Evropské město roztíná hranice dvou států. Občas dělí i ložnice

Jak uvádí BBC, hranice, která městečkem prochází, skutečně občas rozděluje domy, a tudíž i jejich samotné obyvatele. Asi nikde jinde na světě nemohou lidé prohlásit, že mají kuchyni v Nizozemsku, zatímco obývací pokoj v Belgii.

Městečko se nachází na nizozemsko-belgické hranici a enklávy jsou obecně známé jako Baarle-Hertog. Celá tato zmateční situace sahá až do dob středověku, kdy byly různé části půdy rozděleny mezi zdejší aristokratické rodiny. Zmíněné Baarle-Hertog náleželo vévodovi z Brabantu a zbylé pozemky rodu Nassau.

Problém nastal v roce 1831, kdy Belgie vyhlásila nezávislost na Nizozemsku a oba národy se tak ocitly v patové situaci. Nicméně k určení přesných hranic došlo až v roce 1995, kdy byly dnešní enklávy připsány Belgii.

Neznalý návštěvník by na první pohled nic nepoznal, městečko se totiž architektonicky nijak výrazně neodlišuje od jakýchkoli jiných v Nizozemsku. Řadu domků ovšem lemují dělící čáry, kdy z jedné strany písmena NL a z druhé B určují, v které zemi se člověk nachází. Rozdílné vlajky už jsou pak velmi čitelným indikátorem.

Rozdíly jsou ale nakonec i v určitých detailech. Nizozemské nemovitosti jsou totiž podle BBC na rozdíl od jejich belgických protějšků více uniformní. Chodníky na území Nizozemska poté lemují lípy, zatímco belgická část si hraje s větší rozmanitostí nejen, co se týče stavebních prvků, ale i určité výzdoby.

Úředním jazykem je tu nicméně holandština. I kvůli tomu měli někteří obyvatelé v minulosti tendenci shlížet na belgické obyvatelstvo poněkud shora. „Když se chodby škol vylidnily v tu samou chvíli, mezi teenagery docházelo k rvačkám. Dva starostové města — jeden Belgičan a druhý Nizozemec — upravili konec vyučování tak, aby se překrýval a zavedli jakýsi klub, který měl za cíl propagovat pozitivní interakci mezi národy,“ tvrdí předseda zdejší turistické organizace Willem van Gool.

Dnes jsou rozdíly mezi lidmi už sotva viditelné, jelikož má většina obyvatel dvojí občanství a rovněž belgický i nizozemský pas. Poklidné soužití dokonce přitáhlo pozornost poradců izraelského premiéra Benjamina Netanyahu, kteří uvedli, že takto má vypadat příkladná pospolitost dvou rozdílných komunit.

Z nezvyklé anomálie samozřejmě městečko těží, jelikož sem proudí zástupy zvědavých turistů. „Počet obchodů, hotelů a kaváren, které tu máme, by odpovídaly spíše populaci 40 000 než našich skutečných 9000,“ tvrdí van Gool.

I tak ale rozdělení města do dvou států občas způsobuje problémy. Především, co se týče infrastruktury a stavebních povolení. Interiéry některých domů jsou nizozemské, ale přední zdi domu už olizuje belgická hranice. Mnoho obyvatel proto samozřejmě shledává ekonomické benefity v tom mít vstupní dveře do domu na belgické straně.

Podobnými oklikami se mohli lidé například vyhnout placení daní a podobně. Jistých děr v zákonech se ale už nevyužívá jako v minulosti. „Dodnes je to však věc, o které místní s nadšením hovoří,“ uzavírá van Gool.

A dnešní omladina shledává benefity především v jednom — zatímco v Nizozemsku se smí pít až od 18, v Belgii je hranice nastavena na 16 let. Takže když jim v nizozemské hospodě odmítnout nalít, není pro ně nic jednoduššího, než urazit pár kroků do Belgie.