Francouzské Arles se zrodilo z mokřadů. Svou krásou inspirovalo i van Gogha

„Dálnicí“, která akcelerovala rozkvět města, byla řeka Rhôna. Respektive přístav a čilý obchod mezi středomořím, jihem a severem Galie. Roli hrála i krátká vzdálenost k moři. Antické Arles úspěšně konkurovalo v obchodě i nedaleké Marseille, přesněji řečeno Massalii.

Bouřlivého rozvoje se město dočkalo za Caesara, který tu přiděloval půdu vojenským vysloužilcům, ale i za dalších císařů. Řada památek z římských dob, nebo spíš to, co se z nich dochovalo, je tu k vidění dodnes: mohutný a dobře zachovalý amfiteátr, divadlo, hřbitov, římské lázně, zbytky akvaduktu.

Zvláštním zážitkem je návštěva římských katakomb pod radnicí (Cryptoporticus du Forum). Kdysi byly součástí náměstí, kde se obchodovalo, později v nich vznikly sklady na obilí, a možná i ubytovna pro otroky, ale také část tržnice, ranně křesťanská kaple, a později rovněž vinný sklep. Dnes mají zvláštní, trochu tajemnou atmosféru.

Nazí a řetězy spoutaní hříšníci mizí v plamenech pekelných, počestní občané v bílých rouchách stoupají naopak k branám nebeským. Podobných výjevů najdete na plastických reliéfech Katedrály sv. Trophima spoustu. Včetně andělů, kteří troubí při posledním soudu s nadšením džezových muzikantů.

Reliéfy sloužily ve své době jako výchovný komiks, který obyčejným často negramotným lidem přibližoval ve 12. století základní myšlenky křesťanské věrouky a lákal je do katedrály. Ta stojí v centru na náměstí hned vedle radnice.

Pokud byste se chtěli o provensálské kultuře a někdejším způsobu života dozvědět víc, zajděte do Museon Arlaten. Založil ho vášnivý milovník Provence, básník Frédéric Mistral, a sice za peníze, které získal při udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1904.

Slunce ve všech podobách a barvách. To byly náměty obrazů od různých slavných malířů, které jsou k vidění v moderních prostorách Nadace Vincenta van Gogha. Včetně těch van Goghových.

Když holandský malíř přijel do Arles roku 1888, sněžilo a fučel ostrý mistrál. V té době to bylo trochu ospalé městečko. Vítr z plachet mu totiž vzal rozvoj železnice, díky kterému významně klesl význam říčních přístavů a lodní dopravy. Je ostatně symbolické, že van Gogh přijel vlakem.

V té době byl neznámým podivínem, individuem na okraji společnosti, který navíc maloval své obrazy dost bláznivým způsobem. Mohl to dělat jen díky finanční podpoře bratra Thea, jinak by se neuživil.

Místní ho nevnímali jako geniálního malíře, ale jako cvoka. Měl svérázný zjev a občas se choval opravdu divně. K tomu přičtěme třeba procházky, při kterých měl na klobouku připevněné svíce, aby viděl na cestu a mohl pak pozorovat hvězdy, případně je malovat. A nezapomeňme na vášnivé pitky a hádky s přítelem Paulem Cézannem. Jednou ho napadl a pak si uřízl ucho. Zabalené ho přinesl prostitutce Rachel, podle jiných pamětníků ho donesl dívce, která ve veřejném domě posluhovala.

Pro normálního člověka to vypadá trochu šíleně a nepochybně šlo o nestandardní chování. Van Gogh totiž nebyl jen svérázný člověk a geniální malíř, ale také duševně nemocný pacient. Trápila ho maniodepresivní porucha, při které se deprese střídají s euforickými, impulzívním a často problematickými reakcemi. Ty ovlivňovaly jeho chování. Přiznal si to nakonec sám Gogh a uchýlil se na psychiatrickou kliniku.

Bez ohledu na psychické potíže patřil pobyt tady k jeho nejplodnějšímu malířskému období. Van Gogh se zamiloval do Provence a do zdejších barev i světla, které má navíc mírně antidepresívní účinky. Vedle trýznivých chvil tu zažil také extatické okamžiky štěstí. Svědčí o tom fakta.

Ze zhruba 900 obrazů, které za život namaloval, jich 300 vzniklo v Arles a v Provence, v podstatě za pár měsíců. Včetně slavné Slunečnice, Ložnice v Arles, Hvězdné noci nad Rhônou, Arlesanky a dalších věhlasných pláten. Hezkým místem, jehož zahradu upravili podle jednoho malířových obrazů, najdete v centra města, v Božím domě, v takzvaném Espace Van Gogh.

Uprostřed trávníků s květinami tryská fontána, která v horku příjemné chladí. Můžete se tu posadit v podloubích na lavičku, dát něco k pití a představovat si, že se tu každou chvíli objeví ten svérázný samorost se svým nádobíčkem. A než ta představa úplně vyprchá, prohlédnete si na barevných pohlednicích jeho nejslavnější obrazy.

Před vchodem do antického amfiteátru visel plakát. Upozorňoval na nejbližší býčí zápasy, které se v něm konají. Nelákal diváky jen na toreadory, ale také na býky. Vedle běžné corridy tu pořádají také místní variantu těchto zápasů. A při ní diváci často fandí býkům víc než toreadorům, kterým se tady říká raseteurs.

Když je zvíře úspěšné a vyžene svého soupeře třeba i za dřevěné ohrazení, diváci mu aplaudují. Raseteurs se nesnaží býka zabít, jako při klasické koridě. Jeho cílem je, aby zvířeti strhnul ozdoby nebo stuhy, které má umístěné mezi rohy a obratně se při tom býčím rohům vyhnul. Pomáhají mu speciální rukavice s háčky. Když to raseteurs nezvládne v časovém limitu, vítězí býk. Ale ať už zápas dopadne jakkoliv, zvíře se po něm vrací zpět na své pastviny ve zdejším kraji.

Řada černých camargueských býků, kteří dosahují váhy i 500 kg, se mezi lidmi proslavila. Nejvíc asi býk Goya. Tomu v nedalekém Beaucaire postavili dokonce sochu. Jako by mu chtěli ještě jednou zopakovat: Byl si opravdu dobrý, Goyo.