Fascinující výlet do Muzea budoucnosti v rakouském Linci

Sympatický průvodce mi nasadil na hlavu speciální čelenku s několika čidly. Snímala činnost mého mozku a mozkové vlny. Dostal jsem za úkol, abych se co nejvíc uvolnil. Stav mé mysli totiž ovlivňoval, jestli dron s ochranou mřížkou, který ležel na podlaze přede mnou, bude klesat či stoupat.

Tak jsem se snažil. Dron se vznesl a držel se asi deset vteřin zhruba dva metry nad zemí, pak ale spadl. Dostatečně se uvolnit, to je pro mě, s mojí impulzívní a trochu hyperaktivní povahou, docela složité.

Podobně hravé byly i robotické paže, které jsem řídil ovladačem na dálku. Vodily marionety, tedy loutky na nitích. Hlavní fígl spočíval v tom, jak zvládnout souhru jemných pohybů prstů, zápěstí i paže. Roboti, a tím pádem i loutky, pak správně reagovaly.

Zdá se nepravděpodobné, že by tyto oživlé robotí ruce hrály loutkové divadlo. To by se lístky na představení lidem asi dost prodražily. Ale ve spoustě oborů lidské činnosti určitě najde uplatnění to, že se můžeme naučit ovládat prsty robotů stejně suverénně jako ty naše, navíc se inteligentní program naučí naše pohyby napodobovat a bude pak dělat řadu věcí za nás.

Ve speciální místnosti, jejíž akustika připomínala nahrávací studio, jsme si vyslechli úryvek Mozartovy hudby. Na klavír nehrál žádný slavný virtuóz, ale umělá inteligence. Dokonale napodobila Mozartův styl. Podobně zajímavá byla i Mahlerova Desátá symfonie, kterou autor už nestihl dokončit. V tomto případě se umělá inteligence pokusila pokračovat v duchu skladatelova stylu a vytvořit alespoň jednu uzavřenou část skladby.

Další atrakcí byl třeba program, který ukazoval, jak se herec a režisér Jordan Peele změnil v počítači v bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu. Software přitom využil počítačové animace. Změnil i Peeleův hlas na Obamův. Herec se zároveň snažil věrně napodobit mimiku a gesta bývalého amerického prezidenta. Iluze, že k vám mluví sám Barack Obama, byla velice působivá.

Je ironií, že tento uměle stvořený americký exprezident mluvil o riziku falešných informací a podvržených zpráv. Autoři tohoto softwaru se totiž ve spolupráci s Peelem pokusili ukázat, jak věrohodně je dnes možné falzifikovat vystoupení jakékoliv osoby, včetně amerického prezidenta.

Program bude nepochybně možné využít i k daleko pozitivnějším věcem, než jsou falešné zprávy. Třeba k oživení historických osobností ve výukových programech nebo k promyšleným animacím ve filmovém a zábavním průmyslu. Ale smysl má i to, že autoři upozorňují hned z kraje na možná rizika jeho zneužití.

To nejzajímavější, co Ars Electronica nabízí, jsem zažil v projekčním sále, kterému říkají Deep Space. Před sebou jsme měli projekční plochu velkou 16 x 9 metrů. Některé záběry tu ale promítali i na boční stěny sálu a na podlahu. A než spustili projektory, nasadili jsme si speciální brýle. Pomáhaly vytvořit iluzi prostoru. Záběry měly navíc vysoké rozlišení.

Takže třeba videoklipy z kamery umístěné na přilbě sjezdaře, který svištěl po obávané sjezdovce Streif na Hahnenkammu v rakouském Kitzbühelu, získaly ještě větší působivost. Až se člověku v zatáčkách a při dlouhých skocích na terénních zlomech svíral žaludek.

To samé platilo pro sugestivní záběry erupcí na slunci, které byly natočené ve velkém zvětšení, nebo záběry podobně bouřlivého vření rozžhavené hmoty na jeho povrchu. Působily dojmem, jako kdybychom kolem nich právě prolétali v kosmické lodi.

Zdaleka nejpůsobivější byly záběry z prostorů daleko za naší galaxií, až někde v Deep Space, tedy hlubokém kosmu. Vypadal nádherně, tajuplně i hrozivě. Najednou jsem jasně pocítil, jací jsme mravenečci v bouřlivém prostoru nekonečných sil vesmíru a jeho turbulentních energií. Tenhle zážitek by klidně mohl být něco jako povinná školní četba. A tak bychom mohli dlouze pokračovat. Jednou z nevýhod muzea je bohužel to, že během jedné návštěvy zvládnete uvidět nebo zažít jen část z celé expozice.

Ars Electronica Center není jen originálním muzeem, pořádá také pravidelný festival a vytváří ve spolupráci s dalšími partnery platformu pro workshopy, diskuse, zkrátka setkávání lidí, kterým jsou blízké myšlenky a filozofie jeho tvůrců. A to i na internetu. Snaží se tak zachytit inovativní nápady, ve kterých se prolínají moderní technologie, umění a další tvůrčí činnosti z různých oborů.

Centrum nechce nové originální nápady pouze vystavovat, chce do určité míry podporovat i to, aby vznikaly. Zajímavá je rovněž samotná budova Muzea budoucnosti. Stojí u řeky hned vedle samotného centra města a obepínají ji podsvícené desky z matného skla. Vytvářejí jednu z největších světelných fasád v Evropě. Pod ní je totiž 40 tisíc LED diod, tedy speciálních lamp různých barev. Budova je neustále mění jako chameleon.

Součástí zdejšího komplexu s 3000 čtverečními metry výstavních ploch je také restaurace CUBUS s terasou, ze které je krásný výhled na řeku a na Linec. Z boku vypadá komplex muzea jako loď. Kam pluje? Přece do budoucnosti. Snadno se o tom můžete přesvědčit i vy, až si pojedete kolem Lince do Rakouska zalyžovat nebo vyrazíte v létě k moři.