Gladiátory, bojující na život a na smrt, ve hvězdném koloseu nahradili Češi

Amfiteátr El-Džem se nachází v centru stejnojmenného tuniského města a je největším římským amfiteátrem v Africe a třetím největším na světě. Je také tím vůbec nejzachovalejším. Byl postaven ve třetím století (okolo roku 238) a měl být schopen pojmout až 35 tisíc diváků.

K vůbec jedinému většímu poškození amfiteátru došlo v 16. století, kdy Tunisko bylo součástí osmanské říše. Tehdy se místní obyvatelé vzbouřili proti daňové politice tureckých bejů (kmenových náčelníků) a část obvodové zdi doslova padla za vlast pod dělovou palbou.

V dobách jeho největší slávy, kdy se město, v němž se nachází, jmenovalo Thysdrus, zde na život a na smrt pro potěchu davů bojovaly divoké šelmy mezi sebou. Později jim pro zvýšení divácké atraktivity byli předhazováni i otroci a zejména váleční zajatci. To ostatně na přelomu tisíciletí věrně ztvárnil Russell Crowe ve filmu Gladiátor, který se natáčel právě zde.

Koloseum nechal vystavět římský prokonzul Gordián. Původně stála nedaleko výrazně menší aréna, ale krvavé hry byly tak populární, že bylo třeba zbudovat podstatně rozsáhlejší amfiteátr. Ve středověku El-Džem sloužil jako pevnost, kde se místní obyvatelé ukrývali před nájezdy Vandalů.

V roce 1979 pak byl stále dobře zachovaný prostor zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. A přestože se od dob jeho zbudování téměř vše změnilo, lidská povaha zůstává v lecčem stejná a latinské úsloví panem et circenses dnes platí podobně jako před 1784 lety. I v současnosti je potřeba jak chléb, tak i hry. Ty zdejší už naštěstí nejsou krvavé, ale podstatu zábavy naplňují více než dobře.

Mezinárodní hudební festival se v koloseu poprvé uskutečnil roku 1986. Letošní ročník je již 36., jeden rok se El-Džem kvůli covidu musel obejít bez zvučných jmen světové hudební scény. Mezi stálice, které se neustále vracejí, patří zejména vídeňský, římský a alžírský národní orchestr.

Letošní ročník odstartoval 5. července vystoupením tuniského symfonického orchestru a bude zakončen 5. srpna mistry z Barcelony. Vstupné na každý z deseti koncertů stojí v přepočtu 300 nebo 400 korun českých, podle toho, zda chcete sedět na ochozech jako v dobách největší slávy či na židli přímo pod pódiem. A sluší se dodat, že atmosféra ohněm nasvíceného amfiteátru lépe vynikne paradoxně na levnějších místech.

Letošní 24. červenec je však oním datem, kdy se na zdejším pódiu představili Češi v zastoupení Prague Pilharmonia Wind Quintetu. Češi jsou letos hojněji zastoupeni i mezi diváky, u výjimečné příležitosti našeho národního debutu se koncert objevil v nabídce fakultativních výletů pro Čechy, kteří v Tunisku právě tráví dovolenou.

„V Mahdii jsem už potřetí. Potkáte tam opravdu hodně Čechů. Dokonce i hotelový personál už často mluví po našem a těším se, že si krajany poslechnu i takhle kulturně,“ pochvaluje si letošní zpestření koupacího pobytu Alena z Plzně, která sedí hned za mnou.

Už vstoupit do slavnostně nasvíceného amfiteátru je zážitek sám o sobě. Stovky tančících plamínků vrhají na letité kamenné kvádry teplé světlo a při pohledu na stíny za oblouky se člověk nemůže nezastavit v tichém úžasu a nepřemýšlet, čeho všeho už za dobu své existence byly svědkem. A ve stínu aktuálních extrémních veder je jen dobře, že amfiteátr nemůže začít hořet.

A protože jsme v Tunisku, a ne v zemi EU, není tu pouze jediná povolená trasa směru chůze, kterou úzkostlivě hlídají na každém kroku, aby se náhodou divák nedostal o krok dál. Při čekání na koncert se tak můžete na pár minut ztratit v uličkách majestátní stavby a nechat se pohltit geniem loci.

O půl desáté je ale čas vrátit se na místo, přičemž ta dražší vás opravňují jak k sezení na pohodlnějších židlích ve středu dění, tak můžete navíc i vystoupat po příkrých schodech „na hradby“, jak říkají místní. Co se oblečení diváků týče, najdete tu vše od volnočasového až po večerní róby. Každému, co jeho jest.

Usedám na židli a vytahuji papírový vějíř, který funguje i jako program letošního soaré milovníků hudby. Tunisko zažívá podobně jako jih Evropy nezvykle spalující týden, a teplota se tak navzdory večerní hodině stále drží na 33 stupních Celsia. A už je tu zahájení, na kterém hovoří i český velvyslanec Jan Vyčítal. Ten jako jediný mluvčí nevítá diváky pouze francouzsky, ale i česky.

A pak už na pódium přichází český kvintet ve složení Jan Brabec (klarinet), Jiří Ševčík (flétna), Václav Fürbach (fagot), Mikuláš Koska (lesní roh) a Vladislav Borovka (hoboj). Poslední jmenovaný hovoří k divákům skvělou francouzštinou s takovým šarmem, že by mu jen málokdo věřil českou národnost.

Na řadu přichází to, proč jsou dnes všichni tady. Hudebníci se chopili svých nástrojů a na scéně se se postupně objevují Mozart, Milhaud, Farkas a Gillespie. Po prvním kusu Borovka poprosil diváky o shovívavost a společně s kolegy odložil sako černého obleku. Vystupovat ve vskutku žhavé letní noci v několika vrstvách není nic, co by lidský organismus ocenil.

Navzdory velmi působivým kulisám má koncert komorní atmosféru. Několik stovek diváků v obrovském amfiteátru zaujatě prožívá každý tón skladby a vyjma tichého šustění vějířů, které byly skvělým nápadem pořadatelů, se ozývá jen spokojený potlesk po jednotlivých kusech.

Publikum se výrazněji projevuje podupáváním či tleskáním do rytmu při skladbách spojených s francouzskou kulturou, která je s tou tuniskou neodmyslitelně provázána. Osobně mě nejvíc nadchla předehra Bizetovy Carmen, která amfiteátr rozzářila podobně jako stovky ohňů.

Zhruba hodinový český koncert utekl pro publikum až příliš rychle, což se však nepochybně nedá říct o hudebnících, kteří vyjma svého mistrovství projevili značnou statečnost vůči klimatickým podmínkám a z amfiteátru nejspíše zamířili rovnou pod sprchu.

Českým úspěchem ale večer nekončí a po krátké přestávce na pódium přichází ještě Tunisané v podání Expériences Métissage Inouï. Osmičlenné těleso vybavené tradičními nástroji postupně představuje svou verzi kusů francouzského písničkáře Georgese Brassense a šansoniérů Charlese Aznavoura a nedostižné Édith Piaf. Došlo i na čistě orientální šansony. A najednou je téměř půlnoc a vyčerpaní, ale spokojení hudebníci se loučí s vděčným publikem.

A přestože hlavní osvětlovač scény by za svůj výkon zasloužil předhodit lvům, kteří kdysi sídlili v jámách přímo pod pódiem, tento večer v majestátním koloseu El-Džem neměl poražených. Zvítězila hudba, a to na celé čáře.