Ekvádor: Jižní Amerika v kostce

Barevně nesladěná indiánka má na sobě pončo, holínky a pánský klobouk. Vedle ní se pase bílá lama s pestrými třásněmi. Stojí před vchodem k pevnosti incké civilizace Ingapirca, kde zvíře nabízí k pózování pro fotografie turistům.

Cesta po relativně malém Ekvádoru vám poskytne něco jako kapesního průvodce Jižní Amerikou. Pokud domů pošlete ta správná selfie, budou si myslet, že jste během tří týdnů objeli celý kontinent.

Hlavní město Ekvádoru Quito nemá kdovíjak oslnivou pověst, přitom je jeho historická část nejzachovalejší ukázkou španělské koloniální architektury mezi latinskoamerickými hlavními městy. Svědčí o tom i skutečnost, že Quito se vešlo do zcela prvního tuctu světových skvostů na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Sevřené centrum je nabouchané kostely, které jsou zase plné buclatých andělíčků a množství zlata. Určitě nevynechejte Iglesia de la Companía (kostel Tovaryšstva), kde jezuité předvedli bohatství katolické církve v plném lesku — doslova a do písmene.

S památkami předkolumbovskými to není tak slavné. Ekvádor byl spíše výspou říše Inků, takže Ingapirca je jen skromným poškádlením cestovatelských očekávání, než přijde hostina inckých a předinckých památek v Peru. Nicméně stojí za návštěvu i proto, že můžete obdivovat Inky jako mistry tetrisu ve 3D, když dokázali v chrámu Boha slunce naskládat kameny jeden na druhý tak, aby mezi nimi nezůstala ani mezírka.

Ekvádor je sice v latinskoamerickém měřítku trpaslík (i když Česko by se do něj vešlo čtyřikrát), nicméně soustředí zde velkou část kontinentální fauny.

Co se týče opeřenců, Ekvádor se může pochlubit nebývalou rozmanitostí. Turista nemusí být zrovna ornitologický fajnšmekr, aby se rozplýval nadšením nad kolibříky v obci Mindo. Městečko, kam se dá snadno dostat autobusem z nedalekého Quita, je metropolí maličkých tvorů, kteří v bláznivém tempu třepetají křídly. Na řadě míst mají připravená krmítka se slazenou vodou, která ptáčky, obývající Ameriku bezmála v celé její šíři, přilákají před hledáčky fotoaparátů.

Na opačném konci hmotnostní kategorie mezi živočichy stojí až pětadvacetitunoví keporkakové, kteří vám ukážou téměř celé tělo při výskoku nad vodní hladinu. Pokud je chcete spatřit, musíte si dovolenou přizpůsobit jejich migraci. S jistotou je uvidíte při plavbě startující v Puerto López v červenci a srpnu, kdy je v Ekvádoru nejmenší teplo.

K druhové pestrosti už jen dodejme, že proslavené Galapágy patří přes svou vzdálenost od břehu do ekvádorské správy. Takový přírodní trumf žádná země v regionu nemůže přebít.

Ekvádor nabízí rovněž řadu úchvatných sopek se zajímavou historií. Vrchol Chimborazo byl do počátku 19. století považován za nejvyšší horu světa. V jistém smyslu jí skutečně je. Nalézá se jen kousek od rovníku a je vzhledem ke zploštění planety vzdálen od středu Země více než špičky himálajských velikánů, ač má „pouze“ 6263 metrů nadmořské výšky.

Turista se jen musí modlit za dobré počasí. Strávil jsem tři dny v příjemném lázeňském městě Banos de Agua Santa, které se nachází na úpatí sopky Tungurahua, aniž bych vulkán s poetickým jménem za tu dobu spatřil. Sopku, která městečko občas posype popelem (v říjnu 1999 bylo dokonce kvůli hrozbě exploze celé evakuováno), celou dobu ukrývala mračna.

Naštěstí to není zdaleka jediná sopka v okolí. Za jasného dne vyjeďte lanovkou nad Quito, kde se na panoramatu tyčí dokonalý kužel Cotopaxi se zasněženou špičkou. A navíc i sama kabinovka stoupá po svahu aktivního vulkánu Pichincha, který naposledy „pocukroval“ metropoli popelem před dvaceti lety.

Ekvádorské hospodářství čas od času sklouzne po banánové slupce. Je tomu tak téměř doslovně. Rovníková země je totiž největším vývozcem žlutého ovoce na světě, takže propady jeho ceny na světových trzích mají seismický dopad na zdejší ekonomiku. Samo sebou i na všechny ty rolníky, kteří v blízkosti města Machala při sklizni běhají po poli s matrací. Mají ji proto, aby se useknutý trs, který připomíná obří lustr z carského sídla, na farmářově rameni při cestě z pole do krabice nepomačkal.

Banány nejsou tím jediným fotogenickým zemědělským produktem. Další agroturistické povyražení nabízejí kakaovníky. Je zajímavé sledovat, jak se majitel políčka poblíž města Tena v Amazonii rozmáchne mačetou a rozsekne kakaový bob, který drží v levé dlani.

Semena o velikosti fazole obalená sotva dvoumilimetrovou vrstvou dužniny vyloupne do kýble a žlutou slupku pohodí do trávy. Rovnou tak zajistí hnojení pro svoji plantáž. Pár fazolek si ale co chvíli dá do pusy a přesladkou dužninu z nich ocucá. Usměje se na návštěvu prořídlým chrupem, ukazujícím, co sladká pochoutka dokáže. Čokoládu sice ochutnal až v dospělosti, přesto mu kakao na zubech udělalo pěknou paseku.

Odškrtávání ze seznamu „povinných“ snímků nás přivede na rovník, který má Ekvádor ve svém španělském jméně. Před pomníkem ve tvaru protáhlé pyramidy důležitě pózuje Číňan za Číňanem z početné výpravy vždy tak, aby jim žlutá linie na zemi procházela přesně mezi půlkami. Fotografie bude důkazem, že pravou nohou stáli na severní a levou na jižní hemisféře.

Čára běží až dovnitř kostela, v němž si nevěsta a ženich mohou, ač každý na jiné polokouli, vyměňovat prstýnky před ukřižovaným Kristem, kterého rovník samozřejmě přesně půlí. Řekněte, není to nádherné? Není. Nultá rovnoběžka ve skutečnosti leží o 240 metrů dál na sever.

Ale to už je hnidopišství. Podobnému nešvaru mezi čtenáři předejdu sám tím, že upozorním na to, že Ekvádor přece jen některé nedostatky má. Chybí mu lyžařské možnosti argentinských a chilských And a po moři neplavou ledovce jako v nejjižnějším cípu kontinentu. Ale to už bychom toho chtěli přece jen trochu moc. Abychom ale zemi neošidili vůbec o nic, dodejme ještě, že v jejích vysokohorských oblastech najdeme nefalšovanou tundru.