Jak šikmá věž v Pise přežila svou smrt

Když se vychýlení vrcholu věže přiblížilo v roce 1989 už pěti metrům, bylo rozhodnuto. Čeho je moc, toho je příliš. A kampanila byla pro veřejnost uzavřena. Přesto je dnes možné slavnou románskou stavbu opět navštívit. Stačil jeden dva dobré nápady. I když přijít na ně trvalo dlouhých 800 let.

Vypráví o tom pozoruhodný příběh britského experta, který starý problém vyřešil – nebo měl na jeho objasnění lví podíl. Neznamenalo to ale jen vyzrát na zemskou přitažlivost, ale také na italskou politiku. Na byrokracii, obvinění z korupce a na věčně uštěpačné poznámky obyvatel Pisy.

Když byl přístup k šikmé věži v roce 1990 zakázán, vypadalo okolí spíše jako staveniště než památka světového kulturního dědictví. Zvonice zůstala uzavřena až do roku 2001, zatímco se ji nově ustavený mezinárodní výbor snažil zachránit před zřícením. Mnozí pochybovali, že se ještě kdy otevře. Počet návštěvníků Pisy se propadl o 45 procent.

„Pouliční prodavači zuřili. Přišli o obchod a požadovali, aby byla věž znovu otevřena,“ vypráví John Burland (72), jediný Brit ze 14členného výboru, pro londýnský The Sunday Telegraph.

„Bylo to už na hraně. Bez našeho zásahu by jakákoli místní bouřka nebo zemětřesení mohly znamenat konec,“ vzpomíná emeritní profesor geotechnického inženýrství Londýnské královské koleje.

Výbor se v roce 2001 sice rozešel, ale loňský rok byl svědkem dvou velmi zajímavých dovětků. Jednak bylo oficiálně oznámeno, že věž je definitivně stabilní a už se nebude naklánět. Jednak vyšla publikace Restaurovaná věž (The Tower Restored): fascinující tisícistránková zpráva – autorizovaná celým výborem – o každém kroku, který vedl k záchraně slavné kampanily.

Původní záznamy schůzek výboru nebyly nikdy zveřejněny, což vedlo ke dvěma desetiletím obvinění z velké nekompetence a pochybných ujednání. Nynější svazek je ucelenou, byť opožděnou reakcí výboru. A opět vyvolává emoce místních.

Ve 20. století se zabývalo problémem kampanily 16 různých výborů. Ten, který vznikl v roce 1990 z iniciativy premiéra Giulia Andreottiho, byl poslední a multidisciplinární. Což byl ale svým způsobem problém. Experti na statiku se nemohli dohodnout s geofyziky, zda je klíčem věž sama, či podloží.

Společně zase čelili historikům umění, kteří byli proti jakýmkoli zásahům a žádali zachovat „charakter a integritu“ stavby. Permanentně se ozývalo: to nepřipadá v úvahu.

„Byli jsme trvale na mrtvém bodě,“ uvádí Burland, jeden ze dvou neitalských členů. Druhý, geotechnik z USA, zemřel na infarkt v roce 1996. Zčásti v důsledku pracovního stresu kolem Pisy.

Členové výboru zpočátku nemohli najít ani počítačový program, který by akceptoval, že stavba vychýlená o 4,7 metru ještě vůbec stojí. Co horšího – Andreotti výboru zakázal, aby své diskuse zveřejňovali. Okolí je proto snadno podezřívalo z nečinnosti a z pouhého rozhazování rozpočtu, čítajícího v přepočtu 750 miliónů korun.

V roce 1992 konečně přišla akce. První poschodí věže dostalo ocelovou přepínací výztuž a v roce 1993 byly podél severní strany rozmístěny olověné ingoty, aby sloužily jako vyrovnávací závaží proti vychylování věže jižním směrem. Nicméně obě opatření, zejména ingoty, popuzovaly estetické Italy, bědující nad deformací věže – utrpěla její bella figura.

Výbor v reakci na to hlasoval v roce 1995 pro „přitažení“ věže deseti ocelovými kotvami. Bohužel si však neuvědomil, že tím ještě více přivolával její kolaps. Šlo o epizodu, jíž se později začalo říkat Černé září.

„Byla to naše nejhorší hodina,“ vzpomíná Burland. Kotvy měly být 40 metrů pod zemí s upínacími lany připevněnými k základně věže. Vzhledem k tomu, že původně přístavní město se dnes v důsledku naplavenin nachází jen deset km od pobřeží, a má tedy vysokou hladinu podzemních vod, rozhodl se výbor před zapuštěním kotev zmrazit půdu tekutým dusíkem, aby se zabránilo zaplavení výkopů.

Jediným problémem ovšem byla skutečnost, že když voda mrzne, expanduje. Jakmile byly kotvy na místě a zmrazování se zastavilo, voda se stáhla, vznikaly díry a věž do nich klesla.

V noci na 7. září 1995 se zvonice nahnula jižním směrem víc než za celý předchozí rok. Burland byl ihned povolán na mimořádné zasedání výboru, zatímco sázkové kanceláře nabízely kurz 11:4, že se věž nedožije 21. století.

„Šlo skutečně jen o dny, a mohli jsme o ni přijít,“ přiznává Burland. Plán ukotvení věže výbor ihned pohřbil a na její severní stranu přidal dalších 300 tun olověných ingotů. A místní byli opět na koni. Starosta Pisy láteřil, že „opravář se zvedákem“ by si vedl lépe. A nejen to. Ingoty působily na místní jako břevno v oku a několik členů výboru zasáhla toskánská rajčata protestujících.

Svazek Restaurovaná věž ale všechna obvinění radikálně odmítá a tvrdí: byla to dočasná opatření do doby, než se najde definitivní řešení.

Burland byl přesvědčený, že ho konečně našel, a získal souhlas zbytku výboru. Řešení se jmenovalo – vytěžení půdy pomocí pečlivě monitorovaných vrtů. Samozřejmě pod severní stranou, kam by se věž nakloněná na jih díky zemské přitažlivosti opět částečně vrátila. Historici umění mohli být spokojeni. Do věže by se už znovu nevrtalo.

Na první pohled opravdu jednoduché řešení. Stačilo uplatnit vlastně jen staré Archimédovy poučky o mechanické rovnováze, respektive hydrostatice. Technici v karavanu na náměstí monitorovali data ze 120 senzorů umístěných ve věži a pod ní.

Hlášení o pohybech věže a půdy posílali Burlandovi dvakrát denně faxem do jeho londýnské kanceláře. I v době, kdy byl na dovolené. Vždy rozhodl, jak pokračovat dál ve vrtání pro příštích 12 hodin.

Než po dvou letech a 1500 faxech vyhlásil konec, bylo přemístěno 70 tun půdy – zatímco věž se vrátila zpět do sklonu ze začátku 19. století.

Práce byly oficiálně zastaveny 17. června 2001, na svátek svatého Raniera, patrona Pisy. Věž měla být otevřena 12. září, ale nakonec se tak stalo až v prosinci. Původní termín se nezdál být vhodný kvůli teroristickým útokům na „dvojčata“ newyorského Světového obchodního centra.

Burland díky svým analýzám rozluštil i 800 let starou záhadu, proč se věž v Pise naklání na jih, nikoli na sever. Příčinou je kolísání vodní hladiny na vrchní vrstvě jílu.

Na severní straně je vody vždy víc, v deštivé sezóně vystoupá často až o 0,3 metru. S touto klíčovou informací navrhl Burland i nový odvodňovací systém podél severní strany náměstí. Problém byl rázem vyřešen.