Článek
Ve městě na Něvě pobyla týden, a úplně jí to stačilo, protože tam bylo minus osmnáct stupňů. „Doma mi všichni říkali, jestli jsem se nezbláznila, když jedu do Ruska v zimě. Jenže já jsem si myslela - kdy jindy než v zimě? Pojem ruská zima je přece slavný. Byla jsem na to připravená psychicky, pracně jsem si vyběhala víza a už jsem měla koupenou letenku. Na ruské ambasádě v Praze se mluví jenom rusky. Nebyli zrovna vstřícní,“ říká.
Město kontrastů
Petrohrad je pětimiliónové město plné kontrastů: jezdí tam auta nejdražších značek, Rusky jsou krásně oblečené, ale také vidíte okapovou rouru, která končí půl metru nad zemí, a nikomu nevadí, že voda padá na chodník a promění ho v ledovou dráhu. A není to ojedinělý případ. Žije tam mnoho chudých lidí, střední vrstva neexistuje.
„Na ulicích jsem se cítila docela bezpečně. Až na výjimku, kdy jsem po setmění procházela ne zrovna hlavní ulicí a proti mně šli dva asi patnáctiletí kluci se samopaly v rukou. První, co mě napadlo, bylo, že si na něco jen hrají a že je to atrapa, ale přesto mě to znejistilo. Byli vysmátí a minuli mě bez většího zájmu, ale dobře mi v tu chvíli nebylo. V Petrohradě potkáte desetileté dítě ve vojenské uniformě, protože je tam vojenská akademie. Je to zvláštní pocit, to dítě by si mělo hrát na hřišti, ale ono si nejspíš hraje se zbraněmi.“
Na jednom z trhů se Lenka bála vytáhnout foťák, bylo tam hodně jižanských typů - připadalo jí, že ona je tam jediný turista. Stejně se cítila i na ulicích, protože neměla vypasovanou bundu, boty na podpatku, kabelku, ale pohorky a batůžek, tudíž byla za exota.
Ruské fast foody
Celé dny chodila od památek přes kostely po restaurace. Objevila hodně fast foodů, rychlých jídelen, ale ruských, takže v nich koupíte bliny (palačinky), polévky, boršč, ryby, saláty z červené řepy i oblíbené pirožky.
„Bliny jsem ochutnala i v restauraci a byly mnohem lepší, kvalitnější, křupavější. Nicméně lidi se stravují hlavně ve stáncích přímo na ulici. Domluvila jsem se s jednou Ruskou, že spolu budeme vařit, ale nakonec z toho sešlo. Ale i tak jsem načerpala inspiraci pro svoji knížku. V Rusku se hodně používá pohanka, která má čtrnáct vláknin, ale Čechům moc nechutná. Nicméně mám recepty na jídla z pohanky nebo na skvělé vydatné polévky, zeleninové, i boršč, uchu, tedy rybí polévku, ochutnala jsem soljanku, pila jsem kvas, raženku, která měla sametovou chuť, něco mezi zahuštěnou tatrou a acidofilním mlékem.
Fantastické byly mléčné výrobky. Na trhu vedle sebe stálo patnáct mlékařek, které mají svoje krávy, nabízely tvaroh a smetanu, která se táhla jako med. Když jsem ji chtěla ochutnat, prodavačka do ní namočila roličku papíru - prý ať si líznu. Další z mnoha kontrastů.“
Dort jménem Praga
V jedné cukrárně se s ní dala do řeči stará babička. Byla nadšená, když zjistila, že Lenka je z České republiky, a řekla, že má všechny pozdravovat. Ukázala jí dort, na který tam chodí. Jmenoval se Praga. „Jinak jsem si s Rusy moc nepokecala, ale tohle bylo milé,“ vzpomíná rodačka z Brna, která byla osm dlouhých let daňovou poradkyní.
Nejdříve se přihlásila na univerzitu v Olomouci na obor literatura, divadlo, film, ale neuspěla, a tak v Brně vystudovala ekonomii na Masarykově univerzitě, i když každý rok bojovala s matematikou. Přesto se pak živila vypočítáváním daní a daňovým poradenstvím. Jenže zjistila, že té práci dává daleko víc než ona jí. Byla vyčerpaná a stávalo se jí, že cestou do práce musela vystoupit dřív, protože jí bylo zle. Už to nešlo dál, a tak nakonec s manželem, ekonomem na volné noze, založila nakladatelství.
Lenka Požárová miluje sladká jídla, jenže má dobré spalování, a tak při výšce 180 cm váží pouhých 66 kg.
Začala vydávat nejprve útlé kuchařky v edici Což takhle dát si…, které se vžily pod pojmem Zapálená kuchařka. Teď už chystá druhou výpravnou knížku o jídle nazvanou Jak jsem proje(d)la svět. A účetnictví a daně jí dělá najatá firma.
„Už jsem nasbírala dost kapitol do dalšího dílu, dám tam i zážitky z Ruska. Vždycky jsem ze svých cest nadšená a navštívená místa a jídla všem doporučuji. Tentokrát si ale nejsem jistá, jestli bych někomu s klidným svědomím doporučovala, aby do Ruska jel. A pak jsem si řekla, že ano, ale jen dobrodruhům. Uvidím, zda stihnu připravit druhý díl do podzimu.“
Placky s mákem
Mlsala v Petrohradu, ale ochutnává ráda také v Česku, jenže u nás se kvalita jídel mění, nelze písemně nic doporučit. Než vyjde knížka, odejde z podniku kuchař nebo podnik zkrachuje. „Máme co nabídnout, ale tohle je problém,“ zamýšlí se Lenka, která miluje bramborové placky s mákem a povidly. Nemá ale oblíbené jídlo, spíše suroviny - skořici, mák, zeleninu, ovoce.
Když zrovna nepíše o jídle, tančí salsu, jezdí na kole a na lyžích a poslouchá hudbu. Už dávno nerozlišuje pracovní dny a víkendy, práce ji baví. „U vaření dokonce tancuji,“ říká žena, která před pěti lety dokázala úplně změnit svůj život. Konečně se věnuje tomu, co ji skutečně naplňuje a navíc i uživí.
