Hrad Kyšperk si zničili při hádce bratři Glacové výstřelem z ručnice

Hrady měly chránit královský majetek na hranicích a zároveň střežit důležité obchodní stezky.

Přemyslovci vymřeli po meči roku 1306 zavražděním Václava III. v Olomouci. Následovaly čtyři roky zmatků v království, šlechta se tahala o moc, když nastoupil na trůn nový rod osobou mladého a nezkušeného Jana Lucemburského. Ten se v zemi setkával s neustálými potížemi, někdy otevřeným nepřátelstvím nobility, v prvním letech vlády i s vyhraněným politickým tlakem ctižádostivé Elišky Přemyslovny.

Moc šlechty rostla, není divu, že král neměl Čechy rád. Přesto na posílení panovnické moci zakládal hrady, v pozdějších dobách je zastavoval, aby je jeho syn, pozdější císař Karel IV., zase vykupoval zpět.

Vznikl nejen Kyšperk, ale např. také Střekov nebo Kamýk u Litoměřic.

„Kyšperk je zkomolené slovo z německého Geiersberg a střídá se s pojmenováním Krsperk, Kaisperk, Kyersperk v některých starých pamětech. Vyskytuje se také český překlad Supí hora. Hrad byl patrně založen na bývalém království, buď na konci 13. nebo na začátku 14. století. Povolení k tomu dáno je na ten způsob, aby byl královským manstvím. První držitelé byli páni z Bergova a roku 1319 již hrad stál. (August Sedláček, autor díla Hrady, zámky a tvrze české)

Nejlepší přístup ke zřícenině trojdílného hradu je z obce Unčín těsně přiléhající ke Krupce. Pěšmo po široké lesní cestě se vydávám na zhruba kilometr a půl dlouhou trasu s převýšením 130 metrů. Stoupák je až v závěru, ale dá se vydržet. V adventní čas je les tichý, světlý, protože listnatý, a tudíž co bylo na větvích, teď leží na zemi.

Páni z Bergova byli starý durynský rod, který se usadil na českém území, aby se později stali významnou domácí šlechtou. Bergovští prodali hrad biskupovi Janu IV. z Dražic. Prelát sídlo přejmenoval na Biskupskou horu, ale název se nevžil. Jeden čas se mu říkalo i Supí hora, podle kopce, pod nímž leží.

Z dalších majitelů se významně zapsal do dějin arcibiskup Jan z Jenštejna, nechal tu postavit kapli a velkou obytnou věž. Ta plnila nejen funkci obytné, ale také obranné věže, k tomu ještě přibylo další opevnění. Arcibiskup chtěl mít pochopitelně co největší pohodlí, přesto ale mnohem častěji přebýval na svém sídle v Roudnici nebo na hradě Helfenburku u Úštěka, který, zasunutý v hlubokém údolí, skýtal klid.

Hlavně po sporu s králem Václavem IV. se pán z Jenštejna Praze vyhýbal. Na Kyšperku hledal úkryt před prchlivým panovníkem, jehož hněv vyvrcholil smrtí Jana z Pomuku, později zvaného Nepomucký. Po umučení arcibiskupova vikáře ujížděl pět dnů a nocí z Prahy Jan z Jenštejna, kterého chtěl rozběsněný král ztrestat.

Za husitských válek byl na Kyšperku celkem klid, hrad byl v držení katolických šlechticů, vše se změnilo roku 1426, kdy proběhla bitva u Ústí nad Labem, později známá jako bitva na Běhání.

Byl to velký masakr, kdy bylo dva měsíce obležené Ústí nad Labem převážně míšeňskými a saskými oddíly pod velením Kateřiny Míšeňské.

Jednalo se o střet mohutných armád, čísla se liší, i v počtu zabitých, kdy „železní páni“, těžce opancéřovaná cizácká jízda, útočili proti dvojité vozové hradbě spojených husitských svazů. Bojovalo se za velkého vedra, koně útočili s jezdci do svahu, první val vozů se částečně podařilo prolomit, ale pak se otevřela druhá hradba s vyřítivší se husité nešetřili podle předběžné úmluvy nikoho, ač bylo běžné brát zajaté šlechtice jako výkupné.

Husité pronásledovali protivníky podkrušnohorským pásmem, na tři sta jich zahynulo v důsledků zranění a vyčerpání v lese nad hradem, kde mají malý památník (ten jsem nenašel), další stovky byly pobity u Starého Dvora v kyšperském podhradí.

Na hrad si kališníci tehdy netroufli, ale zaútočili na něj v roce 1428, pak o dva roky později a nakonec roku 1433, kdy ho ztékala vojska Jakoubka z Vřesové, husitského vládce Podkrušnohoří, který se od roku 1430, trochu předčasně, psal Jacubco de Wrzesowycz residens in Kuspurk. Vřesovičtí hrad drželi do roku 1522, kdy ho prodali pánům Glacům ze Starého Dvora.

