Halštatské jezero: přírodní skvost u Salcburku

Sedl jsem si na dřevěnou skluzavku dlouhou 64 metrů a svižně odfrčel dolů do pravěku. Přijeli jsme se totiž podívat do slavného Hallstattu. Lidé tu prý těžili sůl už před sedmi tisíci lety, i když tehdy si asi ještě netroufali do větší hloubky. Jiné to bylo později.

V jedné z jeskyní, kterou jsme navštívili, leželo dřevěné schodiště staré téměř 4400 let. Bylo tedy z doby, kdy končila doba kamenná a začínala doba bronzová. Tehdejší lidé po něm sestupovali do podzemí. V chodbách stály i jejich figuríny v dobovém oblečení s jednoduchými nástroji.

V dole jsme viděli různé projekce, solné jezírko s barevnou hudbou, svezli jsme se důlní drezínou atd. Nejnižší místo, kde jsme se ocitli, bylo přes 400 metrů hluboko.

Ještě dnes v Hallstattu vytěží kolem 300 tisíc tun soli ročně, i když pomocí moderních technologií. Podle odhadů jsou tu zásoby ještě na dalších 200 let.

Jak se tak obrovské množství kvalitní soli ocitlo hluboko uvnitř hory tyčící se nad malebným městečkem? Je to sůl z vyschlého pravěkého moře. Uvnitř kopce se ocitla po erupci sopek a horotvorné činnosti zemských desek i podloží. Celé zdejší pohoří bylo kdysi dnem pravěkého moře. Ve zdejších kopcích proto můžete nalézt zkameněliny dávných mořských tvorů.

Když roku 1846 objevil důlní mistr Johann Georg Ramsauer na stráni pod doly rozsáhlé pohřebiště z doby bronzové, byla to už tehdy archeologická senzace. Objevy pokračují dodnes. Archeologové odhadují, že objevených hrobů bude zhruba 5000. Výbava mrtvých dokládá pozoruhodnou vyspělost zdejší společnosti a neuvěřitelné bohatství některých lidí, které můžeme bez nadsázky označit jako milionáře své doby. Také však ukazuje na obchodní styky se vzdálenými zeměmi.

Hallstatt obchodoval díky soli se zeměmi na severu Evropy, ve Středomoří a zprostředkovaně i se zeměmi v Africe, na Středním nebo i na Dálném východě. Archeologové našli v hrobech předměty z těchto končin. Šlo jak o předměty, které lidem ulehčovaly život, tak o luxusní, které ho zkrášlovaly, ale i o zbraně a další věci.

S nimi a s obchodními styky sem podle všeho dorazila také řada nových znalostí a technologií. I ty svědčí o vyspělosti a bohatství zdejší společnosti.

Není divu, že dala název jedné epoše evropské historie na přelomu doby bronzové a železné (8. až 5. století př. n. l.). Říká se jí halštatská doba a kultura. Víc se o ní dozvíte třeba ve zdejším muzeu. Ne náhodou se městečko ocitlo spolu s pohořím Dachstein a Solnou komorou na seznamu světového dědictví UNESCO.

Hallstatt je namáčknutý na úzkém pruhu země mezi jezerem a skalnatými kopci, které se prudce zvedají do výše několika set metrů. Řada domů stojí na dřevěných kůlech zatlučených do jezera, jiné jsou zaříznuté do svahu nebo se tyčí na skalách.

Lidé se sem kdysi mohli dostat jenom po vodě nebo klikatou horskou stezkou. Dnes do městečka vedou tunely vystřílené ve skále. Můžete sem přijet autem, autobusem, ale také vlakem. Ten ovšem jezdí do Obertraunu na druhé straně jezera a odtud sem připlujete lodí. Je to hezký výlet.

Kuriózním zážitkem je návštěva zdejší kostnice na hřbitově. Protože v Hallstattu je nouze o místo a nové nebožtíky tu neměli kam pohřbívat, vykopali je v minulosti z hrobů a na jejich lebky napsali úhledným švabachem jméno, datum narození a úmrtí. Často je i pomalovali rostlinnými motivy a uložili do kostnice. Dnes jich tady najdete zhruba 1200. Když se místní chtějí setkat se svými předky, mohou je tu navštívit.

