Gustav Mahler tu složil vrcholná díla. O 100 let později zde servírují knedlíky

Horolezce Reinholda Messnera nebo spisovatele Karla Havlíčka Borovského si s Jižním Tyrolskem možná spojíte. Jméno skladatele a dirigenta Gustava Mahlera, rodáka z Kališť u Humpolce, vás ovšem v souvislosti se severoitalským regionem zřejmě nenapadne. Čech mezi Rakušany, Rakušan mezi Němci a Žid na celém světě.

Byl jedním z nejenergičtějších umělců, jací kdy žili, a zároveň člověkem obdařeným mimořádnou schopností trpět. Budil dojem vzdělaného člověka, legenda o něm ovšem vypráví také jako o tyranském, násilnickém, chladném a egoistickém člověku. Od světa odloučený asketa, do krajnosti napnutá struna, misionář a vyděděnec. Charismatická, vůdcovská osobnost, která publikum až hypnotizovala.

Mahler se v Dolomitech poprvé objevil na dlouhý letní pobyt o prázdninách roku 1908 — poté, co přijal nabídku dirigovat v Metropolitní opeře v New Yorku. A především poté, co k odjezdu přemluvil svou ženu Almu. Místo blízko železničního nádraží, asi 20 minut pěšky z centra, si vybral pragmaticky: ke skládání potřeboval své tři klavíry, a ty si nechal poslat po železnici.

K pochopení stavu, v němž Mahler pod kouzelnými štíty hor skládal, se ovšem musíme vrátit o rok zpět. Rok 1907 byl pro Mahlera rokem životních katastrof. Zemřela mu milovaná dcerka Maria na spálu, skladatel se nervově téměř zhroutil a vinou těchto událostí se u něj projevila srdeční choroba. Vyvrcholila už nějakou dobu trvající, antisemitismem poznamenaná nenávistná mediální kampaň. Skladatel už neměl sílu se bránit a vzdal se svého místa ve vídeňské Dvorní opeře.

Rakouskou metropoli vyměnil za klidnou vesničku Toblach/Dobbiaco v — dnes italském, tehdy rakouském — Jižním Tyrolsku. Najít hotel, u něhož dosud stojí dřevěná „Mahlerova“ chatka, chvíli trvá, i když bývalý Trenkerhof se dnes jmenuje Gustav Mahler-Stube. V malém hotelu se dvěma apartmány v patře, kde Mahlerovi tehdy žili, je zachován dobový interiér, včetně několika kusů secesního nábytku.

Neporušené kouzlo má ovšem sto let starý domek, vlastně spíše prosklená kůlna, kde skladatel komponoval. Šedivá, ošlehaná a sluncem vybledlá, jako kdyby se od léta 1910, kdy tu byl naposledy, nic nezměnilo. Byl zvyklý pracovat už od šesti ráno a na stole mít připravenou horkou kávu. Mahler to tady miloval, kdežto Almu venkov nudil. Dnes je v chatce jednoduchá expozice, v areálu malá zoo a vybírá se tu vstupné.

Hlavou celého podniku je pan Trenker, jehož dědeček před více než 100 lety vyzvedl Mahlerovi ony klavíry a babička slavnému hostovi a jeho ženě vařila.

Tvrdit, že je Mahler tady v Dolomitech všudypřítomný, že ho cítíte na každém kroku, je nesmysl. I když při troše fantazie... Velkolepý skalní amfiteátr zdejších hor může lehce připomínat monumentální architekturu jeho hudby. Vezměte si třeba právě Devátou symfonii. Mahler zde posluchačům předkládá pestrou a širokou směs nálad a pocitů: strach, zlobu, zklamání, pohrdání, stejně jako zklidnění, odpuštění a smíření. Není těžké si tyto stavy evokovat při letní bouřce nebo zimní vánici, stejně jako jejich protipóly poté, co to nejhorší pomine a vše se zklidní.

Lesy kolem Toblachu jsou proslulé liškami a hřiby, místní kuchyně a vína jsou vynikající, stejně jako současná Mahlerova restaurace, kde paní Trenkerová stojí za sporákem a připravuje své oblíbené knedlíky: špekové, se sýrem nebo játrové. Podává se tu zvěřina, domácí špek, štrúdl či taštičky Schlutzkrapfen.

Lidé sem dnes ale jezdí především za horami: v létě po nich chodit a lézt, v zimě lyžovat. Region Tre Cime, ležící u hranice s Rakouskem, je pojmenovaný po nejznámějším dolomitském skalním útvaru. Dříve byl známý také jako Hochpustertal, ale zahrnuje i Sextenské Dolomity.

Lyžařská oblast Tre Cime Dolomiti/Drei Zinnen Dolomiten sdružuje tři hlavní střediska: Helm/Monte Elmo, Rotwand/Croda Rossa a Haunold/Monte Baranci. Každý z rezortů přitom nabízí odlišné lyžařské terény. Po dlouhých sporech s odpůrci i úřady se tady před třemi lety podařilo novými lanovkami a sjezdovkami sblížit areály Helm a Rotwand, které společně narostly na více než 40 kilometrů sjezdovek. Ve Vierschachu na severním úpatí Helmu tehdy zároveň vznikla nová železniční zastávka s přestupem na lanovku.

Co přibylo? Dvě krásné široké červené sjezdovky na jižním a západním svahu hřebene Helmu a zároveň vznikla lyžařsky dostupná vyhlídka na skalní trojici Tre Cime di Lavaredo. V polovině sjezdu z Helmu do Sextenu nastoupíte do kabinkové lanovky, která vás přes mezistanici vynese na Stiergarten. Odtud se můžete spustit po dlouhé červené sjezdovce směrem k Rotwandu, která končí přímo u nástupní stanice kabinky Signaue.

Mimo lyžování se tu můžete věnovat skialpovým lyžím, sněžnicím, běžkám, bruslení, plavání, ale třeba i jízdě na koni. Nechybějí populární dětské parky ani rozsáhlé pláně, umožňující jízdu mimo urolbované sjezdovky. Jen pro představu, běžkaři tady můžou počítat s 200 kilometry připravených stop. Třeba na náhorní plošině Plätzwiese s mohutným masivem Hohe Gaisl. V městečcích Sexten/Sesto, Innichen/San Candido a Toblach/Dobbiaco je pro změnu šest sáňkařských drah.

A jak to dopadlo s Mahlerem? Příliš si té horské krásy, která bude o 100 let později zapsána na seznam UNESCO, neužil. V Toblachu začal s komponováním Písně o zemi. Skladby, jež je vedle symfonií jedním z jeho stěžejních děl. O rok později tu složil Devátou symfonii a začal pracovat na prvních skicách Desáté. Ta ovšem zůstala nedokončená. Gustav Mahler zemřel na sepsi v roce 1911 ve věku pouhých 50 let.