Jak nejlépe zažít největší řeku světa? Pomalu a za málo peněz

Stojím ve druhém vzdušnějším patře lodi a rozhlížím se, koho bych chtěla následujících pět dnů za souseda. Jsem tady jediná cizinka, co nemluví portugalsky. Snažím se okoukat, jak si ostatní zavěšují hamaky. Vedle mě je uložený mladík s falešnou čepicí Yves Saint-Laurent a reprobednami. Z druhé strany se zabydluje starší manželský pár se spoustou kufrů.

Dle pouček přivazuji krosnu ke sloupu na všechny přezky provazem a nakonec připevňuji i zámek. To se žádnému zloději nebude chtít rozdělávat, ačkoli drogy mi tam může šoupnout kdokoli asi hodně snadno.

Následně jdu obhlídnout druhou nejdůležitější věc, záchod. Je zastaralý, ale relativně čistý. A vedle něj je sprcha. To by šlo. Záchod málo splachuje, spíš skoro vůbec. To by nešlo. Navíc i při sezení se člověk potí tak, že sprcha stejně nemá smysl. Jsem odhodlaná se pět dnů nemýt. Zároveň jsem ale zvědavá, jak toto budou řešit Brazilci, pro které je pravidelná očista důležitější než fotbal.

Posádka nakládá vozidla cestujících. Rozhodně nejde o žádný nudný výjev, jak by se mohlo zdát. Jsou to střelci. Mezi peron a loď postavili dvě prkýnka a teď se na ně snaží každým autem trefit. Jedno z nich patří i Polákovi, který se dává se mnou do řeči. Emigroval sem v 80. letech, pracoval na lodi, pak si tu založil firmu se železem a vyráběl nástroje do strojů. Svůj podíl už prodal a teď si užívá peníze a cestuje. Žije v Sao Paulu.

Přátelsky mi nabídne, že můžu používat záchod a koupelnu v jeho kajutě. Je takové vedro, že toho o dvě hodiny později využívám. Místnůstka je klimatizovaná, a tak člověku pocit čistoty vydrží aspoň na chvíli.

Stěhování na loď neustává. Hubený muž tmavé pleti s rovnátky na pár zubech si nanosil dovnitř několik zavazadel včetně stojacího větráku. Nastěhoval se k mému sloupu. Najednou vytáhne kávovar. Kávu nepiju, což je v Brazílii trochu škoda, tak přijímám alespoň horkou čokoládu. Polák mi přinese vychlazený pomerančový džus. Starší pár vedle mi nabízí ořechy a další soused vedle nich mi znakovou řečí naznačuje, že si u něj můžu nabíjet mobil. Člověka až fascinuje, jak rychle tu vzniká přátelská komunita.

Opouštíme hlučný, horký a nebezpečný Manaus. Zanedlouho proplouváme místem, kde se černé vody Rio Negro setkávají s hnědě zabarvenou Rio Solimones. Obě řeky mají rozdílnou teplotu, složení i rychlost průtoku, takže svým mísením vytvářejí krásné obrazce. Brazilci tomu říkají svatba řek. A právě odtud nazývají veletok Amazonkou. Její břehy jsou tu od sebe vzdálené asi dvacet kilometrů. Je dostatečně hluboká, aby sem mohly až z Atlantského oceánu připlouvat námořní lodě.

Sedím na střešní palubě a užívám si zvuky džungle, šumění vody, hlasitou brazilskou hudbu a obří oranžovorudé slunce, na němž mlžná oblaka vytvářejí zajímavou kresbu.

Další ráno spatřím na dřevěném peroně hned první zastávky vyskládaný byt celé jedné rodiny. Několik cestujících vystupuje a pomáhá naložit dvě velké matrace, pohovku, ledničku, velkou moderní televizi a prostě všechno, co byste našli i v našich domácnostech.

Večer mě Polák pozve na večeři. Kromě jídelny, kam za celou dobu ze strachu ze střevních potíží raději nepůjdu, je tu ještě bar. Mají tam drinky a také brazilské sendviče a hamburgery, kterým říkají Xsalada. Za zhruba padesát korun je to chutná prasečinka a zpestření mého jídelníčku. Nevěděla jsem, co mě přesně čeká, takže jsem si před cestou nakoupila jen pár buchet, ořechů a jogurtový nápoj. V Brazílii mají údajně v zákoně, že všude musí být dostupná pitná voda zadarmo, a tak je volně k načepování i na lodi.

Měsíc je v úplňku a mně tentokrát dělá společnost Brazilka původem z vesnice u přístavu Santarém, jednoho z nejstarších měst v Amazonii, kam bychom měli dorazit někdy kolem půlnoci. Pouští mi videa z festivalu Rock in Rio – znám ho z filmu Bohemian Rapsody. První ročník se uskutečnil v roce 1985 a kromě 1,4 milionu lidí, skupin Queen a Iron Maiden se ho účastnil i můj polský spolucestující, průvodce současností a minulostí Brazílie.

