Estonsko nabízí i špetku exotiky. Čechy zaujme obec s vulgárním názvem

Pro poznání země je nejvýhodnější použít auto, letadlem se z Prahy bez přestupu dostanete jen do Rigy v sousedním Lotyšsku. Zatímco hlavní město je na zahraniční turisty připraveno, jinde může cestovatel zvyklý na západní standard narazit. Ať už jde o jazykovou bariéru v menších obcích, či kulturní rozdíly na východě země s převahou ruskojazyčného obyvatelstva. Jinými slovy, v Estonsku lze zažít dobrodružství, které se vám na území Evropské unie hned tak někde nenaskytne.

Takto Tallin s necelým půlmilionem obyvatel označuje turistický průvodce. A není daleko od pravdy. Staré město (Vanalinn), které se dá projít za pár hodin, si skutečně zachovalo podobu územního plánu z 13. století, díky čemuž bylo v roce 1997 zapsáno na seznam UNESCO. Původní jsou nejen opevnění, kostely nebo kupecké domy, ale také dlážděné uličky, které zaručují, že řidiči v historickém jádru usměrní rychlost. Nerovnosti na vozovce totiž fungují účinněji než zpomalovací prahy.

Vedle malebných zákoutí a křivolakých uliček mohou být magnetem pro romantiky volně přístupné vyhlídkové plošiny v hradním areálu na kopci Toompea, někdejší středověké pevnosti, která je osm set let sídlem moci v Estonsku. Zatímco v minulosti odtud vládli reprezentanti Dánska, německých církevních řádů, Švédska a Ruska, pod něž strategické území u Baltu postupně patřilo, dnes je Toompea sídlem estonského parlamentu a vlády.

Reliéf Borise Jelcina u schodiště pod hradbami připomíná roli prvního ruského prezidenta při mírovém obnovení nezávislosti Estonska v letech 1990 až 1991. Jakmile zdoláte sto padesát sedm schodů, ocitnete se na patrně nejatraktivnější vyhlídce Patkuli, odkud spatříte nejstarší část městských hradeb s věžemi Nunna, Sauna a Kuldjala. Ty ve středověku tvořily jeden z největších a nejsilnějších obranných systémů v severní Evropě.

Dohlédnete ale i na přístav, odkud mimo jiné vyplouvají trajekty do Helsinek na protější straně Finského zálivu. Moře, u kterého lze sledovat nádherné západy slunce, je z centra vzdáleno asi čtvrthodinu chůze. Z vyhlídky Patkuli se vám otevře pohled také na kostel sv. Olava s gotickou věží, jeden ze symbolů Tallinu, a na jiných stranách hradeb zase na část metropole s mrakodrapy.

Kolem katedrály sv. Alexandra Něvského, velkého a bohatě zdobeného ruského pravoslavného kostela s jedenácti zvony, sejdete z hradního areálu do Dánské královské zahrady. Podle legendy jde o místo, kde se během dánské invaze 15. června 1219 snesla z nebe vlajka v podobě bílého kříže na rudém pozadí, která otočila průběh bitvy ve prospěch krále Valdemara II. Později se stala národní vlajkou Dánska.

Ke stejnému datu se váže první písemná zmínka o Tallinu. K jejímu osmistému výročí darovala dánská královna Markéta II. městu růžovou zahradu. Poblíž si přijdou na své milovníci válečné historie. Muzeum opevnění Kiek in de Kök tvoří komplex dlouhý přes půl kilometru, jehož součástí jsou také podzemní chodby. Dalším výrazným pozůstatkem hradeb je brána Viru s dvěma rohovými věžemi z roku 1362 na konci jedné z nejrušnějších obchodních ulic metropole.

Ta vás přivede téměř až na náměstí, jemuž vévodí budova radnice z počátku 15. století. Na vrcholu věže, kde se ve výšce čtyřiatřiceti metrů nachází vyhlídkový balkon, byla v roce 1530 umístěna měděná korouhev představující ochránce Tallinu – Starého Tomáše.

Sovětské bomby v roce 1944 věž zničily, kopie postavičky byla vztyčena při obnově o osm let později. Současná korouhev pochází z roku 1996.

V Tallinu se jistě nebudou nudit ani zájemci o dějiny 20. století, které byly v případě Estonska dost bouřlivé. Země nejdříve v roce 1918 na Rusku vybojovala svou první nezávislost, ale na počátku druhé světové války o ni na téměř padesát let zase přišla. Obsadila ji totiž Rudá armáda a později wehrmacht. V roce 1944 pak byla obnovena Estonská sovětská socialistická republika. Až rok 1991 přinesl znovu svobodu.

