Eurovíkend pro ty, kteří už viděli všechno? Vzhůru na Bukurešť

Vlastně jsem moc nevěděl, co od Bukurešti očekávat. Ceaușeskův režim padnul v roce 1989 a Bukurešť tak měla stejnou dobu na jakousi rekonvalescenci, jakou měla i Praha. Ta měla ovšem tu výhodu, že to byl odjakživa tak trochu přirozený turistický magnet. To Bukurešť není. A nějaký ten rok ještě nebude. Zážitky jsou tu ale o to autentičtější.

Ať chcete, nebo ne, většina turistických atrakcí v Bukurešti je spojena s minulým režimem. Zářným příkladem budiž budova parlamentu, která disponuje tolika „nej”, že by mohli závidět i v Dubaji. Palác Parlamentu, což je oficiální název stavby, sahá výše než Petřínská rozhledna a je největší administrativní budovou na světě. Rozprostírá se na 365 000 metrech čtverečních a s hmotností vyšší než čtyři milióny tun jde také o nejtěžší budovu světa.

Jen vytápění a osvětlení tu prý vyjde ročně na více než 100 miliónů korun. Budova byla jako realita oceněna před deseti lety na nějaké tři miliardy eur (76 miliard korun), což z ní dělá i nejdražší administrativní budovu světa.

Ubytoval jsem se v hotelu nacházejícím se ze strany Paláce Parlamentu. Dojít odtamtud před čelo samotného gigantu mi zabralo skoro dvacet minut. Obrovský, nesmyslně obrovský. To je to první, co vám prostě musí problesknout hlavou, když jej spatříte. V mém případě - když vylezl v celé své kráse z lednové mlhy. Jsem tu sám, jen v rohu náměstí před parlamentem je televizní štáb a v dáli někdo otravně troubí.

Fotím a přemýšlím nad tím, proč předchozí večer kolem parlamentu před mým hotelem chodily desítky policistů a aut s majáčkem bylo v ulicích snad více než těch normálních. Je to zdejší večerní standard? Je to nezbytné? S těmito myšlenkami fotím parlament a klekám si, abych měl lepší úhel. Přímo do kaluže ukryté ve zbytcích sněhu. Ach jo. Zvuk trubky se otravně blíží. Dívka z televizního štábu mi posunkovou řečí ukazuje, ať jsem v klidu. Nejsem.

Otočím se a mám trubače za zády. Může mu být něco přes 30. Na to, že ještě není ani devět ráno, je patrné, že už svůj kalíšek vypil a několikrát si zaběhl pro další. Dělám, že o něm nevím, ač se mi bubínky chtějí rozskočit.

Mladík se staví přímo mezi mě a budovu parlamentu. Troubí, seč mu plíce stačí, a dokola křičí několik vět. Dělám rychle několik fotek a schovávám raději fotoaparát do brašny. Rozumím jen slovům vláda a revoluce. Nakonec se jakýmsi rumunským esperantem dozvídám, že je tu už od večera a že tu protestoval proti vládě. Opilý revolucionář je přesně ten typ člověka, se kterým se chcete v Rumunsku bavit. Aspoň mi ale dochází, proč bylo v ulicích tolik mužů zákona.

Nakonec mě zachraňuje po několika minutách další člověk, který si přišel betonový gigant vyfotit. Trubač zjevně pochopil, že ze mě více než kývání hlavou nedostane a nechtěl riskovat, že vystřízliví u někoho tak nudného. S vuvuzeloidním zvukem se přesunul k další oběti.

Lidé z televizního štábu mi při odchodu řekli, že stále monitorují dění na náměstí, protože se sobotní protikorupční demonstrace zúčastnily desítky tisíc protestujících a očekává se, že se část lidí vrátí i další den. Při pohledu na trubače reportér jen s úsměvem mávnul rukou. Velký revolucionář, řekl se širokým úsměvem.

S docela originálním zážitkem se přesouvám do čtvrti Primaverii. Právě zde stojí jedna z nejúchvatnějších atrakcí města, která se turistům otevřela teprve docela nedávno, v březnu 2016 - Ceaușeskovo luxusní sídlo o 80 pokojích - Palatul Primaverii. Vstupné je tu vskutku mezinárodní - pro anglicky mluvící činí 50 lei, tedy více než 300 korun. Ale ač má prohlídka trvat 45 minut, nakonec jsem uvnitř strávil více než hodinu a půl. Přibližně třetinu času s otevřenými ústy.

