Článek
Jsem si vědom rizika, do jakého se tímhle tvrzením pouštím. Mnoho lidí mě jistě označí za kulturního barbara a omezence, ale poněkud negativní zkušenost mi neumožňuje smýšlet jinak.
Na začátek bych rád upřesnil, že jsem Rakousko navštívil už nesčetněkrát a mám ho velmi rád, ale do Vídně jsem si našel letos cestu vůbec poprvé. Chtěl jsem si ji doplnit do svého portfolia, protože jsem tak trochu cítil stud, že jsem sídlo habsburské moci a výkladní skříň někdejší monarchie ještě nenavštívil.
Jedno vím teď jistě, pokud by Vídeň byla vůbec prvním místem, na které jsem v rámci Rakouska zamířil, můj vztah s touhle malebnou alpskou zemí by byl o poznání komplikovanější.
Šest z deseti nejlepších měst pro život je v Evropě. Vede Vídeň
Do Vídně jsem jel pln očekávání. Zlákán zvučnými tituly o světově nejlepším městě pro život či jednom z nejzelenějších měst na planetě jsem očekával krásné a přívětivé místo, které je i dnes tou výkladní skříní moderního Rakouska.
Místo toho se mi v samém centru dostalo poněkud strohých ulic s domy s často omšelými fasádami. Je pro mě zarážející, že hlavní město země, která má vřelý vztah k přírodě a životnímu prostředí, působí tak neutěšeně, uniformně a často vyloženě zašle a šedivě.
Místo flekatého asfaltu by charakteru místa slušelo dláždění.
Barokní a klasicistní památky tu samozřejmě září z každého rohu jako drahokamy. Jejich okolí jako by však absolutně nekorespondovalo s historickým významem těchto dominant. Cesta k paláci Belveder je zcela bez hanby vylita šedým asfaltem; na nějaké hezké a decentní dláždění, které by podtrhlo genius loci, se tu moc nemyslelo. Prakticky totožné je to u Hofburgu nebo před nádhernou radnicí.
V tu chvíli jsem se neubránil myšlence na Prahu, kde se dlouhá léta diskutuje například o zanedbaném prostranství na náměstí Jana Palacha před Rudolfinem.
Ani přední část Hofburgu nepůsobí dvakrát přívětivě.
I u nás máme jistě nedostatky, ale vůbec si nedokážu představit, že by místo dláždění byla před Pražským hradem nebo Staroměstským orlojem asfaltka. Působilo by to jednak necitlivě a jednak diletantsky. Od takových architektonických perel člověk zkrátka očekává veřejný prostor dotažený do detailu – minimálně v historickém jádru. O Vídni to platí dvojnásob, jelikož byla po staletí centrem ohromné říše.
Smůla na obsluhu i cyklisty
Prvotní znechucení v tu chvíli už nemohlo prakticky nic zachránit. Negativní vjemy jako by se na sebe začaly nabalovat – přišlo několik zkušeností s neskutečně nepříjemnou obsluhou v restauracích či obchodech, setkání s naprosto zběsilými a neohleduplnými cyklisty, kteří se sice drželi na skvěle vyznačených cyklostezkách, ale chodci pár metrů od nich je absolutně nezajímali.
Vídeňská radnice je překrásná. O jejím prostředí se to už říct nedá.
Mohla to být jednoduše smůla, ale přesně takové cestovatelské zážitky určují, jaký vztah si k danému místu vybudujete. Alespoň že Schönbrunn, nejnavštěvovanější rakouská památka, situaci trochu zachránil. Tady na asfalt díky bohu rezignovali.
Jak jsem zmiňoval, Rakousko jsem navštívil už mnohokrát. Vídeň si moje srdce ovšem nezískala a po pravdě nevím, zda jí ještě někdy dám šanci na reparát. Místo toho asi raději vyrazím třeba do malebného Salcburku, kde je ta práce s prostředím kolem památek přece jen o dost citlivější.
Salcburk dokáže překvapit nejen italským šarmem