V Santarému stojíme celou noc. Ráno mi Polák donese k snídani čaj, ovoce, kousek buchty, sušenky se sýrem a marmeládou. Babička z hamaky odvedle mi přisune svou ledničku jako stolek. Protože je odjezd naplánovaný až na dvanáctou hodinu, vyrážíme s Polákem na výlet do města. K mé nelibosti jedeme na motorkách. Mototaxi se obvykle vyhýbám, ale jsem ráda, že nebudu jen trčet na lodi a uvidím i kousek města. Santarém má asi 300 000 obyvatel. Je o poznání špinavější než jih Brazílie, kudy jsem cestovala doposud.

Na rybím trhu prodávají hlavně pirarucu, asi největší amazonskou rybu, jejíž maso je základem jídelníčku lidí žijících v obřím povodí řeky. Světový rekord v lovu této ryby drží český rybář Jakub Vágner. Kupuji si na cestu semena juvie ztepilé, nám známé jako para ořechy. Juvie tu rostou všude kolem, proto moc nechápu, že je tahle pochoutka stejně drahá jako u nás. A nesnaží se mě obrat, za tuto cenu nakupují i místní.

Místo kavárny tu mají bar, kde prodávají po ránu acaí – takový brazilský energeťák. Ochutnám čistou verzi bez vody, bez sladidla a dalších ingrediencí, co do nápoje rádi sypou. Z tmavě fialových plodů rostliny acaí, česky zvané kapustoň, se používá pouze dužina. Už předtím jsem okusila acaí zmrzlinu. Bez cukru žádnou výraznou chuť nemá. V Evropě je teď populární díky svým antioxidačním účinkům.

Po návratu na loď zjišťuji, že přistoupilo více lidí. Mezi mě a babču se nacpal nějaký strejda. Něco mi divoce vysvětluje, a protože pořád nechápu, začne konat. Mám špatně uvázanou hamaku. Převáže mi ji a změní místo zavěšení. Moc šťastná nejsem, ale jeho úvaz jsem si dovezla až do Čech. Ten už nikdy nepovolí.

Na lodi člověk trochu ztrácí pojem o čase. Když tak doplujeme do vesničky Gurupá a je šance na chvíli vystoupit, neváháme. Polák navíc potřebuje led do ledničky, a tak s ním vyrážím na průzkum. Všude se válí bordel. Procházíme se po prašných nezpevněných cestách. Malé domky mi připomínají Afriku, jsou blízko u sebe a občas je i vidět dovnitř. Muži tu řežou dřevo přímo před sušákem s vypraným prádlem. Nikoho to netrápí. Tohle asi není místo, které si zapíšu do cestovatelského notýsku s poznámkou „navštívit znovu“.

Opouštíme hlavní tok Amazonky a vjíždíme do užších přítoků řeky vstříc Belému. Najednou se kolem nás objeví spousta malých loděk se ženami a jejich dětmi. Žadoní o cokoliv a vydávají zvláštní pisklavé zvuky. Domky a kostely podél řeky jsou postavené na kůlech, aby se při přílivu nezatopily. Slaná voda z Atlantského oceánu se dostává až třináct kilometrů proti proudu nad ústí v Atlantiku. Vytváří vlnu vysokou až pět metrů, které místní indiáni říkají Amazunu.

Míjíme plavidlo s nápisem Škola. Na pohled vypadá idylicky. Touto oblastí údajně projíždí jednou za tři měsíce i loď s doktory, kteří provádějí běžné prohlídky, opravy zubů, kontroly očí či jednoduché operace. Člověka až zamrazí představa, že by se mu tu třeba něco vážnějšího stalo. Chmurné myšlenky mi přerušuje kouzelný výhled. Na jedné straně řeky nad zlatozelenou džunglí zapadá slunce a na druhé je bouřka. Blýská se.

Ráno proplouváme užšími částmi řeky, takže můžu konečně zblízka pozorovat život na břehu. Uvědomuju si, jak naivní bylo si myslet, že zvládnu prozkoumat deltu Amazonky. Ústí je široké přes 200 kilometrů a největší ostrov má velikost Švýcarska. Když k deltě v roce 1500 dorazili Španělé, pojmenovali veletok Řekou svaté Marie sladkého moře, protože ještě desítky kilometrů od břehu byla voda v oceánu sladká.

Z ničeho nic se v džungli vynoří mrakodrapy.

Už z dálky je vidět, jak je celé město obehnané přístavy. Ten úplně vpravo je údajně nebezpečný. Měla bych jen zhruba dvacetiprocentní šanci, že mě neokradou. V tom, kde vystupujeme, je to prý padesát na padesát. Těmito „velmi optimistickými“ informacemi se se mnou loučí Polák. Předává mě mým postarším hamakovým sousedům, abych se s nimi dopravila na autobusové nádraží.

Nasedáme k taxikáři, kterému rázně vysvětlují, že budu platit stejnou částku jako oni. Na nádraží mi moje nová brazilská babička věnuje přívěsek na batoh, posadí mě do autobusu a já si uvědomuji jako ještě nikdy, že v tomto případě byla cesta a tento zážitek dost možná hodnotnější než samotný cíl.