Fotograf Práva Jan Handrejch měl z pekla štěstí - přežil povodně v Indii

Hlavně ať se vyprší teď a ráno je zase hezky, pomyslel si. Taxikář, který měl čekat v pět ráno před hotelem a dovézt je na letiště, ale nedorazil.

„Nevěděli jsme, co se děje,“ vypráví osmadvacetiletý fotograf Práva Jan Handrejch. V ten moment ještě netušil, že kvůli následkům ničivé povodně a sesuvům půdy, jež v noci z pátého na šestého srpna zasáhly sever Indie, zůstane s kamarády uvězněn v Léhu. V jednom z měst, které povodně poničily nejvíce. Po katastrofě se odtud nedalo dostat ani po zemi, ani vzduchem.

„Když mě tu noc, pátého srpna, silná bouřka vzbudila, nevěřil jsem vlastním očím. Pět blesků do vteřiny a okamžitá odezva hromu. Bylo jasné, že bouřka je přímo nad naší oblastí,“ vypráví Honza s tím, že v ten moment se obával jen toho, aby v sedm ráno odletěl s kamarády do Dillí, odkud pak za dva dny měli pokračovat přes Moskvu do Prahy.

„Věděli jsme totiž, že když je nepříznivé počasí, nelétá se, protože letiště je přímo v horách a letová hladina je nižší, než nejvyšší vrcholky. A protože v Léhu nemají žádné přístroje na navigaci, je potřeba dobrá viditelnost,“ vysvětluje.

Bouřka trvala tři hodiny. „Když přestala, říkali jsme si, že se probudíme do slunečného rána. Tak to ostatně na horách bývá. V tu chvíli nám ještě nedošlo, jak moc vlastně pršelo…“

Po marném čekání na taxikáře se v pět ráno sebrali a šli do zhruba kilometr vzdáleného centra města, které čítá přibližně třicet tisíc obyvatel. Mysleli si, že si tam chytí jiného. „Už nepršelo, ale zarazilo nás nezvyklé mokro,“ líčí. Himálajský Ladákh je totiž velmi suchá oblast s průměrným množstvím srážek čtyřicet milimetrů za rok.

Když došli do centra, kde to jindy v tuhle ranní dobu už ožívalo, nepotkali z místních ani živáčka. „Jen před hotely postávalo pár turistů s bágly na zádech, kteří taky čekali na odvoz na letiště. Ale nikde nestálo žádné auto, natož pak taxi. Nepřemýšleli jsme nad tím, proč je město vylidněné. Zajímal nás jen náš problém. Jak se dostat na letiště.“

Rozhodli se, že na letiště ty čtyři kilometry dojdou pěšky. Před letištní halou postávaly asi dvě stovky turistů. Připojili se k davu a čekali. Na otázky: Proč je zavřeno? Proč čekáme? Proč nelétají letadla? se jim od ostatních dostávala jediná odpověď: Já nevím.

„Po dvou hodinách vyšel nějaký zaměstnanec a oznámil nám, že všechny lety jsou zrušené. To je všechno, co řekl,“ vzpomíná Honza. Co teď? Přemýšleli. Nikdo jim nic neřekl, mobilní telefon u sebe neměli, a když se jim podařilo si ho půjčit, stejně volat nešlo, protože nefungovala síť. Pořád však ještě měli rezervu. „Kdyby se nám podařilo odletět další den, ještě bychom stihli přípoj v Dillí.“

Vrátili se zpět do hotýlku, který měli po celou dobu svého pobytu jako základnu. Odtud vyráželi na několikadenní túry po horách a po okolí a pak se sem zase vraceli. „Když jsme se trochu prospali, šli jsme se podívat do města, abychom zjistili víc.“

Po poledni marně hledali otevřenou restauraci, kde by se mohli najíst. Nakonec se jim to podařilo, ale z vidiny pořádného jídla sešlo. „Měli jen brambory a nudle. Přitom dřív si člověk mohl dát, na co si vzpomněl.“ Stále jim to nepřišlo zvláštní.

