Gigantický nacistický jeřáb skončí už brzy ve šrotu

Je to dominanta už tak gigantické a megalomanské stavby. Svůj k svému, chtělo by se říci. Čtveřice německých lodních jeřábů vyrobených během druhé světové války neměla v době svého vzniku obdoby. Do dnešních dnů se dochovaly pouze dva. A ten nejznámější, který už 23 let poctivě slouží na těch nejtěžších pracích v Panamském průplavu, půjde už někdy v polovině nadcházejícího roku do starého železa.

Titan, spojenci přezdívaný s oblibou Herman the German (Němec Herman), obsluhoval během druhé světové války říšské ponorky operující na Baltském moři. Ze čtyř jeřábů, které byly vyrobeny, byl jeden zničen při bombardování Hamburku a další tři skončily v rámci válečných reparací v zahraničí.

Ten britský byl využíván po konci války v Dánsku, později byl prodán Francouzům a následně se potopil při nepovedeném přesunu v Severním moři. Ten, který připadl Sovětům, byl odeslán částečně rozložený do Leningradu (dnešního Petrohradu) a byl dočasně používán jako rozhledna monitorující dělostřelectvo. V následujících letech zmizel z dohledu a mělo se za to, že byl zřejmě sešrotován. V roce 2015 byl však funkční spatřen v petrohradské loděnici, která je nejstarší v celém Rusku. A ten čtvrtý, dnes známý jako Titan, připadl Američanům.

Špička hlavního ramene jeřábu se tyčí zhruba 114 metrů nad hladinou. Zdvihne až 350 tun do vzdálenosti 35 metrů od svého rotačního centra. Není tak divu, že v roce 1957 mělo jít o největší lodní jeřáb na světě. Kolem své osy se otočí zhruba za 10 minut. Není to tedy žádný rychlík. Když je Titan na Panamském průplavu v akci, musí do služby ideálně dva tucty dělníků, kteří na jeho chod dohlížejí a starají se o to, aby se nic nepokazilo. Někdy i o šest víc. A jak se vlastně Titan do Panamy dostal?

Částečně rozložený byl převezen přes Atlantik, plul i přes svůj pozdější domov Panamským průplavem, jeho cílem byla loděnice Long Beach Naval Ship Yard v Los Angeles. Právě toto místo se stalo jeho domovem na bezmála půlstoletí. V roce 1994 však byla loděnice uzavřena a z Hermana se stal bezdomovec. Ne však na dlouhou dobu. Už o dva roky později zamířil na lodi Sea Swan do oblasti Panamského průplavu, kde do dnešních dob pracuje pod názvem Titan. Když dorazil na místo, vystřídal ve službě obří jeřáby Ajax a Hercules, které na kanálu působily od jeho otevření roku 1914.

A právě z Panamy pochází zřejmě nejvíce zajímavých až podivných historek. Mnoho zdejších životem zocelených mužů se totiž obávalo zůstávat na jeřábu o samotě. Trvali na tom, že na něm straší duchové nacistů. A takových případů bylo vskutku mnoho. Poznat, kde byl jeřáb vyroben, není přitom těžké ani pro úplného amatéra. Na originální lodní kotvě, vážící zhruba 2,5 tuny, se stále skví svastika, kterou se nikdo nenamáhal odstranit.

Dostat se na samotný jeřáb je pro obyčejného smrtelníka tak trochu nemožné. Areál průplavu je samozřejmě oplocený a zkoušet se na jeřáb dostat bez povolení ze strany vody by hraničilo s pokusem o sebevraždu. Delegát CK Fischer Jan Moravec, který v oblasti v době mé březnové návštěvy působil, mi poradil velmi vhodný výchozí bod - hotel Gamboa Rainforest Resort obklopený pralesem. Tento hotel se nachází necelé dva kilometry od místa, kde lodní jeřáb běžně kotví. Ubytovávám se na jednu noc. V luxusním hotelu zjevně působím jako pěst na oko. Místo toho, abych v nažehleném svetříku usrkával koktejl s paraplíčkem, zjišťuji na recepci možnosti. A že to nevypadá ani trochu dobře.

Dvě mladé recepční pokyvují hlavou, ale když je pouštím ke slovu, tak mi jen smutně říkají, že jsem bez šance, protože je pátek večer a v kanceláři společnosti spravující Panamský průplav nikdo nebude až do pondělí. Zklamaně jdu alespoň pěšky k jeřábu a fotím si ho tak zblízka, jak se k němu jen dostanu. Z kolejí železnice Panama Canal Railway, která je dnes mezi turisty velmi oblíbenou atrakcí. Stojím u plotu a přemítám, co dál. Do pondělka čekat nemohu. Kolem jeřábu skutečně nikdo není, a tak snaha pokusit se o podvečerní zázrak nepřipadá v úvahu. Ze zklamání mě nevyvedl ani hluboký talíř zdejší skvělé hutné polévky sancocho, která bývá oblíbenou snídaní těch stižených kocovinou. Ráno moudřejší večera, říkám si a odcházím na pokoj. Nastříkám se repelentem a rychle usínám v houpací síti na terase ukolébán zvuky džungle.

