Hranaté židle i krematorium, blíží se výročí slavného architekta

„Letos 23. ledna jsme si už připomněli sto padesát let od narození jiného slavného architekta, Jože Plečnika. Byla by škoda, kdyby Pavel Janák zůstal tento rok v jeho stínu,“ říká nám Stanislava Micková, průvodkyně organizace Prague City Tourism.

„Janák byl umělec s neobyčejně širokým záběrem. Byl to architekt, urbanista, designér, památkář i velký teoretik,“ dodává průvodkyně a postupně nám ukazuje jeho návrhy hranatých židlí, slavných dóz připomínajících diamant, módy a samozřejmě celou řadu staveb.

„Dětství si většina z nás idealizuje, vzpomíná na ně jako na léta klidu a pohody. Ne tak Pavel Janák, který se narodil 12. března 1882 v pražských Vysočanech jako prostřední ze tří synů,“ pokračuje Stanislava Micková a následně cituje z jeho deníků.

„Byla to léta ovládaná plachostí a bázní,“ psal Janák o svém dětství. „Škola, jiní se na ni těší, já se jí bál a nikdy nepřestal bát,“ zní další úryvek. „Zápisky byly velice strohé, často o sobě Janák psal ve třetí osobě, například: Nedovedl se učit a co dovedl, strachy říci nedokázal,“ pokračuje průvodkyně Stanislava Micková.

Zatímco na střední škole mu podle jeho vlastních zápisků hrozilo propadnutí z chemie, na vysokých školách už studoval u předních osobností architektury. „Na České vysoké škole technické to byl Josef Schulz, na Německé vysoké škole technické zase Josef Zítek,“ dozvídáme se. Oba architekti jsou podepsáni například pod stavbou Národního divadla v Praze.

„Za tu krátkou dobu, co jsem měl možnost vás pozorovat, jste mě naplnil nejradostnějšími nadějemi,“ psal mu rakouský architekt Otto Wagner, kterého poznal na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Za studií navštívil Itálii, která ho ovlivnila na celý život. „Dohromady se za svůj život vypravil do Itálie jedenadvacetkrát,“ počítá průvodkyně.

V denících Pavla Janáka se také můžeme dočíst, jak trávil dlouhé hodiny pozorováním krystalů ve sbírkách Národního muzea. „Krystaly ho inspirovaly, když se stal tvůrcem uměleckého směru kubismu. V roce 1912 jej popsal ve své eseji Hranol a pyramida,“ říká Stanislava Micková.

„Ze světa známe kubistické malby, například Avignonské slečny Pabla Picassa z roku 1907. Na českém území se ovšem kubismus uplatnil také v architektuře a užitém umění,“ dodává průvodkyně. Umělci v čele s Pavlem Janákem se inspirovali zmíněným krystalem, a tak se v jejich dílech objevovaly hranoly a šikmé plochy, ať už se jednalo o dům, malou dózu, nebo nábytek.

„V domě U Černé Matky Boží v Praze navržené Josefem Gočárem se nachází expozice kubismu. Posadit se zde můžete i na kopii kubistické židle navržené Pavlem Janákem. Sama jsem na ní neseděla, ale příliš pohodlně nevypadá,“ usmívá se průvodkyně.

Kubistické stavby od Pavla Janáka stojí například v Pelhřimově, to jsou vily pro okresního hejtmana Jana Drechsela a pro lékaře Vojtěcha Fáru, v Jičíně zase tvořil dům pro okresního soudce Josefa Jakubce. Odvážné stavby zdaleka nevznikaly jen v Praze, jak dnes ještě uvidíme.

Po první světové válce začal Janák tvořit v novém stylu, zvaném národní sloh, též rondokubismus nebo obloučkový kubismus. Typickým zástupcem je palác Adria na pražské Národní třídě, autory jsou Pavel Janák a Josef Zasche. „Často se používaly národní barvy, tedy červená, modrá a bílá, folklorní motivy a také oblouky a válce,“ říká k tomu Stanislava Micková.

Janák v tomto slohu navrhl i vilu pro obchodníka Antonína Hořovského v pražských Hodkovičkách a možná překvapivě i krematorium, které bylo vystavěné mezi lety 1921 až 1923 v Pardubicích. „Malby uvnitř měl na starost František Kysela, s nímž Janák spolupracoval opakovaně,“ říká k tomu průvodkyně. Toto krematorium si v roce 1968 „zahrálo“ ve filmu Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.

„V národním stylu projektoval Janák také československý pavilon pro výstavu v Riu de Janeiro v roce 1922. To byla ovšem provizorní stavba, která se po skončení akce rozebrala,“ dozvídáme se. Její podobu si prohlížíme alespoň na fotkách, bohužel černobílých, takže typickou barevnost si jen představujeme.

Mezi zákazníky Pavla Janáka patřili i známí umělci. Vilu s ateliérem na pražské Ořechovce navrhl v roce 1923 pro sochaře Bohumila Kafku, autora sochy Jana Žižky na Vítkově. „Kafka vyslovil 23 různých požadavků, které jeho dům musel splňovat. A protože ve výsledné vile bydlel, můžeme se domnívat, že Janák tyto požadavky splnil,“ usmívá se průvodkyně.

Architekt už tehdy navrhoval ve stylu holandského civilismu. „Žádná výzdoba, jen neomítnutá režná cihla,“ zjišťujeme o tomto stylu. V něm navrhl Janák také dvojdům pro profesora Františka Krejčího a jeho zetě, malíře Emila Fillu, opět na Ořechovce. „Součástí dvojdomu byl ateliér se speciálním oknem. Tím se spouštěla obří plátna, která by se jiným způsobem dovnitř nedostala,“ říká Stanislava Micková.

Konečně poslední své stavby navrhoval Pavel Janák ve stylu funkcionalismu. Za všechny můžeme zmínit hotel Juliš na pražském Václavském náměstí z roku 1932 nebo Husův sbor v Praze na Vinohradech ze stejného roku.

Ve výčtu Janákova díla bychom mohli pokračovat ještě dlouho – byl také projektantem pražské osady Baba nebo spoluautorem Libeňského a Hlávkova mostu, opět v hlavním městě. Obdivovatele měl i v kruzích nejvyšších. Na Pražský hrad si jej v roce 1936 přivedl prezident Edvard Beneš. „Zde upravil jízdárnu pro galerijní účely, provedl rekonstrukci míčovny, pracoval na úpravě Královského letohrádku,“ jmenuje průvodkyně.

Aby toho nebylo málo, byl Pavel Janák také členem Klubu za starou Prahu a věnoval se ochraně památek. „Přistupoval k nim s uctivým přístupem. Takovým, jaký bychom dnes leckdy potřebovali,“ uzavírá průvodkyně Stanislava Micková. I proto bychom si kulaté výročí tohoto architekta měli připomenout.