Goethe si dobíjel baterky ve Výmaru, městě německých básníků a filozofů

Současně menší durynské město už tehdy proslulo výstavnými parky a zahradami. Ostatně spisovatel Adolf Stahr si již před více než 150 lety poznamenal do svého cestovního deníku: „Výmar je ve skutečnosti jedním velkým parkem, uvnitř kterého leží vlastní město.“

Tuto poznámku často dává k dobru turistická průvodkyně Synje Jacobsenová z Nadace pro výmarskou klasiku hned poté, co přivítá návštěvníky. Tři rozlehlé parky, které se jeden po druhém táhnou kilometry podél říčky Ilm, určují charakter města i dnes. „Největšímu a nejznámějšímu z nich se říká Goethův,“ vysvětluje Jacobsenová.

Turisté, kteří prohlídku města začnou na místním zámku, brzy překročí Ilm, kde se před nimi otevře působivý panoramatický pohled na zahradní dům, v němž odpočíval právě Johann Wolfgang von Goethe. Přestože je Goethe znám především jako spisovatel světového významu, stal se překvapivě výkonným ministrem, maloval a tvořil sochy, a ne špatně.

Stal se vyhlášeným znalcem mincí a čínského a evropského porcelánu, úspěšně zasáhl i do tak vzdálených vědních oborů, jako je fyzika a paleontologie, sepsal řadu zákonů a zůstaly za ním i na svou dobu moderní silnice: ty sám vyprojektoval a řečeno současným jazykem, manažersky řídil jejich výstavbu. Co by se mu dalo vyčítat, je skutečnost, že celoživotně používal doktorský titul, ačkoliv žádnou doktorskou zkoušku nikdy nesložil.

Sasko-výmarsko-eisenašský vévoda Karel August, známý svou slabostí pro umělce nejrůznějšího ražení, mu v roce 1776 daroval nemovitost v blízkosti řeky jako svéráznou prémii při udělení čestného občanství města. „Dostal jsem krásnou zahrádku hned u Ilmu a taky nádherné louky v údolí. Je tu také stará chalupa. Hned jsem se pustil do oprav,“ líčí situaci samotný spisovatel.

Při péči o okolí letního domu si muž renesančního formátu určitě vybavil tehdy oblíbené anglické krajinářství. Tvorba zahrad v tehdy nejmocnějším státě světa byla založena na zásadě, že existující přírodní krása by měla zůstat zachována a zahradníci by v ní měli vytvořit další působivé krajinné prvky.

Snad nejhezčí pohled na Goethovo zahradní obydlí se naskýtá z domu jeho dlouholeté přítelkyně Charlotte von Steinové. Traduje se, že když Charlotte umístila do okna v patře domu rozsvícenou svíci, vyslala tím Goethovi signál, že vzduch je čistý: její manžel není doma a literát může přijít nejen na kus řeči.

Nejvyšším bodem parku na Ilmu je ale Římský dům,“ objasňuje Jacobsenová. S nápadem vybudovat moderní obydlí přišel Goethe poté, co se vrátil z cesty po Itálii. Budova vyrostla v letech 1792 až 1797 a představovala vůbec první stavbu postavenou v uměleckém stylu, označovaném jako výmarský klasicismus.

Podle historiků umění trval až do roku 1832, tedy do Goethovy smrti. Římský dům sloužil jako letní sídlo vévody Karla Augusta a dnes v něm najdeme vyhledávané muzeum.

Jen dva kilometry za Výmarem, v blízkosti staré dubové aleje, láká návštěvníky další krajinářský park, okrášlený barokním palácem Belveder s proslulou oranžérií.

„Stavba vznikla opět jako letní rezidence a její tvůrci se netajili tím, že se zhlédli ve velkolepém komplexu, který ve Versailles u Paříže nechal postavit král Slunce, francouzský král Ludvík XIV. I přes pochopitelně mnohem skromnější podmínky vytvořili důmyslnou zahradu s geometricky přísně vymezenými částmi,“ říká průvodkyně, zatímco spouště fotoaparátů v rukou návštěvníků cvakají ostošest. Protože jak Goethe, tak vévoda prováděli rozmanité pokusy s planě rostoucími rostlinami i plodinami, zrodila se tady úhledná botanická zahrada.

Třetí park, Tierfurtský, je svou rozlohou 21 hektarů z výmarských parků nejmenší. Mnozí návštěvníci jej přesto považují za nejhezčí. Představuje totiž nápadný kontrast mezi loukami s rozptýlenými skupinkami stromů a s květinovými záhony na jednom břehu Ilmu a příkrými svahy na druhém.

V roce 1998 vyhlásila Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu UNESCO stavby výmarského klasicismu s jejich okolím, včetně všech tří parků, za součást světového dědictví.

Pokud do nich zavítáte, otevře se před vámi skutečně velkolepý pohled na krajinu, která tolik přirostla k srdci jednomu z největších Evropanů přelomu 18. a 19. století.