Istanbul pro zvídavé - zde se neodpočívá

Budete-li mít štěstí na bezmračný den, naskytne se vám při přistání kouzelný pohled na Istanbul.

Po straně zahlédnete most přes Bospor, pod vámi v rychlém sledu proběhnou moderní čtvrti až po Taksin a Galatu, zasvítí světla nikdy neutichajícího proudu aut na Galatském mostě přes zátoku Zlatý roh. Pak už se jen mihnou špičky minaretů nejslavnějších mešit města a za okamžik měkce dosednete na moderní Ataturkovo letiště - jedno z nejrozlehlejších na světě.

Istanbul je pro zvídavého turistu záležitost mnoha dní. Jeho historie začíná Thráckým králem Byzasem na počátku sedmého století před Kristem, do nebývalé krásy ho vystavěl o tisíc let později Konstantin Veliký, jednu z nejskvělejších památek -Chrám nejvyšší moudrosti, známý jako Haghia Sophia, Ayasofia či Hagia Sofia - mu dal císař Justinián v šestém století našeho letopočtu.

Po dalších pěti stoletích jej ovládl osmanský sultán Mehmet Dobyvatel a o necelých sto let později k dalšímu vrcholu vyzvedl Sulejman Vznešený. Ve městě je více než tři tisíce mešit, ale i množství křesťanských ortodoxních chrámů a židovských synagog.

Pokud se do města nechcete nastěhovat na několik měsíců, z bezpočtu památek, zajímavostí a lákadel si musíte vybrat jen několik. Sotva mezi nimi bude chybět zmíněná Haghia Sofia a Modrá mešita, rozlehlý sultánský palác Topkapi a pověstný Velký bazar.

Modrá mešita je vlastně stavba na truc - měla vyvážit velkolepost původně křesťanského Chrámu nejvyšší moudrosti. Obě stavby jsou si na první pohled dost podobné. Jejich základ tvoří kopule, nesená shodně na čtyřech sloupech a obklopená přístavky.

Turečtí dobyvatelé křesťanský chrám Haghia Sofia nezbourali, jen zabílili fresky (a tím je mimoděk konzervovali pro pozdější restaurování), přidali obrovské desky s citáty z koránu a přistavěli čtyři minarety. Staletí a častá zemětřesení i požáry se na stavbě podepsaly, a tak se vám sotva poštěstí vidět 55 metrů vysokou kopuli bez lešení.

Kruhový prostor o ploše sedm a půl tisíce metrů čtverečních a průměru 32 metrů obepínají ve výšce dvě galerie s množstvím sloupů, které byly údajně svezeny z nejvýznamnějších staveb starověku - z Artemidina chrámu v Efezu, z libanonského Baalbeku nebo z Chrámu slunce v Heliopolisu.

I kdybyste se nezastavili u obřích mramorových nádob na vodu, u mozaiky Deesis s vyobrazením Krista, panny Marie a Jana Křtitele, díky vtipně nastavenému zrcadlu nemůžete při odchodu přehlédnout zlatý vnitřní portál z desátého století, na němž panna Maria přijímá od byzantských císařů dary: od Konstantina chrám Haghia Sofia a od Justiniána město Konstantinopol.

Modrá mešita se od roku 1619 (po pouhých sedmi letech stavby!) tyčí přímo naproti křesťanskému chrámu. Je o několik metrů nižší a v půdorysu menší, ale to byste museli mít v ruce měřicí pásmo. Také její čtyři sloupy, nesoucí klenbu, jsou užší, ovšem i tak měří pět metrů v průměru.

Mešita má šest minaretů, což je v muslimské architektuře zvláštnost. Legenda vypráví, že sultán Ahmet I. svému architektovi přikázal, aby minarety byly zlaté - turecky altin. Stavitel ale záhy zjistil, že na to nemá prostředky, tak zvolil lest a předstíral, že slyšel alti (turecky šest).

Tolik minaretů ale měla v té době jen mešita v Mekce, takže sultán musel nakonec do nejsvatějšího místa islámu poslat peníze, aby tam přistavěli sedmý minaret a Mekka si udržela primát. K minaretům Modré mešity se váže ještě jedna "matematická" pověst. Mají celkem 16 serefe (balkonů), které prý upomínají na skutečnost, že Ahmet I. byl šestnáctým sultánem otomanské říše.

Při prohlídce vnitřku mešity se budete muset zout, vstoupit smíte jen zadním vchodem "pro nevěřící" a bude vám vyhrazena jen část interiéru. I tak ale můžete obdivovat obložení vnitřních stěn glazurovanými kachly (má jich být přesně 21 043).

Pocházejí z vyhlášených keramických dílen v Izniku a jsou dekorované rostlinnými a ornamentálními motivy. Většina je laděna do odstínů modré barvy, což dalo mešitě jméno. V mihotavém slunečním světle, procházejícím 250 mozaikovými okny, jsem ale modrý dojem nezískal.

Palác Topkapi není od obou chrámů daleko. Rozlehlý komplex překvapivě nízkých budov a zahrad začal stavět v roce 1462 Mehmet II.

Dobyvatel a sultáni v něm bydleli - spolu s až čtyřmi tisíci příbuznými, dvořany, služebníky a otroky - po čtyři staletí. Při návštěvě, na kterou je třeba si vyhradit alespoň několik hodin, nesmíte vynechat klenotnici, kde je vedle nádherných trůnů, zbraní, oděvů a šperků v jedné nenápadné vitríně také Lžičařův diamant, pátý největší na světě.

Určitě budete chtít vidět i harém se třemi stovkami místností, kde žily sultánovy konkubíny a s nadějí čekaly, jestli si jich někdy panovník všimne. Ty, na které se nedostala řada nebo se znelíbily, končily zašité v pytli ve vlnách Bosporu.

Za celou dobu jen jedna z nich, Ukrajinka Roksalana, se vypracovala až na sultánovu manželku. Pro naprostou většinu ostatních to bylo zlaté vězení, kam zvenčí směl jen sultán a jeho rodina. V harému ve stejných obavách o život žili v kafes (střežených místnostech, přezdívaných klece) i sultánovi mužští příbuzní: stačil stín podezření a byli uškrceni, aby neohrozili vladařovo postavení.

V Istanbulu není čas odpočívat, to město vás strhne do víru. Původ termínů Byzanc a Konstantinopol není třeba vysvětlovat; jméno Istanbul dali městu turečtí dobyvatelé. Dotazem na původ staršího českého pojmenování Cařihrad však svého jinak vševědoucího průvodce spolehlivě uvedete do rozpaků.