Italský okruh Sella Ronda nabízí skvělé podmínky pro jarní lyžování

My jsme na okruh nastoupili v jihotyrolském Wolkensteinu, městečku, kde kromě italštiny a němčiny zní ještě ladinština. Prapůvodní řeč této země, kterou sem přinesli při svých dobyvačných výpravách Římané, je tady dodnes k vidění na informačních tabulích a před pár lety se začalo pracovat i na vytvoření spisovné varianty tohoto jazyka. Ladinština sice jako poznávací znamení na Sella Rondě chybí, díky oranžovým a zeleným šipkám se na něm ale rozhodně nikdo neztratí.

Trasy jsou tedy dvě, jedna po směru a druhá proti směru hodinových ručiček. Ujede se na ní asi čtyřicet kilometrů, z toho po sjezdovkách přes dvacet šest. Permanentka Dolomiti Superski na jeden den stojí v závěru sezóny pro dospělého 37 eur, děti narozené po 28. listopadu 1993 zaplatí 26 eur.

Na konci sezóny, kdy je lidí méně, se dá okruh pohodlně projet za méně než je uváděný oficiální čas, který se pohybuje mezi čtyřmi a pěti hodinami. Nám trval pohyb po oranžové – započítali jsme jízdu po sjezdovkách a na lanovkách – něco málo přes dvě hodiny. Zbytek času připadá na odpočinek, minimální čekání ve frontách a také nejrůznější odbočky pro ty, kteří si chtějí zajezdit na vyhlédnutých sjezdovkách mimo hlavní trasu.

Nám se osvědčila černá, na mapě značená jako číslo dvacet, u chaty Boé ve výšce dva tisíce metrů nad mořem. Jak je prudká a jaký na ní aktuálně leží sníh, je možné zjistit jediným pohledem hned u její paty. Znalci tvrdí, že tak krásný prašan na ní vydrží celou sezónu.

Sella Ronda nemusí předem budit v nikom respekt. Jízdu zvládnou i lyžaři, kteří neradi riskují na černých sjezdovkách, je třeba mít jen fyzickou kondici. Jakou? Kdo už před tím tak dva, tři dny poctivě lyžuje na svazích provincie Jižní Tyrolsko, určitě okruh zvládne. Jezdí se v převážné většině po dobře upravených červených trasách, modré jsou téměř po rovině a snad jen jediný úsek je chvilku po sjezdovce černě značené. Vyplatí se ale vyrazit hned, jak vleky otevřou (většinou kolem osmé hodiny), protože s přibývajícími minutami a stoupající teplotou začne být jarní sníh velmi těžký a níže položené svahy jsou rozježděné.

Sella Ronda spojuje hned čtyři údolí v Dolomitech: Gardenu, Fassu, Livinallongo a Badiu. Lyžaři tak plynule kloužou z Jižního Tyrolska do Trentina a zpět, z jedné severoitalské provincie do druhé. Kolem masívu Sella putují také v nadmořských výškách přes dva tisíce metrů, a tak  tu o změnu počasí rozhodně není nouze.

My jsme na konci března začínali za plného slunce, ledovec Marmolada jen nesměle vykukoval z mraků a nad střediskem Araba začalo parádně sněžit a foukat. Závěr už byl zase v záři slunečních paprsků. V jednu hodinu odpoledne jsme podle plánu otevírali dveře na horské chatě Emilio Comici, jejíž omítka svítí rybářsky bílou a modrou barvou a leží na úpatí horského masívu Sassolungo (3181 m n.m.), dominanty obce Wolkenstein, italsky zvané Selva.

Ač je to trochu zvláštní, právě tady mají prý nejlepší ryby v celých Alpách. Majitelům patří  hned několik okolních lanovek a vleků, další člen rodiny má obchod s rybami, včetně sádek, v Benátkách. Proto je vše zaručeně čerstvé.

Z nabídky předkrmů nám nejvíc chutnal chléb obložený lososem a skvěle vychucenou majonézou, proslavené je také zdejší tiramisu. Prý se tento zákusek musí předem objednávát mailem, jinak není k mání.

Hned pod chatou je fun park, kde odvážlivci mohou přeskakovat mimo jiné střechu auta napůl zahrabaného ve sněhu. Modrá sjezdovka pak míří tam, kde jsem ráno začínali, k sedačce s číslem jednatřicet ve Wolkensteinu. A komu se okruh Sella Ronda zalíbí, může si ho sjet v létě na kole.

Do jihotyrolské obce Wolkenstein je třeba autem vyrazit přes Rozvadov na Mnichov, pak na Innsbruck a dále na Brenner. Po dálnici A22 k výjezdu Klausen-Gröden a dál asi patnáct kilometrů až do cíle. Na dálnici v Rakousku je třeba mít známku, italské dálnice jsou zpoplatněné, za průjezd Brennerem platí osobní auto 8 eur.