Hřbitovy vyprávějí, přitahují a někdy i děsí

Edinburský hřbitov Greyfriars navštíví ročně na 700 tisíc lidí, protože má vztah k příběhům o Harrym Potterovi. Velice populární je stockholmský hřbitov Skogskyrkogarden, pařížský Pere Lachaise, washingtonský Arlington nebo moskevský Novoděvičí hřbitov.

Jsou ale také hřbitovy, kam organizované skupiny zvídavých turistů nejezdí a jimž se obloukem vyhýbá i většina místních lidí.

Filipínská metropole Manila patří k městům s největší hustotou obyvatel na světě. Na čtverečním kilometru jich žije téměř 42 tisíc (ve Vídni a v Berlíně něco přes čtyři tisíce, v Praze 2,7 tisíce). Chudoba dosahuje rozměrů opravdu děsivých.

Jedním z míst, kde se tento stav dostává až za hranu naprostého zoufalství, je manilský Severní hřbitov. Tam se vedle nebožtíků usadili živí, pro které není jinde místo. Ke hrobkám nebo na nich si z prken a plechů přistavují přístřešky, těm šťastnějším se podařilo do některé z honosnějších hrobek proniknout a zabydlet se v ní. Bez vody a elektřiny, bez zdravotní péče a bez škol.

Všude jsou k mání drogy, policie tam za bílého dne nechodí, ale o to častější jsou noční nájezdy eskader smrti. Nikdo neví, jestli je to válka gangů, nebo utajená policejní operace proti obchodníkům s drogami. Výsledek je pokaždé stejný. Po nočním přepadu přibude na Severním hřbitově patnáct až dvacet nebožtíků. Vinných či nevinných, pánbůh si to přebere.

„Nevím, jestli skončím v nebi, nebo v pekle, ale budu připraven i na to nejhorší, protože tohle je život na prahu očistce,“ řekl reportérovi listu Manila Times jeden ze stálých obyvatel hřbitova.

V Jekatěrinburgu, čtvrtém největším městě v Rusku, je Širokorečenský hřbitov. V jedné jeho části skončili ti méně úspěšní účastníci divoké privatizace, která za pomoci samopalů a granátů ve městě probíhala v 90. letech.

V černých mramorových deskách jsou zvěčněni v životní velikosti převážně mladí muži v dobře padnoucích oblecích nebo v tehdy módních kožených bundách. Jedna z postav má na krku vyveden masivní zlatý řetěz, jiná v ruce drží klíčky od auta s logem Mercedesu. Další chlapík je na náhrobku rovnou se svým autem. Jsou jich desítky, všichni s výrazy samolibé spokojenosti, která je zřejmě provázela v posledních letech jejich života.

V Rusku je zvykem, že se rodina o Velikonocích sejde k hostině na hrobě svých nejbližších. Aby nemuseli posedávat na zemi, bývají u některých hrobů dřevěné lavičky a stolky. Na jednom z náhrobků na Širokorečenském hřbitově nechali pro tento účel postavit rozlehlé sezení, mramorové lavice a veliký stůl. Podobných extravagancí je na hřbitově mnoho.

V jiném místě sedí rodina za bohatě prostřeným stolem, na němž nechybí šampaňské a lahev francouzského koňaku. Kameník si dal záležet, aby jeho název byl čitelný. Už za živa se dnešní nebožtíci zřejmě postarali, aby jejich bohatství a moc byly připomínány na věčné časy.

Na jekatěrinburském hřbitově našli místo posledního odpočinku mnozí aktéři oněch dramatických událostí. Velkou část nedaleko vstupní brány a podél hlavní aleje zaplnily exponáty této „galerie“. Z jejich množství je patrné, že privatizace státního majetku na Uralu nebyla žádná legrace.

Těsně pod návrším s káhirskou Citadelou, pevností, která sedm set let sloužila jako sídlo vládců Egypta, se rozkládá rozlehlý hřbitov známý jako město mrtvých. Pohřbívalo se tam od sedmého století a za tu dobu tam našlo útočiště více než milion nebožtíků.

