GLOSA: Jako na nepřátelském území. Proč už nikdy nepojedu do Benátek

Kdo si průběžně udržuje přehled o světovém dění, tomu nemohly uniknout zprávy o zavedení vstupného pro jednodenní návštěvníky Benátek. Není to vlastně nic skandálního, platí se jen ve vybraných termínech, a navíc pouhých pět eur (zhruba 125 korun), což je částka, která neodradí asi nikoho. Krok je to přesto pochopitelný; město se tímto způsobem snaží bojovat s jevem zvaným overtourism, tedy masovým cestovním ruchem, jenž je problémem v řadě světových destinací.

V Benátkách s ním zápolí usilovně – zavádějí zákazy, které ustanovují, že se nesmí sedět na tom a tom místě, krmit ptáci, skákat do kanálu, postávat na mostě, chodit bez trička…

Většina z toho jsou věci, které běžného turistu, jenž si přijel vychutnat architekturu a pohodovou severoitalskou atmosféru, ani nenapadnou. A i když mají nařízení svá zcela srozumitelná opodstatnění – mají odradit nevychovance od exhibování –, přesto mohou v návštěvnících vzbudit i pocit, že nejsou jaksi vítaní. Přitom se Benátky bez turistů neobejdou, což šlo vidět před pár lety během pandemie koronaviru.

V žádném případě tím ale nechci naznačovat, že mají města padnout turistům k nohám jen proto, že jim přinášejí zlaťáky do pokladničky. Problémem v tomto případě je, že usilovná kampaň Benátek na zatočení s masovým cestovním ruchem dlouhodobě selhává. Návštěvníků přibývá a někteří z nich jsou stále drzejší a neodrazuje je ani riziko pokut.

Člověk tu tedy manévruje mezi hordami lidí, přemýšlí, kde si rozhodně nemůže sednout nebo se zastavit, postupně se promačká k největším lákadlům a značně testuje svou trpělivost a schopnost navodit si i uprostřed davů stoický klid. Řadě turistů to za to stojí, protože chtějí vidět náměstí sv. Marka, a tak nemá smysl je posílat třeba do nedaleké Padovy, která je sice rovněž kouzelná, ale má jeden zásadní nedostatek: nejsou to přeci Benátky. Kam se v tom všem ale vytratily radost a nadšení? A hlavně autenticita?

Už v roce 2014 byla situace v Benátkách z hlediska přelidněnosti poměrně tristní. Na mostě dell‘ Academia nutili prodejci kolemjdoucím trendy selfie tyče a zachytit panorama s minimem lidí bylo možné jen velmi brzy ráno. Po deseti letech je situace, soudě podle zpráv z médií, ještě vyhrocenější. Přibývajícím zákazům navzdory.

Vyvolává to ve mně tedy otázku, kam až jsme schopni zajít, abychom na vlastní oči spatřili ikonická města, jako jsou Benátky, Řím, Barcelona, Amsterdam a podobně? Proč tolik lpíme na místech stokrát propraných v turistických průvodcích, namísto toho, abychom se vydali někam, kde nemusíme slevit ze svých cestovatelských nároků, ale zároveň si to užijeme s daleko menšími davy?

Benátky se pro mě staly skutečně synonymem nepřátelského území, kde se nedýchá dobře místním, ale ani těm turistům, kteří se nepřijeli provokativně šplíchat v kanálech, ale v klidu si prohlížet památky. Nedokážu si moc dobře představit, že z města ještě dnes někdo odjíždí s pocitem, že se do něj chce jednou vrátit.

Pro mě se z Benátek kombinací zmíněných faktorů radost z ohleduplného poznávání absolutně vytratila. I když na ně tedy vzpomínám rád, nechám si je pro příště s klidem ujít. Proti overtourismu nakonec musejí bojovat i sami cestovatelé tím, že někam zkrátka dobrovolně nepojedou. Na světě je navíc tolik hezkých míst, že není třeba být za každou cenu úplně všude.