Hravé Národní muzeum. Čertovy obrázky i dětský svět

Výstava Karetní partie zimního krále se nachází v malé místnosti druhého patra historické budovy a leckdo by ji mohl v záplavě ostatních exponátů přehlédnout. Byla by to ovšem škoda. „Karty byly pravděpodobně vytištěny ve Vídni a do dnešních dnů se zachovaly pouze ve dvou exemplářích. Jeden se nachází v Muzeu karet v německém městě Leinfelden-Echterdingen, druhý je vystavený zde,“ vítá nás hlavní autor výstavy Richard Šípek, vedoucí oddělení rukopisů a starých tisků knihovny Národního muzea.

„Karty vyšly někdy po roce 1620 a prezentují události před českým stavovským povstáním, samotné povstání i jeho porážku v bitvě na Bílé hoře,“ vysvětluje odborník. „Jejich ideovým autorem byl zřejmě polský františkán Wojciech Dembolecki. Ten byl mimo jiné polním kaplanem vojenské jednotky lisovčíků, která byla poskládaná z kriminálníků,“ dozvídáme se.

„Tito vojáci nebrali žold, odměnou jim byl podíl na kořisti a zmíněný františkán se je snažil vylíčit v příznivém světle – jako vojáky, kteří stáli v bitvě na Bílé hoře na správné, vítězné straně, tedy při císaři. Takto je vykresluje i jedna karta,“ dodává autor výstavy.

Karty byly pravděpodobně určeny pro vyšší společenské vrstvy, byly totiž zhotoveny technikou mědirytu, která byla velmi nákladná. Dost možná se s nimi ani nehrálo a spíše sloužily pro pobavení a prezentaci toho pohledu na svět, který zvítězil v bitvě na Bílé hoře.

Celkem si můžeme prohlédnout 36 karet, tedy o čtyři více, než kolik se nachází v dnešních hracích sadách. „Jsou ovšem rozděleny do barev, jaké známe dodnes, tedy zelené listy, kule, červená srdce a žaludy,“ přibližuje náš doprovod.

„Zelené karty představují podle autora idylické období, které Čechy a Morava zažívaly pod vládou Habsburků – šlechta se bavila lovem, pojídáním pamlsků a hrou v kuželky,“ ukazuje autor výstavy. Tato idylka ovšem měla brzy vzít za své, což ukazují kulové karty.

„Symbolizují vrtkavost doby, štěstěna byla často zobrazována jako žena na vratké kouli. Na jedné kartě si můžete prohlédnout, jak se snaží Fridrich Falcký a Gabriel Bethlen odříznout od spícího císaře českou, resp. uherskou korunu. Latinský nápis pod výjevem praví: ,Já sice spím, ale mé srdce bdí,‘ “ říká náš doprovod.

Další výjev je ještě svéráznější, ukazuje totiž Fridricha Falckého coby opici s korunou ozdobenou kulemi. „Karty vyšly po porážce stavovského povstání, autor si proto mohl takové zobrazení dovolit,“ vysvětluje kurátor.

Srdcové karty pak ukazují vrchol válečného konfliktu. „Na jedné straně jsou to upřímná srdce věrných císaři, na straně druhé rozťatá srdce povstalců. Na jedné kartě je ztvárněn zmíněný lisovčík, jak protíná hned devět srdcí nepřátel najednou,“ ukazuje Richard Šípek.

Žaludy pak představují tu jedinou potravu, která neúspěšným vzbouřencům zůstala. Opět je tu zvěčněn Fridrich Falcký, tentokrát dokonce jako divoké prase, které spadlo z trůnu a přehrabuje se v žaludech.

Ve vitríně si ještě můžeme prohlédnout Troilův sborník ze 17. století, majetek slezského bibliofila Franze Gottfrieda Troila, jehož součástí byl i vystavený soubor karet. „On sám zřejmě napsal latinské popisky ke kartám, je to jeho rukopis,“ doplňuje náš dnešní průvodce.

K vidění jsou tu také jiné hrací karty, tentokrát z poloviny 16. století, se kterými se opravdu hrálo a jež se později využily jako součást knižních desek. „Je to paradox, ale často nejcennější jsou dnes ty předměty, které byly ve své době levné, a nebyla jim proto přikládána taková pozornost. Jsou to třeba právě karty nebo nástěnné kalendáře,“ vysvětluje autor výstavy.

Bude samozřejmě rád, pokud se mu nějaký návštěvník ozve s tím, že karty ztvárňující události stavovského povstání také vlastní. „Pořád se mezi lidmi nacházejí vzácnosti. Paní vrátná v našem muzeu se jednou zmínila, že by nám ráda ukázala jednu knihu, kterou má doma. Ukázalo se, že se jedná o žaltář v edici z roku 1535, o němž se do té doby uvádělo, že žádný výtisk není znám,“ usmívá se Richard Šípek.

Zatímco popisovaná výstava je k vidění v historické budově do poloviny října, druhá novinka, Dětské muzeum, je nastálo v sousední nové budově, kde dříve sídlilo Federální shromáždění. Jak už název napovídá, tato část muzea je určena hlavně menším návštěvníkům, přesto jsme neodolali a alespoň nakoukli, co tu děti čeká.

Z historické budovy se do nové přemisťujeme spojovací chodbou, kde se na stěny promítá projekce nazvaná Momenty dějin – návštěvníci si kromě jiného mohou prohlédnout zrození moderní Prahy či zásadní okamžiky dějin 20. století.

Samotné Dětské muzeum dává hned na začátku vědět, že zde se návštěvníci mohou, ba dokonce často musí věcí dotýkat. Uvítá je totiž velká interaktivní stěna, na kterou je třeba házet míčky. Střídá se tu několik her, jedna představuje jakési moderní omalovánky – na začátku je obrázek černobílý, když ovšem malý návštěvník hodí míček na konkrétní místo, rázem se vybarví.

Na dalším místě se zase mohou děti podívat do několika brýlí a zjistit, jak svět vidí různí živočichové, od mouchy po chameleona. Jinde si zase mohou zvětšovat obrázek motýlích křídel tak, jako by na něj koukaly pod mikroskopem.

Jak spolu věci souvisejí, to ukazuje třeba část věnovaná obraně, kde se spolu v jedné vitríně „potkává“ přilba policisty z doby první republiky a pásovec se svým krunýřem. Na jiném místě je zase možné srovnávat středověký hrad a mraveniště. Uvnitř stavby představující zeměkouli se pak nachází promítací sál a herní kiosek, kde si děti mohou na displejích zahrát třeba pexeso. Temná komora zase představuje svět fotografií a jejich vyvolávání.

V expozici nechybí ani vitrína s hračkami, jak se vyvíjely v průběhu historie – od koníčka s husarem z roku 1900 přes kuchyňská kamna s vybavením z počátku 20. století až po panenku Barbie. U této vitríny možná zavzpomíná i leckterý dospělý.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní muzeum, Nová budova Národního muzea