Gibraltar je bránou do Evropy

Gibraltarská skála vystupuje už zdaleka z okolní krajiny. Nápadný tvar a výška i vzdálenost pouhých dvacet kilometrů od Afriky, která si tu doslova podává ruce s Evropou, z ní činí úchvatnou přírodní zajímavost, a neméně zajímavá je její historie.

Po příjezdu po souši následuje prohlídka pasů, tak jak je tomu ve Velké Británii zvykem. V malé boudičce nám je musí povinně zkontrolovat, přestože razítka tu nedávají. Gibraltar tvoří nejenom ona mohutná skála, provrtaná jeskyněmi a umělými chodbami, ale také úhledné městečko pod ní.

Na vršek skály nás může vyvézt lanovka, nebo se dá vyšplhat křivolakou silnicí v taxíku a po cestě zastavovat u největších zajímavostí.

Jak se to má s historií Gibraltaru? Proč si jej Angličané pevně drží, zatímco Španělé, kterým se ho ani po staletích nepodařilo získat, mu přezdívají „skála hanby“? O skále, která jako by uzavírala veškerý známý svět, se vědělo minimálně již v římských dobách, kdy se nazývala Mons Calpe.

V roce 711 tu přistálo vojsko Arabů a Berberů, vedené Tárikem ibn Zijádem, které přemohlo křesťanskou vizigótskou říši na poloostrově. Maurové si tu postavili pevnost, kterou ovládali více než 700 let. Až potom ji získali Španělé, na další dvě staletí, dokud v roce 1704 nedobylo Gibraltar holandsko-britské vojsko vedené Georgem Rookem; od té doby je dodnes britskou kolonií.

Španělé se ovšem s jeho ztrátou nikdy nesmířili. Říkají mu „skála hanby“ a rádi by jej zase získali zpět. V minulosti dokonce blokovali přístup na území, což pro jeho obyvatele znamenalo nemalé problémy — Gibraltar je totiž unikátní také v tom, že nemá jediný vlastní zdroj pitné vody. Obyvatelům tehdy nezbylo nic jiného než sbírat dešťovou vodu do zvláštní kovové střechy na východní straně skály, která je tu dodnes k vidění.

Gibraltařané sami připojení ke Španělsku již třikrát odmítli v referendu, jak v letech 1967 a 1976, tak zatím naposledy v roce 2002.

„My jsme tu spokojení,“ říká nám řidič taxíku, který nás vyváží na skálu. „Líbí se nám být občany Británie, a nechceme na tom nic měnit.“ Pravda, jeho angličtina je trochu zvláštní a hůře srozumitelná, ale na vlasteneckém nadšení mu to nijak neubírá.

V polovině skály poprvé zastavujeme. Na výběžku nás vítá pomník, zářivě zlatá plaketa se zobrazením Evropy mezi dvěma mohutnými sloupy. „Ancient world,“ tedy „starý svět“, čteme na jedné straně. „New world,“ tedy „nový svět“, nepřekvapuje nás na straně druhé pod zobrazením světadílů, jak je známe dnes.

A zároveň tu čteme nápis vyrytý do tabulky, který říká: „Starému světu byl Gibraltar znám jako Mons Calpe, jeden z legendárních sloupů, které zde postavil Herkules jako náboženskou svatyni a jako vstup do podsvětí. Pro mnohé znamenal absolutní konec tehdy známého světa.“

A co se dozvíme o současném světě? „V moderních dobách je Gibraltar znám jako důležité turistické, obchodní a finanční centrum, vytvořené podnikavostí a iniciativou svých občanů, s unikátní polohou na křižovatce pozemních a vodních tras, kde se západ setkává s východem.“

Druhou zastávku je dobré udělat v úchvatné jeskyni svatého Michala. Najdeme tu obrovské sály plné třpytících se krápníků, které vytvářejí úžasná seskupení. Můžeme žasnout nad kamennými vodopády a sloupy, zbarvenými tu do zelena, tu do okrova. Jeskyně má prý úžasnou akustiku, proto je tu i koncertní sál.