„Bratří Jan a Zikmund Glacové ze Starého Dvora zlé vůle byli, až Zikmund přísahal, aby pán Bůh se nad jeho duší nesmiloval, jestliže Jana nezabije, aneb nad ním se nepomstí.“ (Čas hradů v Čechách, 1. díl, strana 19)

Bratři, jak už to bývá, se nepohodli, jeden popadl ručnici a vystřelil. Musela to být rána přeukrutná, v nějakém velmi hořlavém prostředí, protože po ní lehl Kyšperk popelem. Rok 1526 je poslední, kdy je zaznamenán jako obyvatelné sídlo.

Zřejmě tu melu odnesl Zikmund Glac, protože Jan se přestěhoval na tvrz v Soběchlebech a Kyšperk již nebyl obnoven. Poslední zmínka o hradu pochází z roku 1632, kdy se v ruinách bránili Sasové proti císařským, což asi byla okrajová šarvátka třicetileté války.

Hrad Kyšperk byl vystavěn na protáhlém hřebeni, stojí na mohutné skále, přístup byl dobře bránitelný. Měl trojdílnou dispozici, příchod byl přehrazen širokým příkopem. Odtud se stoupalo branou čtverhranné věže do předhradí.

Z brány se nic nezachovalo, za Jenštejna vznikla na východní straně velká obytná věž, další zřejmě stála v hradním jádře, z té zbylo přízemí a sklepení. Kde stála kaple, se neví. Rozsáhlé jsou zbytky obvodové zdi obklopené bučinou a jilmy.

Každopádně zbytky Kyšperka působí romanticky.

Kdybych se blížil ve středověku v čase adventním k hradu, čekala by mě zavřená brána a zřejmě poměrně tiché sídlo. Jako kmán bych se do blízkosti hradu neodvážil, pokud by mě nevázala nějaké povinnost, jinak by na mě holota mohla vypustit psy. Holota bylo středověké označení čeledi, která se starala o pánovy psy.

Určitě by byl rozdíl, zda bych dorazil na církevní či šlechtický hrad. V obou případech se ale domy, tedy i hrady, zdobily smrkovými větvemi, to mělo zahnat zlé duchy, v církevním případě by se asi jednalo o pověru. Chvojí se věší na domy či dveře dodnes.

V adventu se dodržoval půst, měl by trvat od listopadu, ale co husička na Martina?

Křesťanské Vánoce nebyly o přejídání, ve vsích i městečkách se stále jedl hrách a chleba s různými kašemi, ovocem a zeleninou. Zelenina dlouho nebyla součástí jídelníčku, myslelo se, že není zdravá. Jedla se jen nadzemní část, která směřovala k nebesům, k bohu, co bylo pod zemí, to bylo nečisté, protože to směřovalo k peklu.

Na hradech se pořádně vydrbal hodovní stůl, vykouřil se ještě jehličím z jalovce. Na tabuli nemělo být méně než devět jídel, někdy až dvanáct, podle toho, jak si šlechta finančně stála. To aby byla v příštím roce dobrá úroda.

Na dřevo se položil bílý ubrus, kolem stolu se rozházela sláma. Podle movitosti hradního pána by stůl měl nabízet zvěřinu, drůbež a ryby, kapr se moc nevyskytoval, zato losos byl hojnou rybou. Velmi oblíbené byly třeba pečené kvíčaly nebo veverky, ty se připravovaly s omáčkou z třešní nebo švestek, pečené se zázvorem, bylinkami a medem, nakonec pokryté dušenými jablky.

U nejvyšší šlechty nechyběly medvědí tlapy nebo bobří ocasy.

Poddaní byli povinni dodávat panstvu naturálie, takže nosili vejce, rozšířené bylo včelařství. Med byl velmi používaný.

Hovězí maso se začalo na stolech vyskytovat ve 14. století.

Krom chleba se nabízely různé kaše jako varmuže – kaše z mléka s květy z černého bezu, zahuštěná moukou, máslem nebo medem, s šafránem a lístkovými oříšky. Hazuka byla kaše z jehněčí krve, mléka a krupice, maštěná sádlem.

Panstvo již znalo pepř nebo rebarboru, postupně přibývalo další koření, ale to se doslova vyvažovalo zlatem.

Husté kašovité pivo bylo nabízeno spolu s ředěným vínem.

Jídlo se ochutnávalo, vzhledem k rozmanitosti se nedojídalo.

K panské hostině poddaní nesměli, ale dostávali zbytky od stolu nebo se jídlo posílalo do vsi, která byla na dosah každého hradu.

Dveře sídla neměly být na Štědrý den zavřeny, obdarován měl být každý příchozí.

Dárky se nedávaly, ani děti nedostávaly hračky, asi se hrály nějaké hry, nechyběl zpěv, vyprávění.

Tak nějak to mohlo před mnoha staletími vypadat v adventním čase na Kyšperku, v jehož rozvalinách stojím.

Ke hradu se dá dostat i shora, cesta je podstatně delší, ale také velmi hezká.

V Krupce-Bohosudově je dolní stanice naší nejdelší sedačkové lanovky z roku 1952. Měří 2,5 kilometru a vyveze vás na Komáří vížku, odkud je za pěkného počasí panoramatický rozhled na Česko, ale i kus Saska. Když je mlha, jedete téměř mléčnou kaší a nahoře místo očekávané inverze se přidává k bílé tmě ještě ostrý vítr. Od lanovky pak sestupujeme kopcem až k hradu a do Unčína.