Během prohlídky nahlédnete do zhruba 50 z 80 místností a pochopíte, jak si jeden z nejznámějších evropských diktátorů 20. století žil. Ač se prý stravoval poměrně skromně, tak skromně tedy rozhodně nebydlel. Každý z členů rodiny, tedy on, jeho manželka a tři děti, měl vlastní část domu, která čítala jakýsi obývací pokoj, ložnici a koupelnu přizpůsobené jejich vkusu.

Vše v domě je autentické a o to je prohlídka působivější. Zejména když vám průvodce po malé chvíli řekne, že právě stojíte na koberci v hodnotě půl miliónu dolarů, který byl darem od íránského panovníka, kterým tehdy nebyl nikdo jiný než Muhammad Rezá Pahlaví. Úchvatný koberec je tak hustě utkaný, že se do něj nedá prý píchnout ani jehla. Mít ji u sebe, člověk by asi neodolal. Právě díky své výjimečné hustotě váží něco kolem jedné tuny. A když už si myslíte, že vás nic nepřekvapí, vstoupíte do vnitřního bazénu s působivými mozaikami na stěnách.

Když po prohlídce tohoto sídla vylezete opět zpět na šedé sídliště, zmocní se ve vás pocit, že byste všechny ty dojmy měli spláchnout nějakým tím chmelovým mokem. Poohlížím se v mobilu po nějakých hospůdkách a místních pivních barech a narážím na název Berestroika, při jehož spatření mi začne cukat koutek. Asi prostě musím zajet kouknout, jak vypadá pivní revoluce v rumunském pojetí. Sedám do taxíku, házím si fotoaparát raději na hotel, protože co kdyby, a vyjíždím směrem „pivní revoluce”.

Berestroika není jen pivní bar, je to také mikropivovar. Ale pěkně popořádku. Berestroika nestojí v samotném historickém centru, je od něj asi tři kilometry stranou. Celý podnik se rozkládá v obrovském 150 let starém domě, který je i velmi vkusně podsklepený. Celkem má ve svých třech patrech zhruba 200 míst, ač byste to při vstupu do restaurace ani vzdáleně netipovali. Podle majitelky Anity Ramnaniové dům dříve patřil nějakému vlivnému lékaři. Na jeho spojení s minulým režimem jsem se raději neptal.

Pokud vás zaskočilo jméno majitelky, přemýšlíte správným směrem. Tento první bukurešťský mikropivovar totiž neprovozují místní, ale indický pár, který přijel do Rumunska kolem roku 2000. Je to vlastně neskutečně kouzelné dát si v Bukurešti řemeslné pivo amerického typu uvařené Indy a zajíst jej irským koláčem. Vlastní piva mají uvařená čtyři a někdy prý mají navíc i nějaké to speciální.

Co se týče jídelního lístku, je opravdu kouzelnou směsí místních jídel od gulášové polévky přes pečené vepřové ramínko, středomořské pokrmy plné mořských plodů až po tradiční indická jídla včetně kuřete z pece typu tandoor a rybí tikky. Zajíst to nakonec můžete třeba domácím dýňovým cheesecakem.

„Název podniku vymyslel manžel, velký milovník piva. Víte, tady v Rumunsku to chodí trochu jinak. O povolení na vaření piva jsme zažádali v roce 2009. Dostali jsme ho v roce 2014. A teď tu chystají zase nějaké nové restrikce, je to takové dobrodružství. A proč jsme si tehdy vybrali právě Rumunsko? To už je zase jiné téma a vše, co k tomu mohu říci, je odpusť a zapomeň,” naznačila, že šlo o nápad jejího manžela.

„V Bukurešti se dříve nedalo pořádně najíst. V jedné restauraci měli dobré jedno, dvě jídla, v další restauraci pak zase něco jiného. Řekli jsme si, že když si budeme dělat sami vše domácí, tak to lidé ocení. A navíc jsme to brali i tak, že se aspoň budeme mít všichni kde najíst, protože to tu bylo vážně nelehké,” dodala Ramnaniová a zavedla mě do zázemí samotného pivovaru. Nic extrémně pokročilého, ale vše čisté, takže vlastně paráda. Pivo ucházející, na místní poměry opravdu dobré.

Takto nějak může vypadat jeden běžný den obyčejného turisty v Bukurešti. A dokážete si představit, co všechno by se dalo stihnout za takový prodloužený víkend?