Článek
Možná vás napadá, proč by někdo vůbec chtěl vidět jadeitové zelí a jaspisový bůček? Každá země má svá vlastní lákadla. Pěkné pláže, dobré jídlo a příjemnější klima najdete leckde. Tón cesty ale do značné míry určují unikátní zážitky a lokální zajímavosti.
V případě sofistikovaných zemí východní Asie jako Japonsko či právě Tchaj-wan je to nezanedbatelné množství toho, co lze z turistického pohledu označit jako cestovatelský bizár. Ale protože jiný kraj, jiný mrav, pro místní jsou tyto z evropského úhlu pohledu podivnosti běžnou a nezanedbatelnou součástí kultury. A neseznámit se s kulturním bohatstvím navštívené země by byla přinejmenším škoda. Leckdo by to označil vyloženě za hřích.
Bůček a zelí
Jednou z nejoblíbenějších atrakcí hlavního města Tchaj-wanu Tchaj-peje je Národní palácové muzeum. Na tom by nebylo nic divného, Národní muzeum je i jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí Prahy. Nejvěhlasnější tchajwanský exponát ale umí překvapit. Z jadeitu vyřezaná hlávka zelí, na níž sedí kobylka a saranče. A ten druhý to ještě vylepší - z jaspisu vyřezaný bůček.
Kouzelná portugalská vesnička ukrytá stranou od turistických tras
„Řekni mi, kdo normální by si koupil preclíky polité čokoládou?“ hlásá stará televizní reklama, a já, ve stejném duchu, okamžitě nutně potřebuji vidět kamenné potraviny na vlastní oči. Přidávám muzeum na seznam nepostradatelných míst k návštěvě a zelí a bůček se pro mě stávají jakýmisi nepsanými symboly cesty.
Dny do odjezdu utečou jako voda a najednou stojím na rušné ulici v Tchaj-peji, městě četných lákadel. Shopaholici by se měli mít na pozoru, protože nákupní možnosti jsou svou šíří z desítek navštívených zemí srovnatelná snad jen s Japonskem. Tchaj-wan vyniká i gastronomií, v níž jsou hojně zastoupeny japonské a čínské vlivy. Ale o tom až jindy. Nadešel den jadeitového zelí.
Plna očekávání vystupuji před monumentální bílou vstupní branou, za níž se v dálce tyčí hlavní budova muzea. Typická architektura čínského paláce zdobená konzolami a barevnými taškovými střechami září z pozadí bujné zeleně. Tchaj-pej je sice velkoměstem se zhruba dvojnásobným počtem obyvatel než Praha, je však v podstatě obklopena džunglí. Vegetaci svědčí tchajwanské klima, kdy průměrné teploty v zimě nepadají pod 13 stupňů Celsia a v létě rostou až k 34.
Rady na cestu na Tchaj-wan
Pokud vás láká cesta do destinace, kde se nemusíte obávat jít v noci i špatně osvětlenou ulicí, možností z Prahy je více. Komfortní variantu cesty z Prahy do Tchaj-peje nabízejí aerolinky Emirates s dobře navazujícími lety přes Dubaj. Tam si navíc můžete zařídit i stopover a zařadit do své cesty i špetku luxusních zážitků.
Na většině míst na Tchaj-wanu lze platit i kartou, mít u sebe hotovost je ale přece jen jistější, obzvláště na trzích. 1000 tchajwanských dolarů je zhruba 700 korun. Hotovost můžete vybrat jak v bankách, tak ve větších pobočkách řetězce potravin 7-Eleven, disponujících bankomatem, tam však vždy s poplatkem. Obchody jsou od sebe ve větších městech vzdáleny maximálně stovky metrů.
Hlavní město Tchaj-pej je protkáno fungujícím systémem veřejné dopravy za rozumné ceny, někdy ale může být těžší se v něm okamžitě zorientovat. Pokud potřebujete rychlejší přesun, taxíky či služba Uber jsou v celé zemi výrazně levnější než v Česku.
Pokud plánujete větší množství přesunů vlaky, vyplatí se zakoupení třídenního THSR pasu, s nímž můžete po dobu platnosti neomezeně jezdit tchajwanskými rychlovlaky po trase vedoucí západním pobřeží ostrova. Cena pro dospělého je 2200 tchajwanských dolarů, tedy asi 1543 korun. Děti zaplatí polovinu.
Zatímco hlavní město Tchaj-pej je zajímavá, hodně uspěchaná metropole, kterou ocení především milovníci gastronomie a nákupů, sami Tchajwanci říkají, že čím jižněji se na ostrově vydáte, tím zelenější a poklidnější bude další štace.
