GLOSA: Frustrace z hord turistů v Evropě sama neodezní. Je potřeba tvrdších opatření

Obyvatelé mnoha španělských destinací požadují po úřadech, aby proti overtourismu zasáhly. Zvyšující se počet návštěvníků má za následek zhoršující se kvalitu života a rostoucí ceny nemovitostí, kvůli čemuž si řada lidí nemůže dovolit bydlení. Podle Petera deBrina, který se v UNESCO zabývá udržitelností, je nutné znovu najít rovnováhu. Pověstné ucho džbánu se už totiž utrhlo, a tak je potřeba ho přilepit zpět. Píše o tom třeba britský list Guardian.

Najít balanc není vůbec jednoduché, cestovní ruch je klíčovým faktorem mnoha světových ekonomik, někde tvoří i polovinu HDP (třeba na některých ostrovech v Pacifiku). Do městských i státních pokladen přináší množství peněz, často však za cenu destrukce genia loci i poklidného života místních. Zdravý rozum jako by se vytratil.

Ani to není překvapivé. V době, kdy letenky z Prahy do Kodaně, Paříže nebo Londýna vyjdou mnohdy levněji než vlak do Ostravy, se z cestování stala záležitost mas. Všechny ty krásné destinace s malebnými městečky nebo okouzlujícími plážemi jsou mnohem dostupnější a zaletět si na víkend přes polovinu Evropy je stejně snadné, jako si ráno uvařit čaj.

Řada lidí navíc zjistila, že cestování je jedna z mála investic do sebe, která se opravdu bohatě vyplácí – rozšiřuje člověku obzory a povědomí o světě a často vede i k tomu, že se problémy domácí země zdají najednou tak trochu malicherné.

Ne všichni světoběžníci ovšem prahnou po kulturním poznání země, do které cestují. Podle deBrina stále častěji vidíme, že se turismus vyvíjí cestou, kdy nás motivují hlavně selfie. „Lidé si prostě chtějí něco vyfotit, aniž by porozuměli tomu, co daná věc znamená pro naši minulost či budoucnost,“ míní zástupce z UNESCO.

Mnohé destinace zavádějí regulace, aby se s masovým cestovním ruchem vypořádaly. Stanovují například limity na výletní lodě, omezují Airbnb, ve Španělsku pak úřady regulují i rozlučky se svobodou, populární zejména u Britů, kteří se ve městě promenádují v lascivních kostýmech vyobrazujících genitálie anebo dlouho do noci pořvávají opilí na ulicích. To je ale málo.

Benátky letos zavedly ve vybraných dnech vstupné pro jednodenní návštěvníky a příští rok ho chtějí z pěti eur navýšit na deset (251 korun). I to je málo. Vybrané peníze (letos to bylo přes dva miliony eur) se sice použijí na posílení infrastruktury nebo na údržbu, ale jen těžko do centra vylidňujícího se města opět naženou obyvatele.

Pokud se chtějí destinace s overtourismem skutečně vypořádat, musejí si chtě nechtě vzít za vzor Bhútán. Drobná asijská země totiž postavila do čela svých priorit štěstí místních – však je tu štěstí velké téma a založili tu kvůli němu i specializované ministerstvo. Kromě HDP tu počítají i HNŠ: hrubé národní štěstí.

Bhútán má nejvyšší turistickou daň na světě, aktuálně je stanovena na 100 dolarů na den, což je přes 2200 korun. Je to částka, kvůli níž se týdenní dovolená prodraží o dobrých 15 tisíc na člověka; Bhútán se proto smířil s tím, že nebude zemí pro každého a že nebude lámat rekordy návštěvnosti – v prvním kvartálu letošního roku sem zavítalo 25 tisíc lidí.

Výše turistické daně v Bhútánu je samozřejmě drakonická a při takových cenách by běžný člověk už nikdy nikam nevycestoval. Na druhou stranu to může být pro destinace, které jsou masovým cestovním ruchem postižené nejvíce, dobrá inspirace. Pokud ji nevezmou úplně doslovně a nenapálí ceny tak vysoko, že kvůli nim nepřijede už nikdo. To by byl samozřejmě opačný extrém, který by životy místních ovlivnil stejně negativně, jako je aktuálně ovlivňují turistické hordy.

Doba, kdy budou muset státy volit mezi štěstím zahraničních návštěvníků a štěstím místních, nakonec nevyhnutelně přijde. Jinak, přesně jak uvádí Peter deBrine z UNESCO, se protesty rozšíří ze Španělska do dalších zemí. A stříkat po turistech vodu z pistolek a řvát na ně, ať táhnou domů, není úplně znakem civilizovaného světa.