Vstávám před sedmou ranní, nevybalený kufr házím na recepci, na snídani do sebe něco v rychlosti natlačím a vydávám se na frontální útok. Cíl? Zhruba padesátiletá zkušená hlavní recepční. Pokyvuje hlavou, poslouchá můj příběh, usměje se a zvedá telefon. S někým mluví. Opravdu dlouho s někým mluví. Čeká asi pět minut, poté nahlíží do mého cestovního pasu a někomu něco diktuje. Gestikuluje rukou a mluví dál. Když položí sluchátko, podívá se na mě a široce se usměje. „Máš štěstí, předák bude dnes v kanceláři, za 20 minut na tebe bude čekat u hlavního vchodu, náš řidič tě tam odveze”. Držím se, abych ji neobjal. Ani se mi nechce věřit štěstí a zejména tomu, že je někdo ochotný v sobotu provést novináře z neznámé evropské zemičky tímto ikonickým jeřábem.

Ke hlavnímu vchodu přijede přesně na minutu velký terénní vůz, ze kterého vyleze muž menší postavy s tvářemi ošlehanými od větru. „Jsem Raul Gonzalez Pino, vítám tě u nás. Mám na tebe zhruba hodinku, stačí to?” Nadšeně přitakávám, bleskově podepisuji, že vstupuji na jeřáb na vlastní odpovědnost a nasazuju si helmu. Ověšen fototechnikou vstupuji na jeřáb a stoupám do prvního patra, kde jsou dvě kanceláře, z toho jedna šéfovská. „Doufám, že nemáš závratě. Nahoře to umí s člověkem zamávat, když trochu víc foukne,” varuje mě Raul velmi slušnou angličtinou.

Na první pohled si nemůžu nevšimnout toho, že je Herman značně zrezivělý. Údržbou prý prochází pravidelně, avšak vzhledem k tomu, že jeho kompletní nátěr vyjde na dva miliony dolarů, tedy bezmála 46 milionů korun, nelze to dělat tak úplně pravidelně, potvrzuje Raul. Vstupujeme na plochu samotné lodi, abych se přesvědčil o tom, jak velké kotvy musí loď mít. Nelze si nevšimnout malého hákového kříže na vytažené kotvě uprostřed lodi. „Německá technika něco vydrží. A že tady v džungli, kde je vlhkost neustále limitně blízko sto procentům, mnoho těžké techniky rychle přestává fungovat,” uznale pokyvuje Raul.

Stoupáme do vyšších pater. Nejdřív po schodech, pak kousek i po žebříku. Ten má několik desítek metrů a vzhledem ke všudypřítomné rzi lezu asi jen deset, patnáct metrů. Z Raula je patrné, že má k obřímu stroji respekt. Ukazuje mi každičké jeho zákoutí, obří ocelová lana i řídící místnost, která mě zaujme hned na první pohled. Uvnitř je na umření. Pokud je venku něco přes třicet stupňů, tady se blíží teplota k padesáti stupňům. „Před pár lety jsme sem nainstalovali klimatizaci, asi chápeš proč,” směje se Raul tomu, jak mi po čele stékají čůrky potu. Dost dobře nechápu, jak tu někdo mohl pracovat bez ní. Skleník s krásným výhledem, jinak to snad ani nejde vyjádřit.

Chvíli lezeme po jeřábu, Raula si u něj také fotím. Za pár let za ní ještě bude rád. Němec Herman totiž dosluhuje a už je za něj objednána i náhrada. „Dělám tu na něm vážně dlouhé roky. Jeho údržba je nákladná a mezi námi, jeho obsluha je osina v pozadí. Je to těžká manuální práce, kterou nikdo nedělá rád. Zvládnul ale tak náročné práce, které by jiný jeřáb dříve nezvládl. Teď už ale za něj máme objednaný výrazně modernější kousek, který dojde v první půlce roku 2020,” říká Raul a přátelsky mě poplácá po zádech tak silně, až se raději přichytím zábradlí.

A jaký bude tedy nejbližší osud Titanu? S největší pravděpodobností smutný. „Byl tu jeden podnikatel a ptal se, za kolik bychom mu jeřáb odprodali, že by z něj chtěl udělat restauraci. Samozřejmě by bylo hezké, kdyby našel i nějaké využití do budoucna. Nicméně vzhledem k tomu, že je údržba tohoto stroje opravdu velmi nákladná, tak si dost dobře nedokážu představit restauraci, která by na něco takového vydělala. S největší pravděpodobností tak bude v druhé polovině roku 2020 rozebrán, kov prodán a neprodejné části skončí ve šrotu. Stojíme na historickém kusu techniky, ale smutnit po něm nebudu, pokud mi rozumíš. Nám se práce s příchodem nového jeřábu výrazně zlehčí. Na Titana tu ale asi nikdo nezapomene,” dodává uznale Raul.