Francouzské Saint-Malo. Přístav, který doslova povstal z popela

Zlatou érou města Saint-Malo bylo patnácté a šestnácté století, kdy těžilo z mezinárodního obchodu včetně obchodu s kořením a otroky, z dovozu exotického zboží a zámořských objevů, ale také z lovu tresek a z loupení korzárů. Ti přepadávali v Atlantiku i v Indickém oceánu obchodní lodě, hlavně ty anglické, španělské a holandské.

Saint-Malo se proslavilo jako útočiště těchto lupičů, kteří neradi uznávali něčí nadvládu. Pochopili ovšem, že je pro ně výhodné, když králi odevzdají podíl na kořisti a dostanou za to útočiště i doklad, který potvrdí, že loupí v zájmu státu a s jeho požehnáním. Úspěšně to fungovalo dlouhé roky. Znalci však tvrdí, že všední lov tresek u kanadského Newfoundlandu vynášel víc než barvité a dobrodružné výpravy korzárů.

Korzárů tady žilo dost, mnozí v přepychových vilách nebo zámečcích se zahradami. Nejslavnějším z nich se stal Robert Surcouf. Byl legendou. Díky své inteligenci a válečným schopnostem se zmocnil čtyřiceti sedmi lodí. Jenom náklad na té poslední měl hodnotu osm milionů franků.

Údajně proslul svou galantností a rytířstvím. Třeba v roce 1817 vyzval na souboj dvanáct pruských důstojníků za to, že v baru urazili starého muže. V souboji jich jedenáct zabil. Posledního nechal naživu, aby celou událost mohl dosvědčit. Říkali mu král korzárů. Získal Řád čestné legie, a stal se dokonce baronem. Ve Francii ho dodnes považují za národního hrdinu. O jeho osudech vzniklo několik filmů a knih.

Psal o něm i Alexander Dumas nebo Karel May. Traduje se o něm řada historek. Když mu prý jeden anglický důstojník vyčítal, že Francouzi bojují pro peníze, zatímco Britové pro svou čest, Surcouf, který chodil do dobrých jezuitských škol, se usmál a řekl: „Muži bojují pro to, co jim nejvíc chybí!“

Pokud se rádi procházíte romantickými uličkami starobylých měst, bude pro vás Saint-Malo zajímavým místem. Zvlášť za slunečných dní. Anebo večer, kdy se v šedivých kamenných domech rozsvítí hřejivá zlatavá světla. Je tu spousta obchůdků, kaváren, barů, ale i restaurací a pouličního rychlého občerstvení s místními specialitami. Třeba s různě upravenými rybami a plody moře nebo s plackami galette z pohanky či s pšeničnými plackami crepes s nejrůznějšími skvělými náplněmi.

Kdybyste měli špatné počasí, tedy větrno a vysoké vlny, sedněte si do podniku na nábřeží a pozorujte, jak se vlny tříští o vlnolamy a nábřežní zeď. Je to fascinující podívaná. Město lze také obejít na hradbách, po trase dlouhé asi 1,5 km. Odsud si uvědomíte jeho svéráznou krásu, ale i to, jak mohutnou pevností se stalo zejména za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce.

V létě 1944 zbyly z přístavu Saint-Malo jen doutnající trosky. Německý wehrmacht se zde těžce opevnil a odmítl se vzdát. Spojenecké bombardéry proto město srovnaly téměř se zemí. Zničily osmdesát procent domů. Po válce se Francouzi, hrdí na svůj slavný přístav, rozhodli znovu obnovit historické centrum podle fotografií, plánů i dobových rytin.

Jednotlivé kameny dokonce číslovali. Stálo to hříšné peníze. Vzepětí národní hrdosti se však s odstupem času ukázalo jako dobrá investice do rozvoje turistiky. Saint-Malo je dnes jedna z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí Bretaně.

Zdejší písčité pláže jsou dlouhé kvůli velkému přílivu a odlivu. Mezi nimi bývá na pláži rozdíl až patnáct metrů. Při návštěvě okolních ostrůvků a pevností, které na nich stojí, je dobré vědět, kdy k nim dochází. Jinak se vám snadno stane, že budete mít problémy s návratem zpět. Poradí vám v infocentru vedle hradu.

Turisté navštěvují za odlivu také ostrůvky Grand a Petit Bé. Je na nich pevnost, ale i hrob slavného rodáka Frangoise René de Chateaubrianda, romantického básníka a dobrodruha. Byl revolucionářem a později monarchistou, stal se diplomatem, a dokonce ministrem zahraničních věcí.

Toulal se i po Severní Americe, žil tam s indiány nebo cestoval po Středním východě a Egyptě. Protože rád vařil, vymyslel prý biftek Chateaubriand, který lze ochutnat v místních restauracích. I když podle jiných pramenů autorem této vyhlášené lahůdky je šéfkuchař Montmirail.

Sochu v centru města má zároveň Jacques Cartier, námořník, kartograf a objevitel Kanady, který tam založil Novou Francii. Ke slavným rodákům patří rovněž René Duguay-Trouin. Ten ovládl portugalské Rio de Janeiro. Ze zdejšího přístavu však vyrážela na své výpravy řada dalších slavných mořeplavců.

Město není nabité jen příběhy, ale i nejrůznějšími dobrotami. Těmi nejvyhlášenějšími jsou ústřice. Znalci tvrdí, že ty nejlepší, navíc levněji, nabízejí v nedalekém městečku Cancale. Jsou k mání v restauracích i u stánků. Syrové, s citronem a sklenkou vína, různě tepelně upravené, třeba gratinované, případně marinované či s čerstvými bylinkami.

Z široké nabídky ryb nám moc chutnala doráda s jemným bílým masem. To však mají i krevety, humři nebo krabi velcí přes celý talíř. Populárním nápojem se tady stal cider (zkvašený jablečný mošt), calvados (pálenka rovněž z jablek) nebo medovina chouchen.

Spousta Bretonců ráda pije i lehké bílé víno muscadet. Častěji se pěstuje o něco níž, v okolí řeky Loiry. Tamější půda a klima dodávají vínu, které se příjemně snoubí s rybími pokrmy, chuť i vůni. Ze zákusků mi moc chutnaly například Plovoucí ostrovy, pusinky z bílku v crème brûlée nebo v pudinku. Atmosféru trhů jsme si užili v centru Saint-Malo, kde se konají každé úterý a pátek. Obchodní dům Le Continent najdete v jihozápadním cípu metropole.

Na zpáteční cestě se zastavte v Mont-Saint-Michel, slavném klášteře na skále na pláži. Za jasného počasí odsud uvidíte Bretaň i Normandii hezky s „nadhledem“.