Článek
V honbě za lepším životem se skupina zhruba 350 Islanďanů vydala na pouť přes moře. V naději, že seženou práci na železnici, dorazili v roce 1874 do Kanady, kde jim jejich sny shořely rychle jako papír. Práce byl totiž nedostatek. Po nějaké době si proto podstatná část výpravy odhlasovala přesun do provincie Manitoba kvůli dobrým podmínkám pro rybolov. Někteří se v průběhu cesty oddělili a zůstali ve Winnipegu, hlavním městě provincie, zbytek pokračoval a usadil se u jihovýchodního břehu Winnipežského jezera.
„Když Islanďané přišli, objevili skutečně skvělé místo k rybaření. Jezero mělo perfektní podmínky a pěknou zátoku, v níž se dalo lovit blízko břehů,“ vypráví místní rybář Pat Peterson. „Kdyby nebylo ryb, žádné Gimli by dnes neexistovalo,“ dodává. Snad právě kvůli nalezení vysněného ráje dali seveřané místu jméno, které je jen se záměnou jediného písmena odvozeno od slova Gimlé, mytického nebe, kam se po Ragnaröku, neboli konci světa, odeberou dobré duše.
Víra v lepší zítřky udržela někdejší imigranty při životě.
Když do dnešního Gimli Islanďané v roce 1875 přišli, muselo jim to místo skutečně trochu připadat jako nebe. Ze všech stran ho obklopovaly husté lesy a kanadská vláda severským přistěhovalcům území věnovala. Jelikož se tehdy ještě nejednalo o součást dnešní Manitoby, Islanďané si tu vytvořili kolonii s vlastními pravidly. Jenže brzy po usazení vypukla v osadě epidemie neštovic, na kterou mnoho lidí zemřelo a Gimli málem zaniklo stejně rychle, jako vzniklo.
Těm, kteří epidemii přežili, se tu ale dařilo a osada začala brzy vzkvétat. Islandského dědictví si tu váží dodnes a na vazby na zemi svých předků nezapomínají. „Je to pro mě velmi důležité. Na Islandu jsem byla sice jen jednou, ale moje děti i vnoučata mají stále blízký vztah k Islandu a všichni bychom si ho rádi zachovali i nadále,“ řekla pro BBC 95letá Anna Stevensová, která je dcerou jednoho z původních islandských přistěhovalců.
Jazyk je nejcennější dědictví
Země, kterou islandští imigranti dostali od kanadské vlády, nebyla zcela prázdná. V oblasti žilo asi 60 domorodých obyvatel, o čemž Kanaďané neměli ani ponětí. Byli to právě domorodci, kdo své nové sousedy naučil rybařit, i když bylo jezero zamrzlé, nebo lovit tamní zvířenu.
Na budovách vlají všemožné vlajky, islandská mezi nimi nechybí.
Netrvalo dlouho a v létě 1876 se populace odlehlé osady z pouhých stovek vyhoupla na dva tisíce, když se další Islanďané rozhodli vypravit za lepším životem. Po vypuknutí epidemie neštovic byla na oblast kanadskou vládou uvalena karanténa, kvůli čemuž nemohli obyvatelé Gimli obchodovat a jejich ekonomika dvakrát nevzkvétala. V roce 1881 se populace osady smrskla na slabou stovku, když se mnoho přeživších rozhodlo jít za prací do Winnipegu nebo ještě jižněji do Spojených států.
Koncept Nového Islandu nicméně nebyl příliš úspěšný. Kolonie se stala součástí Manitoby v roce 1881, ale odkaz předků si obyvatelé udrželi i nadále. A tak je tomu i dodnes. Vlají tu islandské vlajky a skoro všude si návštěvníci mohou dát vinartertu, tradiční islandský dort. „Mezi tamními lidmi a Islandem je spousta lásky,“ tvrdí ředitelka Národního islandského muzea v Reykjavíku Margrét Hallgrímsdóttirová.
Mezi obyvateli Gimli je mnoho rybářů. Stejně jako tomu bylo kdysi.
Jak poznamenává, žádná tradice ovšem není silnější než snaha udržet si mateřský jazyk. Někdejší osadníci ho dlouho vyučovali i své děti a bránili se vlivům anglicky a francouzsky mluvících sousedů. Islandština prosakuje komunitou i dnes. V jazyce předků jsou pojmenovány lodě, je k vidění na ukazatelích ve městě i nápisech nad obchody.
Jenže jak populace městečka Gimli stárne a mladí odcházejí do Winnipegu a Vancouveru, množství těch, kteří islandštinou mluví, se zmenšuje. To dělá například ze Stevensové a jejích dalších vrstevníků poslední strážce rodného jazyka v Kanadě. Tito lidé se každý týden setkávají a v mateřštině konverzují, aby ji udrželi živou. „Kdybychom ji nepoužívali, ta schopnost se vytratí,“ tvrdí 78letá Baldine Bjornssonová a dodává, že by se tím zpřetrhalo nejcennější pouto s domovskou zemí.