Asi proto, že během své letošní dovolené už v Indii zažili situaci, kdy se město ležící v nadmořské výšce tři tisíce šest set metrů během třiceti minut vylidnilo. „Jednou jsme seděli na snídani v kavárně a po chvilce k nám přišel vrchní, jestli bychom nemohli odejít, protože je stávka. Jaká? Nevím. Řekl jen stávka. Do půl hodiny byl celý Léh zavřený,“ vybavuje si jeden ze zážitků.

Šok přišel až ve chvíli, kdy se při procházce dostali na druhou stranu města. Najednou jim všechno došlo. Velká část čtvrti byla zcela srovnaná se zemí. „Hlavní čtyřproudá silnice se ztratila pod metrovým nánosem hustého bahna, jinde zas cestu křížily tunové balvany o průměru tak jednoho metru. Všude kolem byly vraky aut, z domů, hádám tak stovek, zbyla jen torza…“ popisuje Honza zkázu, kterou způsobil sesuv jednoho z přilehlých svahů místních hor nad městem.

Tamější kopce nejsou zpevněné žádnou vegetací, proto se v důsledku prudkého přívalového lijáku vytvořila bahnitá lavina, která se valila údolím na Léh a ničila vše, co jí stálo v cestě. Brala s sebou i lidské životy.

„Byla to strašná podívaná. Když jsme došli k rozbořené nemocnici, zrovna místní otevřeli jednu z garáží. Plnou lidských těl. Najednou se tam seběhla spousta Indů. Někteří ze zvědavosti, jiní s hrůzou v očích, protože hledali, zda mezi mrtvými nenajdou někoho z pohřešovaných blízkých.“

V tu chvíli si říkali, jaké měli štěstí, že si našli hotýlek na druhém konci města. „Když jsme se na začátku naší dovolené ubytovávali, procházeli jsme Léhem a hledali, kde zůstaneme. Až jsme došli do druhé poloviny města, kde se nám líbila zahrádka jednoho hotelu. Zůstali jsme v něm. Kdybychom bydleli na opačné straně, mohli jsme být třeba taky mrtví…“

Večer opět začalo pršet. A místní propadli panice. „Hned se začali balit a s batohy rychle vylézali do kopců. Báli se být na noc dole ve městě. Báli se, aby se jejich domy taky nesesuly k zemi. I někteří majitelé hotelů a penziónů vyháněli turisty ze svých podniků. Nechtěli, aby se jim něco stalo zrovna u nich,“ líčí.

Druhý den v pět ráno se opět vydali pěšky na letiště. A modlili se, aby konečně odletěli a stihli tak letadlo v Dillí. Tentokrát už tam postávalo podstatně víc turistů než předchozí den. „Okolo šesté otevřeli bránu a strhlo se něco neskutečného. Představ si malé dveře a velký vyplašený dav lidí, který se zběsile tlačí skrz ty malé dveře dovnitř… A všichni na sebe křičí,“ kroutí hlavou Honza.

Jenže ani tentokrát se nedostali dál. „Po dvou hodinách čekání nám sdělili, že jsou všechny lety znovu zrušené. To už nám bylo jasné, že jsme v háji… A jestli prý chceme, že nám vrátí peníze za letenku. Nechtěli jsme, protože bychom o ni přišli. A byli bychom na tom ještě hůř, poněvadž ceny šly okamžitě na trojnásobek.“

Letenka, která se dá běžně pořídit za necelých šest tisíc (zpáteční), se rázem prodávala za osmnáct tisíc. A to jen jednosměrná. Z Léhu do Dillí. „To je jasné, protože jinak se odtamtud nedalo dostat. Ten den jsme se totiž dozvěděli, že všechny pozemní cesty jsou stržené a celá oblast je odříznutá od okolního světa.“

Odpoledne si vystáli další dvouhodinovou frontu na internet, aby se konečně podívali na nějaké zprávy o tom, co se vlastně stalo, a napsali na českou ambasádu, že se nemají jak dostat domů. Další dvě hodiny pak čekali, až se na ně dostane řada v pořadníku na telefon, který v internetové kavárně také půjčovali.

