spíš lezl, třeba po skalách v Yosemitském národním parku. Bylo to intenzivní. Na stěně El Capitan jsem si zlámal nohu a najednou jsem toho měl dost. Došlo mi, že mám hory moc rád, ale raději bych se jim věnoval poklidnějším způsobem,“ uvedl Kosek v úvodu podcastu.

Zprvu ale na traily dlouhé tisíce kilometrů nepomyslel. S kamarády podnikal výpravy po Jižní Americe. „Je tedy pravda, že jsme si vždy vybírali nejdelší trasy, které šlo jít, ať už v Peru, nebo v Patagonii, ale pořád to byly relativně krátké záležitosti, dejme tomu 200 až 300 kilometrů. Tenkrát jsem to dal za týden až deset dní, dnes je to pro mě záležitost maximálně týdne,“ usmívá se Kosek.

První zkušenost s dálkovým trailem získal až v roce 2012, kdy se s někdejší přítelkyní vypravil na Pacifickou hřebenovku, tedy trasu, jejíž popularita od té doby vlivem knihy Divočina a stejnojmenného filmu s Reese Witherspoon značně vzrostla. Už tenkrát šel český dobrodruh s velmi malou zátěží v batohu, což v praxi znamenalo zhruba šest kilogramů vybavení bez jídla a vody.

„Že volba padla právě na Pacifickou hřebenovku, byla víceméně náhoda. S někdejší přítelkyní Markétou jsme žili v Kalifornii a trávili jsme hodně času na různých výpravách. Ale shodli jsme se, že už nás nebaví se pořád balit a někam jezdit, takže jsme hledali způsob, jak trávit víc času venku,“ vzpomíná Kosek a dodává, že vyrazit na PCT byla výzva. „Do té doby to ještě žádný Čech na jeden zátah neprošel.“

Koukat ryze na počet kilometrů je nicméně podle českého propagátora chůze nalehko nesmysl. Hlavní je na takovém trailu především okolní divoká příroda, a ne vzdálenost. „Tehdy jsme to s Markétou brali jako super příležitost být čtyři tisíce kilometrů venku. Když si to člověk rozkouskuje a těší se vždy na následující den, kdy ujde třicet až padesát kilometrů, tak je najednou v polovině a nepřijde mu už tak nereálné dojít až do konce.“

V roce 2016 si Kosek dopřál druhé dobrodružství v rámci Triple Crown, společně s manželkou Oli prošel Stezku kontinentálního rozvodí, která je ze všech tří nejdelší; měří asi 4870 kilometrů. Finální etapu poté završil na jaře 2018, kdy pokořil i Apalačskou stezku – ta je tou nejstarší a nejpopulárnější.

Dnes Kosek na traily vyráží se zhruba pěti až pěti a půl kilogramy vybavení. Dokázal by přitom jít ještě níž, ale už za cenu většího diskomfortu. „Dá se jít s výbavou, která má dvě kila, ale už tam nemáte žádnou rezervu, je to na krev. Je to spíš cirkusový kousek, kterým se potom pochlubíte, ale tak nějak jsme se s dalšími lidmi, kteří chodí, shodli na tom, že je to vlastně dost zbytečné,“ tvrdí Kosek, který založil projekt Nalehko. Jeho prostřednictvím mimo jiné radí, jak s ultralehkým vybavením začít chodit.

Kosek po takto dobrodružných zkušenostech nicméně nepohrdá ani méně náročnými výlety, třeba do Krkonoš. „Jako odpočinek s dětmi o víkendu je to perfektní,“ směje se.

Život na trailu je v mnohém specifický. Člověk musí podrobně plánovat, třeba až rok předem, aby nic nenechal náhodě. Co se týče energie, tu Kosek získává zejména jedením tuků – arašídového másla, oříšků či semínek.

„Když porovnáte gram burákového másla a gram těstovin, tak v másle budete mít asi dvaapůlkrát víc energie. Takže když chci nést minimum váhy a mít co nejvíc kalorií, tak opravdu musím baštit hlavně tuky,“ popisuje Kosek.

Jídlo musejí turisté navíc chránit před divokými zvířaty. Znamená to, že ho každý večer společně s odpadky věší na stromy, kde se k němu nedostanou třeba medvědi. „Ti mají lepší čich než lovečtí či policejní psi,“ upozorňuje Kosek. Zároveň dodává, že tyto šelmy ani třeba chřestýše v poušti nepovažuje za největší hrozbu. Nejvíce život na trailu dokážou prý znepříjemnit komáři, proti kterým se nelze v podstatě nijak bránit.

Pravidelná hygiena podle Koska není na trailu ničím nemyslitelným – vykoupat se dá v kterémkoliv jezírku či říčce, jen musí člověk počítat s nižší teplotou. „Já se rád koupu každý den a každý den si i peru. Nevidím smysl v tom jít týden obalený slanou krustou, těšit se na horkou sprchu, za půl hodiny se zpotit a pak zase týden chodit špinavý,“ konstatuje.

Podle Koska nejsou dálkové trasy až tak náročné, jak se může na první pohled zdát. Sám o sobě hovoří jako o celoživotním „chcípakovi“, co se tělesné konstituce týče, a tak nevidí důvod, proč by tisíce kilometrů nezvládl ujít i někdo další.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak podrobně se musí výprava na tisíce kilometrů dlouhé traily plánovat? Co znamená chodit nalehko a co vše se při 5,5 kilogramu výbavy vejde do batohu? Z jakých jídel získávat na trailu energii? Proč se řada párů na dálkové trase rozejde? Jak je to s divokými zvířaty? A jak člověk snáší v divočině samotu? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.