Jak šel čas, zvyky a pravidla pohřbívání se měnily, takže vedle obyčejných hrobů jsou tam výstavná mauzolea velmožů, nekropole sestávající z několika budov a ohrazené zdí. Svá místa tam ale mají i obydlí hrobníků, kameníků, truhlářů, hlídačů. S živými se na hřbitově od jeho počátků počítalo.

Nebožtíků už tolik nepřibývá, ale živých je každým rokem víc. Dnes možná nějakých čtyři sta tisíc. Na hřbitově často končí venkované, kteří přicházejí hledat štěstí do Káhiry, lidé ze slumů, které byly strženy, aby byl prostor na novou výstavbu.

Ti šťastnější našli, často již před generacemi, na hřbitově obydlí v některém z opuštěných mauzoleí či v rodinné hrobce dávných velmožů. Jejich prostorné kamenné budovy jsou mnohdy pohodlnější a bezpečnější než bydlení v „moderní“, narychlo postavené obytné čtvrti někde na okraji metropole.

V káhirském městě mrtvých je zavedena elektřina, v některých místech mají i vodovod. Jsou tam obchody, čajovny s vodními dýmkami, dílny, v nichž se něco vyrábí nebo opravuje. Funguje tam i několik škol. Je to, alespoň na pohled, jiný život než čisté zoufalství na Severním hřbitově v Manile.

Pro nikoho z tamních obyvatel však není město mrtvých dobrou adresou. Na soužití s nebožtíky si už zvykli, ale všichni tam přebývají nelegálně, jen úřady zatím nemají dost sil a vůle, aby naplnily před mnoha lety přijaté dekrety. Může se ale kdykoli stát to, co se děje nyní. Přijedou buldozery a začnou bourat, protože právě těmito místy povede dálnice. Bez řečí, dohadů, a aniž by to někoho zajímalo, se bez střechy nad hlavou ocitnou další tisíce lidí.

Na cestách po Vietnamu si poutník nemůže nevšimnout kamenných struktur, připomínajících sarkofágy nebo malé pagody, uprostřed rýžových polí. Ano, jsou to hroby těch, jimž pole patřilo a kteří na něm celý život pracovali. Desítky let se úřady snaží tento zvyk vymýtit, ale daří se to jen obtížně. Tamním lidem se zdá přirozené a samozřejmé, aby člověk spočinul tam, kde trávil celý svůj život.

Honduras vždy zaujímal přední příčky v žebříčku nejchudších zemí na světě. Na člověka padá v té zemi beznaděj, která se ještě prohloubí po návštěvě některého z tamních venkovských hřbitovů. Ty jsou odrazem toho, jak lidé v bídě žili a zemřeli v ní a jak těm, co zůstávají, nezbývá sil, aby svým zemřelým předkům zajistili důstojné prostředí.

Ne vždy je však místo posledního odpočinku odrazem pozemského života. Victor Noir se živil v Paříži jako novinářský učedník. Jednoho dne ho šéfredaktor poslal za Pierrem Bonapartem, bratrancem císaře, aby mu doručil výzvu na souboj. Není přesně známo, co se tehdy seběhlo, ale Noir skončil na zemi s prostřeleným srdcem.

Pohřeb do té doby neznámého mladíka se stal mohutnou politickou manifestací, která přispěla v roce 1870 k pádu císařství a vzniku III. republiky.

Stejně tak není známo, jak se stalo, že socha muže ležícího na náhrobku na pařížském hřbitově Pere Lachaise se stala v 70. letech minulého století symbolem mužnosti a plodnosti. Postava má vyblýskaný rozkrok a rty, zatímco její zbytek má zelenkavou barvu oxidujícího bronzu. Když tam v roce 2004 postavili zábradlí, aby návštěvnice nechaly Noira na pokoji, rozlícené Pařížanky ho strhly.