Havana - kubánská metropole plná doutníků, rumu i historie

V oněch místech začínaly dějiny města, které bylo jednou z nejvýznamnějších metropolí v dobách, kdy Evropané objevovali Nový svět. Je to také jedno z míst, odkud můžete dnes začít ony dějiny číst.

Nedaleko, na Plaza de Armas, jsou monumentální barokní budovy Palacio de los Capitanes Generales a sousední Palacio del Segundo Cabo, někdejší sídla nejvyšších španělských hodnostářů. Až tudy půjdete, všimněte si, co máte pod nohama. Několik set let staré dlažební kostky jsou ze dřeva. To aby koňské podkovy zněly tlumeně a nerušily panstvo v paláci.

Kousek po ulici O’Reilly, pak se dáte vpravo po Mercaderos a dojdete na Plaza de la Catedral. Nevelkému náměstí dominuje monumentální, rovněž barokní, katedrála sv. Kryštofa. V ní na čas spočinuly ostatky legendárního mořeplavce téhož jména, převezené ze Santo Dominga.

Kromě opravdových historických památek, které z Havany udělaly jednu z nejkrásnějších koloniálních metropolí Nového světa, jsou tam místa neméně slavná, ale spojená s léty poměrně nedávnými. Ze 30. let minulého století je Edificio Bacardí, budova ve stylu art deco, která byla do revoluce sídlem slavného rumového impéria. Hotel Ambos Mundos zase proslavil Ernest Hemingway, který tam v rohovém pokoji 511 ve druhém patře pravidelně bydlíval, než si opatřil usedlost kousek od Havany.

Možná že při procházkách starou Havanou narazíte na hotel Sevilla, nebo Valencia, že si u El Templete všimnete hotelu Santa Isabel. Jsou překrásně obnovené do podoby, kterou mívaly počátkem 20. století.

Skoro jistě půjdete ulicí Oficios. Tam uvidíte skvostné příklady restaurovaných domů a paláců někdejších španělských velmožů, které oživují to opravdové vznešené kouzlo, jímž se Havana pyšnila. Ke skvostům patří i Velké havanské divadlo, v němž zpívali Enrico Caruso a Edith Piaf a tančila Alicia Alonso. Možná navštívíte doutníkovou továrnu Partagas a osvěžíte se v Hemingwayově Floriditě. Všechno je to jen pár kroků od sebe.

Bulvár Paseo del Prado, po němž dojdete z nábřeží až k Parque Central v srdci staré Havany, patřil k tomu nejelegantnějšímu, čím se Havana pyšnila. I tento bulvár byl bohužel postižen dnešní nemocí kubánské metropole – padáním starých, špatně udržovaných budov. Dochází k tomu stále častěji. Havana všemi silami chrání to nejcennější, ale na všechno jí síly a prostředky prostě nestačí.

Osobitou kapitolou v architektuře kubánské metropole je její obranný systém. Pevnosti na východní i západní straně přístavní zátoky jsou unikátním dílem španělského vojenského stavitelství. Na celém americkém kontinentě není nic, co by se v tomto ohledu Havaně vyrovnalo.

Samostatným urbanistickým celkem je Vedado, město, které vyrostlo v 19. a v první polovině minulého století. Hotel Nacional v době americké prohibice zosobňoval postavení Havany jako putyky a veřejného domu pro Američany, budova FOCSA je spolu s hotelem Hilton dominantou Havany padesátých let.

Rušná Rampa s 23. ulicí a elegantní Avenida de los Presidentes obraz doplňují. A samozřejmě Malecón. Starý i ten nový patří k tomu nejhezčímu, co může Havana nabídnout. Nábřeží, které vás provede ze staré Havany do Vedada, také trpí tou zmíněnou dnešní nemocí. Je to vidět na mnoha domech, které dosud stojí, i na prolukách mezi nimi. Na Avenidě de los Presidentes si člověk unavený chozením a vedrem spraví náladu.

Prvnímu prezidentovi tam postavili pomník nejblíže k moři, ale po vítězství revoluce v roce 1959 sochu z vysokého podstavce svrhli. V kraji je zvykem, že se nic neudělá pořádně, a tak v parku zůstal podivný památník – podstavec a na něm boty, v nichž prezident stával.

Knihou vzpomínek by se dalo listovat ještě dlouho: čínská čtvrť za Kapitolem, Univerzita, muzea doutníků nebo rumu, náměstí Revoluce. Na jeden den si však člověk většinou vystačí se starou Havanou a kouskem Vedada.

Říká se, že než prezident Kennedy vyhlásil blokádu Kuby, nechal si odtamtud nahonem přivézt několik beden doutníků. Nejkvalitnější tabák se pěstuje na západě ostrova, v údolí Viňales (točila se tam jedna z epizod Majora Zemana), kde jsou plantáže a sušárny, na nichž se pracuje a s tabákem zachází stejně jako před několika sty lety. V Havaně je pak sedm fabrik, kde se ty nejslavnější doutníky vyrábějí. Musím zklamat ty, kteří dodnes věří, že doutník balí krásné mulatky tak, že ho válejí po svých zpocených stehnech.

K té nejzodpovědnější práci při výrobě skutečných doutníků se dostanou jen ti nejzkušenější, jsou to spíše dědci a dámy v letech, sedí v lavicích jako ve škole, na stole mají prkénko, v ruce nůž, jemuž se říká chaveta, ze svazků suchých listů vytahují a krájejí to, co v jednotlivých vrstvách musí být, aby doutník byl tím, čím býti má.

V Havaně a všude na Kubě cizinec narazí na prodejce doutníků falešných. To, co je vydáváno za Cohiba Esplendidos, jednu ze špiček kubánské tabákové produkce, může být docela obyčejný šmejd anebo i dobrá napodobenina doutníku toho jména, což je však méně pravděpodobné.

S rumem je to jednodušší. Ve staré Havaně je Edificio Bacardi, někdejší sídlo společnosti, s jejímž jménem je spojeno to nejlepší, co se na poli rumu vyskytuje. Začalo to na Kubě, ale po revoluci rodina Bacardi i se svou značkou ostrov opustila a usadila se na Portoriku. Na Kubě se ale s odchodem znamenité rodiny dobrý rum vyrábět nepřestal. Havana Club, Caney nebo Santiago sice nezní tak jako Bacardi, ale v ničem si vzájemně nezadají.

Při výběru rumu je důležité vědět například to, že ten „bílý“ nebo spíše čirý, znalec pije pouze jako součást některého z mnoha koktejlů, jichž je základem. Chcete-li si dát čistého panáka, měl by to být rum alespoň trochu odleželý – tří, sedmi, dvanácti nebo víceletý.

V Muzeu rumu v havanském přístavu průvodkyně Lily tvrdila, že společnost Havana Club má i speciální rum, který v sudech zraje 50 let. Každý rok se prý vyrobí pouze tisíc číslovaných lahví a každá přijde na 1500 dolarů.