„Zavolal jsem domů, že jsme v pořádku a že nevím, kdy přiletíme. Nic víc, protože stejně bylo špatně rozumět. Horší to bylo s telefonátem do Moskvy, kde jsme si museli přebukovat letenku z Dillí. Nikdo tam nemluvil anglicky a my se zase nedorozumíme rusky.“

Nakonec poprosili jednoho ukrajinského turistu a ten jim hovor vyřídil. „Bohužel personál té letecké společnosti k nám nebyl příliš vstřícný,“ rozčiluje se trochu Honza. Ačkoli se jim snažili vysvětlit, v jaké jsou situaci, V Moskvě to nikoho nezajímalo a trvali na tom, že za přebukování letenky na jiný den uhradí nejen povinný poplatek sto eur, ale ještě navíc doplatí čtyři sta eur na osobu za novou letenku. „Přitom ostatní turisty to stálo jen tu stovku,“ zdůrazňuje Honza. Nic jiného jim ale nezbývalo. Let z Dillí za čtyři dny si rezervovali, i když nevěděli, zda se jim tam podaří dopravit.

V Léhu strávili další noc. Ráno znovu zamířili na letiště. Měli štěstí. Letadla začala létat. „Byli jsme rozhodnuti, že tentokrát se odsud nehneme a počkáme třeba do noci.“ Když se na ně dostala řada a konečně byli odbaveni, trochu si oddechli. „Ale stejně jsme se pořád báli, protože se zase začaly honit mraky a trochu poprchávalo. Jak se letadlo zvedlo, ulevilo se nám úplně.“

V Dillí pak znovu zkontaktovali leteckou společnost, u které měli rezervovanou palubní jízdenku do Prahy. Snažili se domluvit na nižší ceně. Podařilo se jim to, takže nakonec ji sehnali o více než polovinu levněji než na první pokus. Cena byla s doplatkem šest tisíc korun. „Odpoledne nám pak přišla odpověď z Prahy z ambasády. Posílali nám kontakt na někoho v Dillí, kdo by nám prý pomohl. My už ale pomoc nepotřebovali. Věděli jsme, že za dva dny konečně odletíme domů.“

Jak Honza říká, do Indie už asi nepojede. „Štvalo nás, že jsme o tom, co se stalo, neměli žádné informace. Věděli jsme jen to, co se šířilo mezi turisty. Indové, když si chceš od nich něco koupit, jsou milí, snaží se, podbízí. Ale jakmile se cokoli stane a ty něco potřebuješ - informaci, reklamaci, pomoc - tak jsou neskuteční. Najednou nic nejde, nezajímá je to, není to jejich problém,“ charakterizuje.

Navíc ho překvapilo, že ve městě blízko pákistánských hranic s tisíci vojáků místním pomáhala pouze hrstka z nich. „Když jsou záplavy u nás, ministerstvo obrany hned do postižených oblastí vyšle mraky vojáků.“

„Ale nakonec to s námi dopadlo dobře. To jiní na tom byli hůř. Třeba jsem v Léhu potkal kamarádku z Česka, která měla letenku jen z Dillí. V pondělí 16. srpna, kdy my už byli dávno v Praze, poslala mail, že se teprve v neděli dostala z Léhu. Že každý den chodila na letiště, ale bez šance. Nesehnala letenku. Až tam prý nakonec přijel český konzul a - teď cituju, co napsala: Máchání diplomatickým pasem nás zachránilo. Prý jim pomohl letenky sehnat. Tak snad už je taky doma,“ uzavírá.