Jak to chrochtá v miniprasečí kavárně

Extrémně slušní a spořádaní Japonci jsou v některých ohledech trochu jako děti. Milují hry, automaty na sběratelské postavičky, všechno, co barevně svítí a bliká, a samozřejmě i roztomilá zvířátka. Do první z tokijských kaváren s miniprasátky tak zdaleka nechodí jen zvědaví turisté. Zaplatit za čas strávený ve společnosti malých štětinatých sudokopytníků je pro těžce pracující Japonce naprosto přirozené.

Navštívit Mipig café tak vzhledem k velkému zájmu není jen tak. Svůj časový slot si musíte předem rezervovat přes internet nebo po telefonu. Vaše žádost bude následně zpracována a s trochou štěstí i potvrzena e-mailem. Teprve poté se můžete vydat do pobočky ve čtvrti Harajuku nebo Meguro.

Kavárnu poznáte zdálky podle prasečích stop na výloze. Za dveřmi čekají hostesky, které zkontrolují číslo vaší rezervace a dají vám podepsat formulář, že se cítíte dobře, netrpíte infekčními onemocněními a v poslední době jste nepřišli do styku s žádnými prasaty. Pak si uložíte věci do skříňky, obujete papuče, umyjete ruce a čekáte, až vás zavedou k jednomu ze stolků.

Ať to zní jakkoli vtipně, můžete si objednat i VIP pokoj, který je samozřejmě dražší, ale o přidělená miniprasátka se nebudete muset s nikým dělit. Zvolili jsme standardní půlhodinový vstup, ač internetové stránky doporučují alespoň hodinu, a byli upozorněni, že vzhledem k velkému zájmu není možné si pobyt prodloužit. Ano, jedná se o častou žádost, a proto na to raději při plné časové vytíženosti obsluha upozorňuje předem.

Pravidla chování v prasečí kavárně jsou poměrně striktní. Usadíte se na zem k nízkému stolečku a čekáte, jestli k vám některé z miniprasátek přijde samo. Nepřijde. Jsou to tvorové velmi chytří a ví, že když budou vyčkávat, jedna z hostesek je k novým návštěvníkům naláká prostřednictvím pamlsků.

Pak se vám více než ochotně začnou sápat na klín nebo i na ramena, hlavně že za to něco dostanou. Aby se jim na lidi lépe šplhalo, každý příchozí dostane na klín deku. Po nakrmení prasátko občas dostane chuť setrvat a nechá se drbat. To je povoleno. Zvedat ho ale povoleno není. A byť byste chtěli jen velmi opatrně nasměrovat jeho rypáček směrem ke kameře, začne okamžitě kvičet jako o život. Prostě zná svá práva.

Prasátka mají být velmi společenská, ale přirozeně tíhnou spíš k lidem, které už znají nebo kteří mají kapsy nadité pochoutkami. A ač vypadají velmi hebká, opak je pravdou. Jejich štětiny jsou dost hrubé.

Půlhodina uteče opravdu rychle a při jejím uplynutí jsme decentně upozorněni, že je čas k odchodu. Na rozloučenou alespoň ochutnávám výbornou senču, která je jednou z podmínek vstupu a jež stála celou dobu netknutá na stolku. Za pobyt mezi prasátky platíte totiž poplatek sám o sobě a k tomu si každý návštěvník musí objednat minimálně jeden nápoj. Půlhodina a dva čaje nás v přepočtu vyjdou na zhruba 450 korun.

Nejdelší možný vstup je na čtyři hodiny a ve VIP pokoji stojí bezmála tisíc korun na osobu. K tomu bude samozřejmě nutné připočíst nějaké ty nápoje, případně pochutiny. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Tokio ale nabízí tolik lákadel, že půlhodinka mezi štětinatými otesánky bohatě postačí.