I na mírné řece můžete potkat nebezpečný jez

K tomu, abychom se vydali poprvé na řeku, dnes v podstatě nic nepotřebujeme. Loď i veškeré vybavení si můžeme půjčit. Nikdo neřeší, jestli zvládneme plavidlo ovládat i v mezní situaci, nenutí nás, abychom si vzali vestu a nasadili přilbu. Můžeme klidně vyplout i na tu nejtěžší řeku, aniž umíme vodu číst a tušíme, co dělat, když se převrhneme. Ve vyplutí nám nic a nikdo nemůže zabránit. Snad jen pud sebezáchovy, máme-li nějaký.

„Na to, co se dnes na řekách děje, se až divím, že utonulých není víc,“ hodnotí pohyb na českých řekách Petr Ptáček, lektor a majitel Vodácké školy záchrany.

„Na Cyrila a Metoděje (5. července) v roce 2010 probíhalo sčítání vodáků na Vltavě. Během dne projelo Rožmberkem devět tisíc lidí,“ prozrazuje Petr Ptáček. „Přitom vodák před desátou nevstává a po šestnácté hodině už na řece není. Devět tisíc během šesti hodin na jediné řece,“ pokračuje.

„To je obrovské číslo. Pak se vám samozřejmě stane, že na vodě není k hnutí, před jezem si vystojíte půlhodinovou frontu, abyste si ho vůbec sjeli, a nedejbože se „cvaknete“. Během chvilky máte na hlavě dalších pět lodí, jejichž posádky na nic nečekají a jedou,“ dodává.

„Když jsem začínal,“ vzpomíná Petr Ptáček, „jezdilo se na laminátových lodích. Kdo neuměl číst vodu, najel na kámen, proděravěl loď a skončil,“ pokračuje instruktor s tím, že dnes jsou lodě vesměs plastové, tudíž v podstatě nerozbitné. Změna materiálu napomohla masovosti a zároveň degradovala umění loď ovládat.

Kopírujeme světový trend, nebo jsme ve srovnání s cizinou v zálibě vodáctví spíš výjimkou? Podobná masovost podle Petra Ptáčka neexistuje nikde na světě. „My jsme naprostý unikát. Když se v zahraničí chce někdo projet po řece, najme si agenturu s instruktorem a ví, že on to nejen umí, ale má veškeré vybavení a je proškolený, i co se týče záchrany. U nás jdou lidi poprvé na loď, nikde si nezjistí, jak se loď ovládá, natož co by měli dělat, když se převrátí,“ dodává.

„Mladá paní, nepouštějte s ním ty děti,“ dočítáme se v jedné z povídek knihy Cena adrenalinu, kterou napsal kolektiv lektorů Vodácké školy záchrany. K jezu připluly dvě kánoe, na jedné sedí mladý pár, na druhé manželé se dvěma dětmi předškolního věku. Nikdo z nich nemá vestu, ani děti. Rozum zůstává stát nad tím, že žena z lodi před jezem vystoupí, ale dětem dovolí, aby s tatínkem jez spluly. Tragické následky se nedají vrátit. Cena za chybné rozhodnutí bývá bohužel někdy fatální.

„Vody v českých řekách bývá zejména v létě málo,“ říká Petr Ptáček. „Přesto zastávám názor, že vestu a přilbu byste měli mít vždy,“ tvrdí a dodává, že je přesvědčený o tom, že pro vodáky by měla platit stejná pravidla jako pro cyklisty nebo lyžaře.

„Netvrdím, že je nutné mít vestu na sobě po celou dobu plavby na klidné řece, ale před splutím jezu by si ji každý měl obléct a nasadit přilbu. V řece je spousta ostrých kamenů, skla, železa. Utopit se můžete třeba proto, že se praštíte do hlavy,“ vysvětluje lektor.

Na sobě by měl mít vodák ideálně neopren, ale splouváte-li lehkou tuzemskou řeku, postačí vám plavky a triko.

Nezbytně si neopren pořiďte, chystáte-li se splouvat řeky v zahraničí. Jedete například do Chorvatska, kde je v létě nesnesitelné vedro, ale krasová řeka může mít pouhých pět stupňů. Když do ní spadnete, je to pro tělo obrovský šok. Zapomenout byste nikdy neměli na větrovku, sluneční brýle a opalovací krém. Hodně důležité jsou ovšem boty. Žabky nechte na břehu a do lodě nazujte kotníčkové šněrovací boty s pevnou patou i špičkou, nejlépe látkové s dírami, jimiž vytéká voda.

