Hrad Hartenberg a jeho hradní páni

Hrad Hartenberg není z dálky vidět. Je ukrytý hluboko v lesích na skalnaté ostrožně mezi říčkou Svatavou a Dolinským potokem, severně od obce Hřebeny – Josefov, deset kilometrů jihozápadně od Sokolova.

„Patří mezi naše nejstarší hrady,“ vypráví Bedřich Loos na rozlehlém nádvoří. „Založili ho na konci 12. století Hartenbergové, později patřil Šlikům i Auerspergům. Rád a často tu pobýval Goethe, který tu v roce 1821 oslavil dvaasedmdesáté narozeniny.

Poslední šlechtickou majitelkou byla baronka Františka Kopalová. Za protektorátu se proti její vůli ubytovali na zámku velitelé SS ženského koncentračního tábora v nedaleké Svatavě.

Po válce byla baronka jako kolaborantka vystěhována do Německa, kde zemřela v roce 1968. Až do konce války byl zámek i celé hospodářství ve velice dobrém stavu. Po J. K. Auerspergovi zůstala také rozsáhlá knihovna, obsahující i 333 svazků zednářské literatury.

Dnes je vše zničeno včetně nástropních obrazů. V červnu 1985 zámek zcela vyhořel, požár byl založen úmyslně, ale žhář nebyl nikdy dopaden. V červenci 1991 vyhořela ještě věž, poté úřady rozhodly o demolici objektu. K té naštěstí nedošlo.

„Pod tlustou, místy až pětimetrovou vrstvou suti jsme našli zapadané zdi a základy, stabilizovali jsme staré konstrukce, kde to šlo, a vyzdili nové zdi… Věž má dnes půvabnou špici z měděných plátů se zlatou makovicí a cibuli ze španělské břidlice,“ vypráví nadšeně Bedřich Loos.

Přestože hradní pán tu denně pracuje mnoho hodin, sám by pochopitelně vše nezvládl. Přidali se nadšenci, kteří se o záchranu hradu pokoušeli v minulosti. Přes léto se tu střídaly party zahraničních studentů na workcampech, v celé Evropě oblíbených „pracovních táborech“, kdy za bydlení a jídlo malé skupinky mladých lidí vykonávají obecně prospěšnou činnost. Tahali cihly, odklízeli suť, hledali v nepořádku zbytky starých kachlí.

Za odměnu si každý dobrovolník mohl položit „svůj kámen do některé z nově budovaných zdí. Dnes je jim věnována jedna část hradní expozice, kde uvidíme vlajky různých států a fotografie. „Vystřídalo se tady přes tisíc lidí z více než sedmdesáti zemí světa,“ tvrdí Loos. Nejvzdálenější zemí bylo nejspíš Japonsko, v expozici je třeba k vidění vlajka, kterou si s sebou vozíval jako talisman mladík z Keni. Hradní pán navíc založil stavební huť, která je v regionu žádaná hlavně u oprav historických objektů.

V roce 2016 práce na Hartenbergu získaly cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro.

Už řadu let se Bedřich o hrad stará společně se svou partnerkou Martinou Vavřínovou. Můžete je tu potkat, jak prodávají lístky, provádějí po hradě nebo si oblékají různé kostýmy, podle toho, jaká událost se tu zrovna odehrává. Hrad je dnes pro oba hlavním zaměstnáním i radostí.

„Věděla jsem, do čeho jdu, ale představit si to dopředu stejně úplně nejde. Až časem člověk zjistí, co péče o hrad obnáší. Tady je jedno, zda je ráno, nebo večer, léto, nebo zima. Musíme se přizpůsobovat situacím,“ říká.