A porozumíme tady tomu, proč byla gibraltarská skála považovaná nejenom za konec světa, ale také za vstup do podsvětí. První zachovaný podrobný popis jeskyně pochází z roku 45 n. l., kdy jej zachytil v dnešním Alžírsku narozený římský zeměpisec Pomponius Mela, ale Homérovy básně a předměty, které tu byly nalezeny, svědčí o tom, že jeskyně byly dobře známy už starověkým Římanům, Řekům i Féničanům. V dávných dobách pak mohly snadno vést k názorům, že na jejich konci už začíná podsvětí, místo, kde přebývají duše mrtvých, ale také nejrůznější záhrobní příšery.

Později byla však jeskyně s úspěchem využívána k prozaičtějším účelům: jako úkryt vojáků. Poprvé se tak stalo v roce 711, kdy Tárik zaútočil na Španělsko. Silná kamenná zeď maurského původu pak chránila její vchod až do nedávných dob.

Na vrcholku skály k nám přibíhají první opice. „To je Tom,“ povídá nám řidič, když vidíme opičáka sedícího na sloupu lanovky. Zanedlouho nás chlupatá zvířátka obklopí. Lezou po zábradlí, probírají si navzájem kožíšky, pečují o dojemně holá mláďata.

Také opičky na Gibraltaru mají svou historii. Jedná se o druh makak magot, zvaný též magot bezocasý. Neví se jistě, kdy se na skále objevily — jedna teorie říká, že zde žijí už od dob, kdy spolu byly Evropa a Afrika spojeny v jeden kontinent. Jiné názory hovoří o tom, že se sem opice dostaly jako černí pasažéři v lodích ze zámoří, zalíbilo se jim tady a už tu zůstaly.

V době, kdy Britové Gibraltar získali, jich tu každopádně už žila pořádná kolonie. Vojáci a námořníci si je tehdy začali ochočovat a brát do svých domovů. Jedna z pověstí praví, že makakové zachránili Gibraltar pro Brity. Když se je chystali Španělé ze zálohy napadnout, opice se natolik rozvřískaly, že to Angličany vyburcovalo, a díky tomu útok odrazili.

O opice se v Gibraltaru velmi dobře starají a jejich populaci si udržují — proč také ne, když pověst vypráví, že dokud budou makakové na skále žít, bude Gibraltar patřit Britům. Zřejmě proto prý, jak praví další legenda, dal ve válečných letech Winston Churchill přivézt na skálu, kde prý žilo jen posledních sedm zvířat, několik nových párů, aby se opice rozmnožily. Nakázal prý telegramem, že jejich počet nesmí klesnout pod dvacet čtyři. Dnes jich tu ovšem žije asi dvě stě padesát. Jsou veselé a drzé, klidně vylezou návštěvníkům na rameno či na hlavu a loudí pamlsky. Výstražné nápisy nás však upozorňují, že opice nesmíme krmit – a hrozí nám za to pokutou až 500 liber.

Na nejvyšším místě skály se nám otevře výhled dolů na město a pevninskou část. Pokud máme štěstí, podaří se nám vidět na vlastní oči v provozu další gibraltarský unikát – přistávací dráhu pro letadla, která vybíhá do moře. Na maličké ploše Gibraltaru by se totiž dráha dost dlouhá na to, aby na ní mohlo letadlo bezpečně přistát, nikam nevešla. A nedosti na tom – protože místem je tu opravdu třeba šetřit, dráha pro letadla přetíná jedinou do Gibraltaru vedoucí silnici. Aby mohla letadla bezpečně přistávat či vzlétat, stáhnou se vždy jednoduše závory a auta čekají, až jim letadla uvolní cestu.

Poslední zastávkou na gibraltarské skále pro nás může být zdejší britská pevnost. Uvnitř skály jsou totiž nejen přírodní jeskyně, ale i chodby vyhloubené obránci místa, které se, jak už víme, v minulosti opakovaně bránit potřebovalo. Jedná se o tunely, jež tu byly vybudovány Brity v době Velkého obléhání Gibraltaru spojenými vojsky Španělska a Francie.

Přečteme si tu, že po skončení Velkého obléhání v roce 1783 prohlásil hrabě De Crillon, vůdce francouzsko-španělských oddílů, s uznáním: „Toto dílo je hodno Římanů“. Můžeme se projít některými tunely, které dnes „oživují“ figuríny vojáků i dělníků, občas i mluvící, a dozvědět se více o tom, jak taková pevnost vlastně fungovala. Celková délka zdejších chodeb je prý sedmdesát kilometrů.