Jedete-li poprvé, vydejte se s někým, kdo to umí, a vyberte si lehkou řeku. Loď zvolte bachratější se širším dnem nebo nafukovací. Širší dno zvyšuje stabilitu, loď je i trochu pomalejší, což je pro začátečníka výhodou. Nafukovací loď je vyráběna pro plavbu na těžších řekách, takže je svou podstatou stabilnější a pomalejší.

V kánoi, lodi pro dva, bude vaše místo na háčku, tedy vepředu. Všechno řídí kormidelník, háček jen radí a učí se číst vodu. Řeka vydává signály a zkušený vodák rozpozná, kde je málo vody a kde kámen, jemuž je potřeba se vyhnout. To je úkol háčka. Jakmile se naučíte vodu číst, můžete se s kormidelníkem prohodit. Zkušenější z dvojice sedící nyní vpředu, který už signály vody zná, pomáhá kormidelníkovi rovnat loď ve směru plavby.

Pod jezem se ročně utopí osm vodáků a dalších dvacet až třicet lidí, kteří tam spadnou, koupou se nebo pro někoho skočí. Nebezpečnost jezů nespočívá většinou v jejich výšce, ale ve tvaru spádové desky a tvaru vany v podjezí. To ovlivňuje chování vody pod ním.

Za nebezpečné se dají považovat ty jezy, kde voda plynule neodtéká a vytváří se válec (zpětný proud vody jdoucí zpět k jezu). Při sjíždění jezu s válcem hrozí hlavně výrazné zpomalení lodi kvůli působení vratného proudu, což platí i pro rafty. Velké nebezpečí spočívá také ve vypadnutí vodáka přímo do válce.

„Je zajímavé, že když se staví jez, musí mít tzv. rybí přechod, aby ryby mohly migrovat výše proti proudu,“ říká Petr Ptáček. „Ale když do jezu spadne člověk a utopí se tam, není za to nikdo zodpovědný,“ pokračuje odborník, který se zasazuje o to, aby se stavěly bezpečné jezy. „Snažíme se docílit, aby jez musel splňovat určitá bezpečnostní pravidla,“ pokračuje Petr Ptáček s tím, že je jasné, že dříve postavené jezy se už opravovat nebudou.

Na to nejsou finanční prostředky, ale ty nově postavené by už podle něho měly splňovat bezpečnostní pravidla. „Nejenže se v něm utopí člověk, který tam spadne, ale v podstatě mu nemůže ani nikdo pomoct. Hasiči se nemají jak zabezpečit, aby v jezu neskončili taky,“ tvrdí lektor. Jezy jsou zákeřné i v tom, že obvykle nejsou dopředu nijak označené.

I na mírně tekoucí řece totiž můžete narazit na jez, který je zabiják.

Podle odborníků vydrží průměrně zdatný člověk bojovat s válcem dvě minuty. Nemůžete plavat tam, kam byste chtěli, proud vás drží na místě, a navíc vás ještě potápí. A právě v této chvíli se ke slovu dostává plovací vesta. I když sama o sobě není zárukou, že se ve válci neutopíte, přece jen vás táhne na hladinu.

Lépe se orientujete v prostoru, vnímáte, kde je nahoře a kde dole. Když vás na chvíli vynese nahoru, máte šanci zachytit se lana nebo házečky, kterou vám ze břehu záchranáři házejí. V neposlední řadě znamená vesta i další izolační vrstvu zpomalující podchlazení a tlumící případné nárazy.

Podobným způsobem může u zkušenějšího vodáka fungovat neopren, který zvyšuje pozitivní vztlak. Plavat byste měli spíše do stran (ne kolmo od jezu), abyste se dostali ven z jezu nebo blíže ke břehu, odkud vám již snadněji pomohou.

Pomoc tonoucímu by měla přijít vždy ze břehu. Z lodi se o záchranu člověka ve válci může pokusit jen proškolený záchranář.

Nikdy neskákejte do jezu za topícím se člověkem, protože pak tam není jeden vodák, ale dva. Ideální je, pokud máte s sebou házečku, což je ovšem další pomůcka, kterou s sebou většina vodáků nevozí. Házečku neboli pytlík připevněný k lanu dlouhému 15 až 20 metrů hodíte tonoucímu ze břehu. Není to úplně snadné, proto je dobré trénovat to na suchu.

V případě skutečné záchrany jde o vteřiny a svou roli hraje stres na obou stranách. Nemáte-li házečku, použijte tzv. koňadru, což je lano uvázané u lodi, a na ně přivažte vestu, máte-li ji, nebo něco, co plave.