V posledních letech zahlcovaly Hallstatt výpravy turistů z Asie. Tam ho považují za jedno z nejhezčích míst na světě. Číňany okouzlil dokonce natolik, že v provincii Kuang-tung postavili v roce 2012 jeho věrnou kopii.

Hallstatt má 780 obyvatel. V předchozích letech ho navštěvoval zhruba milion návštěvníků ročně. Asiaté tvořili jejich velkou část. Po koronaviru je situace klidnější. Hlavně ráno a v pozdním odpoledni bývá návštěvníků výrazně méně. Pokud vám vyhovuje co nejméně turistů, vyjděte do uliček položených výš ve svahu. Tady jich je málo a spíš tu uvidíte všední život obyvatel.

Pokud se v Hallstattu rozhodnete navštívit některou z restaurací, zkuste ochutnat ryby. Nejvyhlášenější podnik však najdete na konci jezera v obci Steeg. Jmenuje se Steegwirt a je oceněn nejen v prestižních průvodcích Falstaff a Gault & Millau. Skvěle chutná siven s brambory ve slupce a salátem.

Stál jsem na vyhlídce 5 prstů nedaleko hory Krippenstein (2108 m) a pohled odsud byl úchvatný. Několik údolí pode mnou se sbíhalo k lesknoucímu se Halštatskému jezeru. To obklopovaly kopce jako spící huňatá zvířata a nad nimi se vznášely načechrané mraky připomínající polštáře na spaní. Nad celou tou nádherou se vznášel pestrobarevný paraglidista jako dravec, který zálibně pozoruje krajinu pod sebou.

Z vyhlídkové plošiny na skalním útesu vybíhá do prostoru pět „prstů“. Jsou dlouhé čtyři metry. Skrz pancéřové sklo v podlaze jsem pod sebou viděl 400 metrů hlubokou propast. Každý z prstů měl svou zvláštnost. Na vedlejším byl dalekohled, na dalším zase rám. Lidé si tu dělali zarámované selfíčko s nádhernou krajinou v pozadí.

Není to zdaleka jediná atrakce v blízkosti Krippensteinu, kam vyjedete lanovkou z městečka Obertraun, které leží kousek od Hallstattu. Na vrcholu hory je Spirála světového dědictví, kovová rozhledna, která nabízí panoramatický pohled po celém okolí. Vedle ní najdete dřevěná lehátka připomínající vlny. Můžete si do nich lehnout, opalovat se nebo jen tak lenošit.

Cestou zpátky jsem se na mezistanici lanovky stavil v Ledové jeskyni s barevně nasvícenými ledovými útvary a působivou hudbou. Kousek odsud je také Mamutí jeskyně. Neříká se jí tak kvůli mamutům, kteří by ji snad obývali, ale kvůli zdejším obrovským prostorám. Jeskyňáři z nich zatím prozkoumali asi sedmdesát kilometrů. V obou jeskyních je chladno – speciálně v Ledové. Teploty se v ní pohybují kolem nuly. Proto je dobré mít s sebou i v parném dni, kdy se potíte, suché teplé oblečení.

Když před Hallstattem odbočíte doprava, přijedete do Gosau a pak k lanovce na Zwieselalm. V kopcích se můžete vydat na pastviny, k salaším a turistickým stezkám, na kterých se před vámi otevírají pohledy do krajiny, jeden hezčí než druhý. Lenochům, jako jsem já, však po náročném dni obvykle stačí, když si po krátkém výstupu dají třeba na chatě Gablonzerhutte pivko a sledují všechny ty krásy hezky z terasy.

Cestou zpátky do Gosau jsem se zastavil u jezera Voderer Gosausee a vykoupal se v něm. Voda mě ve vedru příjemně zchladila. Lidé tu jezdí na lodičkách, na surfu, potápějí se a věnují se dalším vodním aktivitám. Vedle něj vede cyklostezka Durchgangalm, jedna z nejlepších tras pro horská kola v regionu. Ale lidé kolem něj chodí také na procházku nebo na túru.

Nakonec jsem si vyfotil jeho zčeřenou hladinu, nad kterou se v pozadí tyčily štíty hor i s mohutným ledovcem. Byla to efektní tečka za návštěvou vyhlášené jezerní oblasti Rakouska.