Exkurze s bezdomovci ukazují turistům jinou tvář Prahy

Skupinku provází zákoutími, která se turistům běžně nedoporučují. Trasa vede přes Karlín na Žižkov až k pomezí Holešovic. Honza B. je jedním z bezdomovců, kteří se zapojili do projektu Pragulic a představují Prahu svýma očima.

Se zeleným deštníčkem přes ruku působí jako poťouchlá parodie na profesionály, kteří se svou insignií nad hlavou udržují pochod Prahou pohromadě. Za rok poznaly odvrácenou tvář metropole dva tisíce turistů, třeba i z Nového Zélandu.

S překladem pomáhají dobrovolní tlumočníci. Až tříhodinová prohlídka vyjde dospělého na 250 korun, studenty a seniory na 180, počítá se i se skupinovými slevami. Polovinu z výdělku si bezdomovci nechávají, zbytek jde na organizační výdaje.

Po různých částech Prahy nyní provázejí čtyři bezdomovci, na něž vychází asi 50 klientů měsíčně. Každá prohlídka je originální. Honza B. byl kdysi hercem a improvizace je mu vlastní. Například životní peripetie protknuté zradou a úklady nejbližších, jež ho uvrhly na milost a nemilost ulice, vyznívají v jeho podání jako nejzábavnější hospodské historky.

Specialitou Honzy B. jsou knihy. Za léta už se naučil, které kontejnery skrývají skvosty, za něž antikvariáty vyplácejí třeba i stovku. Dokonce už má i vytipovaná místa podle žánrů. Někdy prý i provádí studenty po antikvariátech, aby jim ukázal, jaké knihy mají kde hledat.

Vypravuje, kterak Karlín byl kdysi nejtemnější částí Prahy a jak mu pomohly povodně roku 2002, protože po nich byla čtvrť obnovena a dnes už se o Karlínu jako o čtvrti „s černou duší“ nemluví. Povodně pomohly i jemu samotnému, protože viděl, kolik lidí se náhle ocitlo ve stejné patálii jako on. Myšlenky na rychlý konec si po této zkušenosti zatrhl.

V zapadlém koutě odhaluje galerii nezávislých umělců v prostorách bývalých Křižíkových fabrik. Poté vede posluchače na jedinečné místo, odkud lze vyfotografovat kontrast dvou jezdeckých soch – tou první je „největší jezdecká socha na světě“ Jana Žižky na Vítkově, tou druhou groteskně stylizovaná jezdecká socha Jaroslava Haška, který si ze všech jezdců a jejich soch utahoval.

Žižka sice není největší na světě, ale pro Honzu B. konkurenční sochy nijak Žižkovu velikost nesrážejí. Zahraničním turistům vysvětluje, že Žižka byl původně lapka a pro mnohé taxikáře je dosud velkým vzorem, což Honzovi klienti prý se smíchem potvrzují.

„Tady nefoťte,“ upozornil Honza B. před vstupem do dvora, kde sídlí azylové centrum Naděje. „Dobré ráno!“ zahlaholil k pavlači, na níž se choulí a pokuřuje několik mužů. Příznačné místo pro vylíčení útrap života na ulici i věčný koloběh pádů a nových startů lidí, které semlela nepřízeň osudu.

Exkurze zahrnuje i návštěvu vybraného podniku pro osvěžení. Honza B. zamířil do svérázné hospody Na Vandru, která ovšem zapadá do literárního portfolia prohlídky: je zasvěcena památce Oty Pavla.

Ze stěn tedy shlížejí jeho podobizny, paroží krásných srnců a šklebí se sumci. Hospodský se pyšní i navijákem, který měl kdysi mít spisovatel na svém prutu. Asi nejpoutavější moment si nechává Honza B. na závěr, kdy vede turisty ke slumu pod jedním z pražských mostů.

Někteří bezdomovci se nenechají fotit, protože například jejich příbuzní ani nevědí, jak si vedou. Otevřeně ale mluví senior Václav. Žije tu už šest let a také zažil několik útoků vandalů.

Na život na ulici Václav neběduje, byť je zřejmé, že spokojen není. Rád by se vrátil do běžného života, ale neví jak. Jsou jen dva ve dvanáctičlenném spolku, kteří nepijí, jen si občas dají jedno dvě piva, což se nepočítá. Alkohol je útěchou v tvrdé realitě.

Honza B. si díky projektu Pragulic vydělá podle svých slov průměrně kolem dvou tisíc měsíčně. Na nohy ho to nepostaví, ale hlavně si prý zaplatí kredit, aby mohl svou otřískanou nokií telefonovat dětem.

„Byl jsem ze začátku nesnesitelný tím, kolik jsem toho o sobě říkal. Postupně jsem se od některých věcí oprostil a ony jako by odpadly i z mého smetiště v duši. Když člověku několikrát týdně pozorně naslouchá řada lidí, tak se naučí i sám sebe vidět trochu jinak. Zájem ostatních lidí je léčivý, což je v případě bezdomovectví asi to hlavní,“ říká Honza B.

Rád by si našel bydlení, ale bez práce to nejde. Jak upozorňují lidé z charity, nemá-li se člověk kde umýt a vyspat, zaměstnání nedostane. A také platí, že za každý rok na ulici potřebuje člověk tři roky s odbornou pomocí, aby se vrátil do reálného života.