Cestu k ní poutavou formou představuje muzeum Vabamu – prostřednictvím vzpomínek pamětníků, předmětů či interaktivních panelů. Podstatnou část expozice tvoří kulisy jako dobytčák odvážející lidi na Sibiř, jedna ze dvou dochovaných loděk, na kterých prchali lidé před sovětskými okupanty, obří portrét Stalina, který ze stropu pohledem pronásleduje návštěvníky, nebo socialistické paneláky i s jejich vybavením.

Před budovou Vabamu pod kopcem Toompea stojí kus berlínské zdi a instalace v podobě kufrů jako symbolu vynuceného opouštění domova. Ve zhruba kilometrové vzdálenosti odtud najdete další dvě podobně zaměřená muzea: na sever vězeňské cely KGB a na východ Muzeum KGB. Kříž svobody a památník války za nezávislost se nacházejí na nedalekém náměstí Svobody.

Cesta do naší další destinace, obce Kunda, vede na východ a je dlouhá něco přes sto kilometrů. Těsně před ní ovšem stojí za zastávku s krátkou procházkou zbytky pevnosti Toolse, kterou na břehu Finského zálivu nechali v letech 1471 až 1473 vybudovat němečtí rytíři na obranu před piráty. Hrad byl zcela zničen v sedmnáctém století v jedné z mnoha rusko-švédských válek. Od roku 2006 se jeho pozůstatky postupně konzervují. Ruina je volně přístupná a opatřena informačními tabulkami.

Třítisícová Kunda může turistům nabídnout nanejvýš návštěvu muzea cementu. Pro Čechy má ovšem své kouzlo hlavně cedule s názvem obce. U jedné z nich je dokonce ukryt deník se zápisy od krajanů. První sešit nadšenci založili v roce 2004, přičemž postupně následovaly další čtyři. Některé se totiž ztratily, na jiných se podepsala vlhkost. Aktuální deník byl založen letos v červnu. V červenci jsme v něm objevili tři zápisy.

Jen dvě a půl hodiny před námi se tu zastavili Pepa, Petr a Milan – motorkáři ze Dvora Králové nad Labem. Na konci června zapsali turisté z Brna: „19:03, slunečno, 21 °C. Na Kundu dobrý. :-)“ Hledání deníku nám nečekaně zpestřilo cestu. Popis, jak se k němu dostat, je velmi přesný, takže za pár minut už jsme zpod kamenů zamaskovaných mechem vytahovali igelitku s plastovou krabicí s deníkem.

O dalších sto kilometrů východněji leží město Narva, které si někteří pamatují z hodin dějepisu. Poblíž v roce 1700 porazili Švédové více než dvakrát početnější ruské vojsko. Důstojníci cara Petra I. Velikého tehdy dobře vycvičenou a vyzbrojenou protivníkovu armádu s taktikou rychlé a efektivní ofenzívy podcenili. Ačkoli cedule u silnice oznamují, že do Petrohradu zbývá nějakých sto padesát kilometrů, dále než k hraniční řece Narvě se bez speciálních dokumentů nedostanete.

Do Ruska vzdáleného méně než dvě stě metrů lze odtud alespoň nahlédnout. Stejně jako v Narvě se v protějším Ivangorodu nad řekou vypíná bývalá středověká pevnost. Na estonské straně vede upravená promenáda s cyklostezkou, fontánou a slunečními hodinami. Poblíž najdete připomínku zmíněného švédského triumfu – bronzovou sochu lva. Směrem od centra však veřejný prostor začíná čím dál více připomínat ten ruský.

Podobně zanedbané budovy, zápach plísně a zatuchliny na chodbě obytného domu, opilci potácející se po silnici mezi auty a jiní vyklánějící se z oken, barvami zářící dětské hřiště s betonovým bunkrem opodál. Kolem osmdesáti procent obyvatel Narvy jsou etničtí Rusové a ruštinu tu slyšíte všude. Ve výhodě jsou turisté, kteří už v Rusku byli. Nedělají si totiž iluze, že všechno bude fungovat, jak má.

Kupříkladu je tolik nezaskočí, když servírka v restauraci, která na webu uvádí, že má nejbohatší pivní sortiment ve městě včetně točeného místního moku a Velkopopovického kozla, prohlásí, že pivo došlo. Nakonec jste rádi, že vám nabídne alespoň lahev z estonského velkopivovaru.