„Zaměstnáváme lidi, máme stavební huť, sociální podnik, organizujeme spoustu akcí pro veřejnost a také zajištujeme provoz hradu pro návštěvníky,“ vypočítává Martina. „Opravujeme nejen náš hrad, ale také přilehlou sýpku, starou školu a další.“ To vše vyžaduje hodně úředničení. Aby na vše potřebné sehnali finance, udrželi podnik a budovali dál, je nutné mít hodně trpělivosti a vůle ke kompromisům. „Někdy se vlastně jen míjíme,“ přibližuje Martina.

„Člověk si to tady musí zamilovat, protože práce mu zabere téměř všechen čas,“ vysvětluje hradní paní. „Jde spíše o způsob života než jen o práci. Domácnost často musí ustoupit. Naučili jsme se, že to nejdůležitější není hotový hrad, ale vědomí, že každý den nabízí nové příležitosti,“ vysvětluje. „Tady jsme pochopili, proč se říká, že i samotná cesta může být cílem. Život probíhá v přítomnosti a podstatné je, jak umíme využít současné možnosti a síly. Když si uvědomíme, kolik zvláštních a krásných okamžiků jsme tady na hradě za těch dvacet let zažili, kolik skvělých lidí potkali a čemu se naučili, cítíme hřejivý pocit a jakési vnitřní bohatství,“ vyznává se.

„Naším přáním je vrátit Hartenbergu život, propojit jeho kořeny, historii místa s budoucností a novou dobou, vdechnout mu další náplň a těšit se z každého kousku odvedené práce a nových poznání. Bylo a je to místo setkávání různých kultur a široké škály lidí a přejeme si, aby tu vznikaly dobré věci, anebo aby lidé odsud jezdili domů plni inspirace.“

Občas je potřeba vypnout, proto se rodina snaží každý rok před začátkem návštěvnické sezóny vyrazit někam na dovolenou, většinou k moři.

Hartenberg dnes opravdu ožil. Od jara do podzimu probíhají prohlídky, několikrát do roka tu pořádají zajímavé akce. Na jaře tu mají čarodějnice spojené s průvodem do nedalekého Josefova a zakončené skutečným soudem a upalováním, v červnu se konají Hradní slavnosti, na podzim se koná Hartenberské strašení se stezkou lemovanou strašidly.

Největší událostí je každoroční Mikulášská jízda. Speciálně vypravené parní vlaky sem ze Sokolova přivážejí dospělé i dětské návštěvníky, kteří se nebojí seznámení s místními čerty. Jako peklo sloužilo podzemí někdejšího blízkého pivovaru, několik let se v něj ovšem proměňuje sklepení hřebenského nádraží.

Na hradě i nedaleké usedlosti Cikánský dvůr se odehrávají divadelní představení, vystoupení kejklířů i hudebníků. „Nikdy by nás nenapadlo, že akce narostou do takových rozměrů, začínali jsme v pár lidech,“ říká k tomu Martina Vavřínová. „Třeba právě Mikulášskou jízdu navštívilo sto padesát lidí, po třinácti letech už jich byly tři tisíce.“

V posledních letech přibyly ještě menší akce jako Tříkrálové procesí do obnovené hradní kaple, kde se příležitostně konají bohoslužby.

Bedřich a Martina nejdříve plánovali bydlet přímo na hradě, kde si postavili menší cihlový domek. Později si koupili zchátralý objekt někdejší základní školy ve vedlejší vsi Hřebeny. Část změnili ve svůj byt, ostatní třídy jsou dnes jednak muzeem, jednak si je lze pronajmout třeba na semináře.

Na hradě vyrůstá jejich šestiletý syn Ondřej. „Je to tvůj hrad, Ondro?“ vyptáváme se ho trochu žertem. „Bude,“ odpovídá bez zaváhání. Když se narodil, říkala si Martina, že hrad, na kterém se bude denně pohybovat, bude brzy buď ignorovat, nebo si ho zamiluje, tak jako jeho rodiče. A zdá se, že to bude spíše to druhé. „Někdy máme dojem, že se narodil, aby nám s tím pomohl,“ směje se Martina.