Houska - hrad, kde se nachází průrva do pekel

Založení hradu se historicky datuje do 2. poloviny 13. století, pravděpodobně králem Přemyslem Otakarem II. Dokladem toho je gotická hradní kaple, stejná jako na nedalekém Bezdězu, založeném přibližně ve stejném období. Traduje se, že Houska je z obou hradů přece jen starší.

Dosud nikdo nezjistil, proč byl hrad na tomto strategicky nezajímavém místě vůbec postaven. Byl také v držení Hynka Berky z Dubé a nakonec Josefa Šimonka, senátora a prezidenta Škodových závodů v Plzni, který Housku koupil v roce 1924. Během doby prošel mnoha přestavbami od románského slohu až do podoby renesančního zámku. Po válce patřil Spolaně Neratovice, jejíž management se chystal využít objekt jako noční sanatorium. To se naštěstí nepovedlo.

V roce 1990 byl hrad vrácen v restituci potomkům Josefa Šimonka v naprosto dezolátním stavu. Šimonkovi ho opravili a po devíti letech, v roce 1999, zpřístupnili veřejnosti.

Ač je Houska opředená temnými pověstmi, je to hrad nesmírně příjemný, půvabný a jeho interiéry působí optimisticky.

Hrad Houska stojí na pískovcové skále v nádherných kokořínských lesích. Jeho vzhled je impozantní i proto, že skála prostupuje stavbou, výhled z oken hradu vám doslova vyrazí dech. Z růžového salónku lze spatřit i romantickou siluetu Bezdězu. Ten je vzdálen od Housky asi 12 km.

Legenda praví, že mezi oběma hrady vede podzemní tunel. Zdejším krajem rád brouzdal (před bezmála dvěma sty lety) Karel Hynek Mácha. Pozdě večer zabloudil na Housku, přespal a užil si hodně děsuplných chvil. Spekuluje se, že tady má být ukryt stroj umožňující cestovat v čase.

Mácha stroj objevil, a aniž věděl, co činí, ho spustil. Rázem se ocitl ve 21. století. Co viděl, nemohl pochopit. V další verzi Máchova bloudění časem vystupuje jakási dívka Didó, která mu měla ukázat přístroj s pohyblivými obrázky (asi nějakou kameru) doby v roce 2006.

Existuje prý jistý dopis, který psal Mácha svému příteli po svém návratu z budoucnosti, kde líčí šokující výlet časem.

Na nádvoří nás přivítal dobově oblečený muž s prošedivělými vlasy, v kutně s neodmyslitelnými škrpály s otočenou špičkou.

Hned nás také zpražil udiveným pohledem, tedy konkrétně naše sportovní boty, a podivil se, jak v nich můžeme vůbec chodit. Miroslav Konopásek, sympatický průvodce a kastelán v jedné osobě, si nás okamžitě získal. Odvedl nás do zámecké gotické kaple, která je vlastně co do tajemna nejpůsobivější částí hradu.

Na stěnách jsou středověké malby z počátku 14. století zobrazující především archanděla Michaela.

Průvodce nám s vážnou tváří prozradil, že pod podlahou kaple je průrva do pekel. Kdysi z ní na svět vylézali velice podivní tvorové. Aby tomu tak nebylo, snažili se lidé průrvu zasypat. Ale marně. Proto na ní byla postavena kaple, která tvoří jakýsi pomyslný špunt či zátku proti proniknutí sil pekelných.

Na jednom místě v kapli je opravdu část dlažby poněkud černá, jak asi ještě dnes stoupá pekelný čoud. V době, kdy byla ještě průrva otevřena, byl prý do ní spuštěn odsouzenec, který z toho, co viděl, zešílel.

V kapli se dnes i oddává. „Když někdo míří do pekla, ať to má tedy přímo z první ruky,“ komentoval tady konané sňatky kastelán. Kapli hlídá podle pověsti tajemný černý mnich bez tváře.

V prvním patře je vidět kus skalní stěny, která tvoří část Loveckého salónku. V Zelené komnatě s renesančními malbami ze 16. století spatří návštěvník vyobrazení Housky, jak vypadala kdysi. O této komnatě se tvrdí, že zde působí tajemné síly a fotografie se nevyvedou. Přesto jsem to riskla.

Další salónky, jako třeba Růžový, jsou půvabné a čas od času ožijí svatebčany, koncerty a zámeckými plesy. Nezajímavé jistě také není, že v roce 1974 si Housku pro její skvělou akustiku vybrala undergroundová skupina Plastic People a nahrála tu „studiovku“.

Poslední kroky – samozřejmě jen pro otrlé – vedou z nádvoří jedněmi tajemnými dveřmi do hloubi „pomyslného pekla“. Tuto nebezpečnou cestu náš průvodce s vážnou tváří nedoporučoval. Mohlo by se stát, že se zpět na zem vrátí jen málokdo. Myslím, že jsme se vrátili všichni...

Nebo ne?