Francouzské Toulouse spojuje doby a světy

Čtvrté největší město Francie nevyčnívá na turistické mapě Evropy ničím, z čeho by člověk už předem planul touhou ho navštívit. To všechno přijde až poté, co se po Toulouse a jeho okolí poprvé projdete a projedete.

Jako všude v jižní Evropě také v Toulouse začínají souvisle doložené dějiny dobou římskou. Tehdejší Tolosa byla významným správním a obchodním střediskem. Prvního křesťanského biskupa Saturnina nechali pro jeho víru usmýkat zdivočelým býkem. To bylo v roce 250 n. l.

Dnes má světec ve městě baziliku, označovanou za největší románskou stavbu na světě. Je i na seznamu světového dědictví UNESCO, což nahodilému návštěvníkovi napoví i přítomnost asijských turistů.

Míst na seznamu UNESCO najdeme v kraji více. Nejsou tam sama za sebe, ale většinou jako součást Svatojakubské cesty. Toulouse patří odedávna mezi významné zastávky na jedné z tras poutní cesty do španělského Santiaga de Compostela. V bazilice jim poskytovali sílu duchovní, ve špitále Hôtel Dieu odpočinek a úlevu.

Dříve než husité i sto let po nich Martin Luther působilo v Toulouse a v jeho okolí ve 13. století silné hnutí, volající po reformě bohaté a rozmařilé církve. Kataři, jak byli první reformátoři nazýváni, nakonec podlehli a církevní stavby té doby ukazují, jak po jejich porážce moc a pýcha církve ještě více zbytněly.

Je to vidět např. v jakobínském kostele. Navenek strohé mistrovské dílo gotické architektury se pyšní ojedinělou vějířovou klenbou se 22 žebry a bohatou vnitřní výzdobou.

Kdo viděl film o d’Artagnanovi a jeho třech přátelích, si jistě pamatuje královskou modř jejich kabátců. Právě tahle barva, jíž se ve Francii říká pastel, se v polovině 15. století zasloužila o nesmírné zbohatnutí Toulouse. Fermentací listů rostliny zvané boryt barvířský se získávalo žádané modré textilní barvivo. Toulouse se stalo evropským centrem obchodu se smotky fermentovaných borytových listů.

Zlatý věk borytu byl zároveň zlatým stoletím, které přispělo i k celkovému rozkvětu města. Všichni, kteří se na výrobě pastelu a zejména na obchodě s ním podíleli, se rychle stali opravdovými boháči, což dokazovali nádherou paláců, které si nechali postavit.

Tón v té době udávala okázalá italská renesance, a tak se stalo, že ze všech francouzských měst má Toulouse nejhonosnější světské stavby. Paláce prozradí jejich fasády, ale to hlavní je většinou za vraty. Členité dvorky, schodiště, zdobená okna a balkóny. Nedosahují sice rafinovanosti andaluských patií, ale jsou to oázy klidu a pohodlí.

Dnes se v Toulouse pokoušejí slávu pastelu oživit. Nejen jako přírodního barviva, ale také v podobě kosmetických a dermatologických přípravků.

Kytička fialek bývala kdysi emblematickou ozdobou. Mohla vyjadřovat něhu, nevinnost, ale také zralou rafinovanost dam, které se jí zkrášlovaly.

Daleko za rámec tradičního významu fialek vychází majitelka zahradnictví, firmy na zpracování a dnes i muzea fialek. Jmenuje se Helene Vié, ale známá je jako madame Violette, Fialka. Jak také jinak.

V muzeu na zrekonstruovaném nákladním člunu na Canal du Midi u nádraží najdete nejen fialky kvetoucí, ale i sušené, cukroví a pečivo s jejich příchutí, sirupy, džemy, med, fialkový ocet, sůl, mýdlo a krémy, čaje, likéry, tresti a také třeba fialkovou hořčici.

Canal du Midi, unikátní plavební dílo spojuje drsný a chladný Atlantik s teplým a vlídným Středomořím. To nejlepší z obou stran se setkává v Toulouse. Racionalita, cílevědomost a trocha vizionářství na jedné straně a to, čemu Francouzi říkají savoir vivre - umění žít -, na té druhé.

Začíná to ráno na tržnici. Hospodyně, ale o sobotách často i hlavy rodin, pečlivě vybírají zeleninu, debatují nad nabídkou obchodníka s rybami nebo s čerstvým jehněčím, tu ochutnají tenký plátek šunky, tam kousek sýra. Nad hlavami jim visí uzené a do tvrda vysušené vepřové a skopové kýty.

Pouliční zahrádky kaváren se plní dávno před polednem a je jedno, jestli je středa nebo sobota. Na náměstí Capitole s honosnou radnicí lemují kavárny celou jednu stranu.

Večírkovým dnem pro studenty, jichž je tu na devadesát tisíc, je čtvrtek. Asi proto, že v pátek a v sobotu si „dají do nosu“ všichni, tak aby měli něco jen pro sebe. Scházejí se na Place Wilson se starodávným kolotočem a spoustou hospod nebo na nábřeží Garonny na Place de Daurade.

Toulouse je metropolí Okcitánie, kdysi svébytného regionu, dnes spíše národopisné oblasti. Francouzi, pyšní na vše francouzské, tu mluví se španělským přízvukem, chodí do barů tapas, což je také výmysl jižních sousedů. Názvy ulic a náměstí jsou dvojjazyčné (druhý je okcitánština) a nejvýstavnější historické budovy nesou pečeť italské renesance. Toulouse spojuje doby a světy a lidé tam umějí žít.