Hrůzostrašné pražské čtvrti: Jak vznikly Hrdlořezy, Ďáblice či Hostivař

„Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni,“ říkávalo se za první republiky. Obě čtvrti tehdy patřily k těm chudším s největší kriminalitou. To už dnes samozřejmě neplatí. Žižkov dostal své jméno podle husitského hejtmana a vojevůdce Jana Žižky, který na zdejším vrchu Vítkově porazil křižáky a dnes tam má svou majestátní sochu.

Název Libeň je podle historiků odvozen od jména Luben, tedy Milovaný. Na místním zámku pobývala i císařovna Marie Terezie. Obě čtvrti se utěšeně rozvíjejí a nabízejí mnoho turistických zajímavostí. Ale připouštím, že Hrdlořezy, Ďáblice, Hostivař nebo Kobylisy zrovna důvěru nebudí, byť tu už nehrozí nic, co napovídají jejich názvy.

K Hrdlořezům se váže několik pověstí, jedna strašidelnější než druhá. Třeba ta z roku 1625, kdy tady byl zavražděn Jan Daniel Kapr z Kaprštejna, nenáviděný císařský rada a místosudí apelačního soudu. Byl jedním z vyslýchajících sedmadvaceti českých pánů a měšťanů po bitvě na Bílé hoře, kteří následně skončili na popravišti.

Kapr si navíc přišel na značný majetek okrádáním svých obětí. V Hrdlořezech ho zavraždil Adam Zapský ze Zap, milenec jeho mladé manželky, kterou si Kapr vzal proti její vůli. Vražd se ve zdejších hvozdech odehrálo víc, desítky let tu řádili lapkové a násilníci. Dnes je to poklidná čtvrť.

Podobně jsou na tom Dejvice. Název, který se několikrát změnil, vznikl údajně jako odvozenina dehtu, který se tu v minulosti vyráběl. Ale mohl vzniknout od jména Dehna, což vyjadřovalo zlého ducha, ďábla. Místní obyvatelé totiž přepadali a okrádali sousedy a pocestné. Prý na ně i křičeli: „Dej více!“ Z čehož údajně název vznikl.

Zajet do Hostivaře, to si člověk rozmyslí… Hostivařská kronikářka Pavlína Nejedlíková se usměje a vysvětlí: „Vaření hostů se u nás rozhodně nikdo obávat nemusí, ale s vařením název možná souviset mohl. Své pojmenování získala Hostivař podle jakéhosi Gostiwara či Hostivara, který sídlil na ostrožně nad potokem Botič, spravoval osadu a pro hosty, což tehdy bylo staročeské označení cizinců, vařil.

Podle jiného výkladu je varoval a chránil před nástrahami, které na ně číhaly v okolních hlubokých lesích a na kupecké stezce z Ungeltu neboli Týnského dvora u Staroměstského náměstí do Kutné Hory.

Hostivař je krásné místo plné historie. Památková zóna Stará Hostivař zahrnuje historické statky a mlýny i další zajímavé stavby. Unikátní jsou fresky v kostele Stětí sv. Jana Křtitele, jehož vznik je datován v rozmezí od 11. do 13. století. Fresky byly odkryty v letech 2008 až 2009 a jedná se o vzácně kompletní a vysoce hodnotný nález z druhé poloviny 13. století.

Ke kostelu patří také zvonice, pravděpodobně z 16. století. Příjemná procházka či vyjížďka je i meandry potoka Botič k hostivařské přehradě nebo po Stezce historií.

„Zda jsou ďáblické ženy ďáblice, nedokážu posoudit. Každopádně jsou ďáblické ženy výjimečné a moc si jich tu vážíme,“ odpověděl na dotaz starosta této městské části Martin Tumpach.

„Některá místní uskupení na podobnost s čerty svým názvem odkazují. Například Hudební sdružení Ďáblík nebo přespolní Dětský klub Ďáblík. Ale s negativními nebo nějakými vtipnými reakcemi se nesetkáváme. Všichni už si na nevšední název pražské čtvrti zvykli,“ dodal.

Původně se kdysi samostatná obec jmenovala Dawlice, pravděpodobně po prvním slovanském usedlíkovi Dawelovi. To, že se jedná o velmi prastarou obec, dokazují archeologické nálezy. Své jméno si udržela až do třicetileté války. Kým a proč bylo změněno na Ďáblice, se neví. První zmínka o Dawlicích se objevila v listinách řádu křižovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí.

„Ďáblicemi prochází žlutá turistická značka, která turisty vede k hvězdárně, komunitnímu centru Vlna, bývalé Battistově cihelně, nejstaršímu panelovému domu v Praze nebo kapli Nejsvětější Trojice a svatého Václava. Místní i návštěvníci rádi chodí do Ďáblického háje,“ zve starosta.

Původní název zněl Kobolisy. Podle jedné verze tu stály šibenice, k nim se slétali mrchožraví ptáci – kobi, tedy krkavci, ti se k oběšencům lísali, když je klovali. Jiná praví, že se tu pásala stáda kobyl.

Záběhlicím nedaly jméno „zaběhlé“ či povětrné ženštiny, jak by se mohlo zdát. V obci se usazovali poddaní, kteří „zběhli“ z různých panství a „zaběhli“ až sem. Název Hlubočepy, byl odvozen od činnosti místních obyvatel, kteří z velké hloubky čerpali vodu.

Chuchle, ať Velká, či Malá, je zřejmě odvozena od chuchle, tedy chomáče, ale také staročeského názvu pro vyvýšeninu, na jejímž úpatí obec vznikla. Hloubětín se původně jmenoval Hloupětín, což se pochopitelně jeho obyvatelům nelíbilo, tak obec přejmenovali. Krč byl dřívější název pro pařez, a protože jich bylo v těchto místech hodně, byla tak nazvána i obec, která tady vznikla.

Spekulace budí i název Zličín. Jaký zlý čin se tu stal? Žádný, který by zaznamenali kronikáři. Název vznikl od osobního jména Zlika, kdysi tu stával Zlikův dvůr. Název sousedních Stodůlek má dvě varianty vzniku: od stodol, které tu zřejmě stávaly v hojném počtu, po myší díry – důlky, kterých na polích byly stovky. Dnes tu stojí velké sídliště a po ničem z uvedených variant není památky.

A co Smíchov? Existuje několik pověstí. Jedna praví, že lid, který žil v rozsáhlé rovině po levém břehu Vltavy mezi Petřínem a Zlíchovem, byl velmi veselý a neustále se smál. Podle jiné dal Smíchovu název Horymír, který se hlasitě smál, když si díky Šemíkovu skoku přes vyšehradské hradby zachránil život.

Verze kronikáře Václava Hájka z Libočan zase uvádí, že v roce 814 nařídil kníže Vojen, aby byl odbojný Ronovič dopraven přes Vltavu do lesa, kde se měl sám oběsit. Tehdy prý měli zlí duchové takovou radost, že se silně smáli, a od těch dob se Smíchovu říká Smíchov, původně Smijchow.