Italové mají nejlépe upravené sjezdovky, zajistit sníh pro ně není problém

Ačkoliv se to zdá neslučitelné s jižanským temperamentem, vše obvykle funguje spolehlivě. A Italové navzdory svým klimatickým dispozicím umějí to nejdůležitější – sníh zajistí prakticky za jakýchkoliv podmínek.

Nejoblíbenějším místem jsou bezkonkurenčně Dolomity, ale ani ostatní pohoří nezklamou, krajinová pestrost je v celém jižním oblouku značná. Lákavé je samozřejmě také klima, ač alpské, tak už v podstatě středomořské. Do Itálie se jezdí za sluncem a komu se neurodí nadpoloviční počet dnů s modrou oblohou, považuje to za hroznou smůlu.

Střediska ležící přímo v centru Dolomit jsou cenově srovnatelná s jakýmikoliv známými středisky v Alpách – ty na okraji pohoří a zvláště mimo ně pak mohou být velmi levná. Centrum Dolomit (jako jedna ze dvou zdejších oblastí) nabízí stovky kilometrů propojených sjezdovek.

V Brentských Dolomitech se po lanovkovém spojení Tonale s Ponte di Legno a novém areálu ve Folgaridě–Marillevě chystá propojení Madonny di Campiglio s Pinzolem. Nakonec začala stavba i nové lanovky v maličkém Peju, která zpřístupní novou sjezdovku ze 3 000 m n. m.

Savojské středisko Sestriere, pořadatel zimní olympiády 2006, vybudoval ve 30. letech 20. století automobilový magnát Agnelli – nejprve pro kratochvíli své rodiny a později jako místo odborové rekreace pro své zaměstnance. Tehdejší dobu dodnes připomínají dva kulovité věžáky, k nimž přibylo mnoho dalších ubytovacích komplexů „francouzského“ střihu – tedy žádná romantika.

Zato je ale srdcem největší lyžařské houpačky v Itálii. Chapadla sjezdovek se roztahují po vrcholcích Monte Sises (2 600 m), Motta (2 823 m), Fraiteve (2 701 m) a Colle Bercia (2 290 m) a svými konečky zasahují až na francouzské území (Montgenévre).

foto: PRÁVO/Lukáš Táborský

Lyžařská oblast čítající 400 km sjezdovek byla snad pro svou hustou síť vleků a tratí pokřtěna Mléčná dráha (Via Lattea). Směle tak konkuruje francouzským velikánům, aniž by byla chudší o typicky italské devizy – nižší ceny a precizní péči o sjezdovky.

Vysoké procento „nekonečných“ červených sjezdovek, vinoucích se po pláních i v modřínových lesích, nejvíce osloví náročnější lyžaře, kteří toho rádi „hodně“ najezdí. Sportovnější jezdci se vyžijí na prudkých sjezdovkách nad hotelovou stanicí Borgata nebo v Sansicariu, romantičtější povahy se mohou „schovat“ do příjemně ospalého Claviére.

Celou Mléčnou dráhu od Sestriére až po Montgenévre stihnete projet během dne sotva jedním směrem, pro lyžaře-průzkumníky je tedy lepší ubytovat se kdesi „uprostřed“ pavučiny tratí, odkud mohou vyrážet každý den do různých středisek.

Majestátní stěna Civetty a posvátné Monte Pelmo svírají několik řídce zalesněných dvoutisícových vrcholků, které jsou prototypem lyžařské pohody. Celý prostor, kompletně obsažený lanovkami a vleky, čítá solidních 80 km sjezdovek, přičemž dominují svižné červené, proložené sem tam panoramatickou modrou nebo naopak sportovnějším slalomákem.

Nejrušněji je v okolí Col dei Baldi (1 922 m), kam míří od jezera Alleghe kabinky a sedačky. Z oblého vrcholku se dá pokračovat do všech světových stran – hlavní tahy vedou přes Monte Fertazzu (2 100 m) a přes červené carvingové hřiště do Pesculu (1 410 m).

Po spojovací cestě se dostanete také do Palafavery, anebo zpět do Alleghe po trati libovolné náročnosti od loučky až po slalomák. Sportovně vystavěné tratě stékají z Crep di Pecol (1 756 m) do údolí Valzoldana. Čím dále od těchto míst, tím komornější až liduprázdné tratě objevíte.

Lyžařská Civetta nebyla dosud masově objevena, což je její hlavní plus oproti známějším dolomitským střediskům, kde rovněž kralují rodinné sjezdovky. Ještě před pár lety bylo běžné jezdit vlekem, dnes už vládnou rychlé sedačky a starší zařízení zůstávají právě jen na těch nejklidnějších místech.

Autor je redaktorem časopisu Snow.