Exkurze do zbrojovky třicetileté války

Řeč je o dobřívském hamru, ojedinělé technické památce ležící v malebné vesničce v podhůří Brd, osm kilometrů od Rokycan. "Hamr se zachoval v takovém stavu, že je největší a nejvýznamnější památkou svého druhu v republice," zdůrazňuje Miroslava Šandová, ředitelka rokycanského muzea Dr. Miroslava Horáka, pod které unikátní objekt spadá.

Bílé protáhlé stavení, z rybníčku nad ním přitéká voda do vantroků a pohání tři lopatková kola. Na hrázi šumí stromy, prostě idyla. Těžko se věří, že tomu někdy bylo jinak. "V Dobřívě stály už v roce 1614 vysoké pece a vyráběly se tady dělové hlavně, koule i ostruhy pro jezdectvo," vyvádí nás z omylu Šandová.

Dnešní podoba hamru pochází z počátku devatenáctého století, původní strojní vybavení je jen o něco mladší. "Tady se vyrábělo ještě v roce 1956," vysvětluje jeden z průvodců František Cipra. Akorát se zde místo děl kovaly třeba krumpáče.

"Všechno dodnes funguje," ukazuje hrdě průvodce na fascinující technické vybavení. Vodní kola roztáčí transmisi, nad hlavou sviští kožené pásy pohánějící jednotlivé stroje. "Od různých bucharů až po strojní nůžky. Ty jsou sto devadesát let staré, střihají dodnes," konstatuje Cipra.

Ukázky kovářské práce samozřejmě patří k největším atrakcím zhruba třicetiminutové prohlídky. "Lidé si mohou za dozoru mistra kováře sami vyzkoušet, co obnáší kovat na bucharu kus žhavého železa," povídá průvodce. Kdo to zkusí, s prázdnou neodejde. Odměnou je mu Hamernický list. A pokud si někdo přinese sekeru, motyku nebo jiný železný vercajk, na hamru mu ho překovou či přiostří.

V nabídce, tedy alespoň webbové, jsou i jiné specialitky - například trhání zubů po kovářsku, zhotovení pásu cudnosti na míru nebo třeba i pálení čarodějnic.

 Pokud přijedete do Dobříva autem, je nejlepší ho nechat na parkovišti na okraji obce. K hamru je to odtud kilometr, ale samotná procházka kolem Pardťského potoka stojí za to. První padne do oka kamenný klenutý Švédský most.

Prý si po něm nechali Švédové vozit dělové koule. Což je ovšem nesmysl. Jednak by tak těžký náklad po nahrbeném mostě nikdo nepřevezl a jednak zdejší zbrojovka dodávala pro císařské regimenty. I když kdo ví, podnikání je podnikání a Švédové určitě platili dobře...

Kousek od mostu stojí roubená Stará hospoda, mezi její štamgasty patřil i herec Jindřich Mošna. Ten zde má pamětní síň. Po posledních povodních je ale zavřená. Chráněnou lipovou alejí pak cesta pokračuje až k hamru.

 Kdo není líný, může si z Dobříva vyšlápnout na nedaleký vrch Žďár. Po žluté je to na skalnatý vrchol šest kilometrů, výhled z výšky 629 metrů nad mořem ale stojí za to. To věděli už lidé z doby bronzové, kteří zde měli opevněné hradiště.

Pro ty, kdo chodí raději po rovině, je variantou 5,5 kilometrová procházka po modré značce do nedalekého městečka Mirošov, kde je krásně zrestaurovaný soukromý zámek. Pozor, přístupný je vždy jen první víkend v měsíci, ale i obhlídka zvenčí stojí za to. A zámecká restaurace má otevírací dobu podstatně přívětivější.

A ještě typ pro ty, co cestují s vodomilnými dětmi - v Rokycanech je pěkné koupaliště. Prší nebo je snad zima? Nevadí, hned vedle je moderní krytý areál s vířivkami.

Říká lidem, jak se ková, ale kovář to není. Pětašedesátiletý František Cipra, dobřívský průvodce, je vyučený strojař, později dostudoval na učitele. Hamru se upsal až v důchodu. Musel. Slíbil to kamarádovi.

"Já jsem tady na hamru byl každou chvíli. A tehdejší kovář Vláďa Kraft mi pořád říkal, pojď k nám, musíš to vzít po mně. Tak jsem mu to slíbil," vzpomíná dnes pan František. Když starý kovář zemřel, přišel čas na splnění slova. "No, a tak jsem tady. Od jara 2002," konstatuje Cipra. Svého rozhodnutí určitě nelituje. "Mám rád historii a navíc jsem v Dobřívě vyrůstal. Hamr, to bylo takové naše eldorádo. Jsme poslední generace, která pamatuje, jak se tam skutečně vyrábělo," připomíná.

František Cipra je jedním z čtyřčlenné party zdejších hamerníků. "Kovářským mistrem u nás není jen tak někdo, ale František Benedikt, bývalý šéf ocelárny v nedalekém Hrádku," podotýká.

Čtveřice má i svého benjamínka. Čtyřiadvacetiletý mladík, vyučený zámečník, pro své parťáky prostě Pepan. "Neměl práci, tak ho vzali k nám," říká Cipra.

Na hamr se jezdí podívat turisté z celého světa - byli tady třeba Indové nebo íránští experti na metalurgii - podle průvodce mají ale jedno společné. "Ženské se k vyzkoušení práce na bucharu lámou dost těžko. Jak vidí to žhavý železo, mají k němu respekt. Ale jak umluvíme jednu, tak už do toho jdou všechny," popisuje Cipra. A pak je prý ještě jedna sorta návštěvníků. "Výklad je nezajímá. Stoupnou si doprostřed, mlčí, koukají, jak nám to tady krásně běhá."