Článek
Neobvyklý hřbitov se nachází u obce Sagada na severu Filipín a je, i přes svůj prapodivný vzhled, lákadlem vyznavačů temné turistiky. Jeden z důvodů, proč kmen Igorot pohřbívá své mrtvé na skály, je, aby byli blíže svým zemřelým předkům, blíž k nebi, a dosáhli tak i posmrtného osvícení.
Soledad Belingomová, bývalá učitelka, která pochází z kmene Igorot, říká, že se starší lidé obávali být pohřbeni v zemi, protože věděli, že voda a půda by jejich tělo rozložily. Chtěli místo, kde by bylo v bezpečí.
Hrozilo také, že by mrtvé ze země vyhrabali psi a sežrali je, nebo že by jejich hlavy skončily jako trofeje lovců hlav z okolního nepřátelského kmene. Takto na skalách byli mrtví z dosahu veškerého nebezpečí.
Rakve jsou na skalách buď uvázány, nebo přibity hřebíky.
Rakve jsou na skalách buď uvázány, nebo přibity hřebíky a většina není delší než jeden metr. Igorotové věří, že by člověk měl ze světa odejít tak, jak na něj přišel. Proto byla těla pohřbívána v poloze plodu, a pokud byla moc velká, lámaly se mrtvolám kosti.
Zesnulého posadili na dřevěnou sangadil (posmrtnou židli), proutím či pruhy látky ho k ní přivázali a zakryli do deky. Židle byla posléze umístěna naproti hlavním dveřím domu příbuzných, aby mrtvému vzdávali hold. Po několika dnech se mrtvola zabalila do deky s koleny těsně pod bradou a obvázána ratanovými liánami byla skupinkou mužů odnesena do závěsných rakví.
Tradice upadá v zapomnění
Dnes už tuto starověkou tradici dodržují pouze nejstarší ze Sagady. Mladší generace se uchyluje k moderním způsobům pohřbívání a je ovlivněna zeměmi s křesťanským náboženstvím.
„Dnešní rakve už mají klidně i dva metry, protože příbuzní zesnulých nechtějí svým milovaným lámat kosti,“ říká Belingomová a dodává, že děti chtějí na své rodiče vzpomínat a chodit je navštěvovat, a proto je pohřbívají na klasických hřbitovech, jelikož lézt po skalách je pro ně obtížné. Tato tradice tak pomalu ale jistě upadá v zapomnění.