Tchaj-čung má oproti Tchaj-peji výrazně víc parků a je celkově umělečtěji zaměřen. Zřídit si v něm při poznávání ostrova základnu je zajímavou volbou i z finančního hlediska, ubytování v něm totiž seženete výrazně levněji než v Tchaj-peji a o něco levnější jsou i služby a zboží. Z hlavního města se do Tchaj-čungu rychlovlakem dostanete už za hodinu a šest minut.
Stoupám po četných schodech a jsem zvědavá na tu malou zelnou hlávku, která budí takový rozruch. Fronta u pokladen není velká a postupuje rychle, řada na mě přijde během pár minut. A když anglicky prosím o vstupné pro dospělého za 350 tchajwanských dolarů (257 korun), praští mě do očí anglicky psaná cedulka u pokladny: „Jadeitové zelí dnes není vystaveno“.
„Není vystaveno? A kdy bude?“ ptám se překvapeně pokladní. Dozvím se, že je dočasně zapůjčeno v jiné pobočce muzea na jihu země a do expozice se dostane nejdřív za týden. To už budu zpátky v Praze… Pracovnice muzea ještě s omluvou dodá, že totéž platí i pro jaspisový bůček. Ani bůček?! To je den, pomyslím si, a nyní už zcela bez entusiasmu vstupuji do expozice sbírek.
Tisíce let staré umění
V muzeu je ke zhlédnutí bezmála 700 tisíc čínských uměleckých děl z 8000 let čínských dějin od pravěku až po období velké říše Čching. Cestovatele zaujmou staleté velkoplošné mapy, nechybějí zbraně, kaligrafie, dřevěné či kovové buddhistické stavby. Procházím kolem zhruba 2000 let starých keramických prasat, která jsou v této části světa symbolem bohatství a hojnosti. Fronta se tvoří i u podobně letitého psa s otevřenou mordou.
Postupně se dostávám do výstavního sálu 302 pojmenovaného „Shromáždění pokladů“. Nepřítomnost dvou hlavních hvězd je ale bytostně znát. Ačkoli zelí a bůček tu chybějí, většina promítaných filmů i výzdoba zdí svědčí o jejich významu. Po nejoblíbenějším kousku muzea zbyly jen ty videoprezentace. A suvenýry.
Hlávka čínského zelí vyřezaná z jadeitu, na níž sedí kobylka a saranče, má být velká zhruba jako lidská ruka, na výšku má 18,7 cm a na šířku 9,1 cm. Umělec při tvorbě využil přechodu barevných odstínů jadeitu a hlávka, která byla ozdobou přírodní dekorace na dvoře Čching, zůstane navždy stejně čerstvá.
Jadeit se na Tchaj-wanu vyskytuje poměrně hojně a díky své snadné opracovatelnosti je často využíván ve šperkařství i při tvorbě uměleckých předmětů. Kdo by po nejčastěji zeleném minerálu zatoužil, může v hlavním městě vyrazit na jadeitový trh Jianguo ve čtvrti Ta-an.
Císařské pečetě byly na počátku roku hlavním pokladem výstavní místnosti 302.
Komu stačí obdivovat jeho krásu krátkodobě, v tomto muzeu je na správném místě. V ikonické místnosti zbyly další dvě sochy - Tři rotující kruhy symbolizující nebe, zemi a lidstvo a Velké císařské pečetě. V dalších sekcích muzea jsou stovky dalších starožitností z jadeitu včetně rozličné zeleniny, ale zelí je zelí.
Druhé unikátní dílo, šťavnatě vyhlížející kousek dušeného vepřového bůčku z páskovaného jaspisu, rovněž schází. Přirozeně různobarevné vrstvy kamene v něm zpodobňují vrstvy tučného masa v sójové omáčce. Umělec si dokonce vyhrál i s texturou povrchu, v němž vytvořil maličké důlky simulující folikuly vepřové kůže.
Zajíst zklamání
Vepřové je totiž jednou z hlavních pochutin, kterou si při návštěvě Tchaj-wanu prostě nemůžete nechat ujít. Připravované na čínský způsob je před přípravou dlouhé hodiny marinováno ve směsi omáček a škrobu, což po tepelné úpravě způsobí neuvěřitelnou křehkost.
Četné variace vepřového bůčku bylo možné zhlédnout jedině na talíři.
Kousky masa se na jazyku doslova rozplývají. Je to trochu jako by se vepřové zkřížilo s kvalitou wagyu hovězího, ale za někdy až zanedbatelně nízkou cenu. Dokonce i ten, kdo se normálně tučného masa nedotkne, podobně jako já, nepochybně zaslintá blahem.
Ať už si jej dáte jako typický street food u stánku na některém z proslulých tchajwanských nočních trhů, dušenou kopii chybějícího bůčku z muzea nebo dozlatova opečené plátky v husté japonské polévce ramen, nebudete litovat. A chuťová exploze na jazyku bohatě vynahradí i chvilku, kdy všechno nevyšlo podle plánu.