Egyptský „Karibik“ se bez bohatého podmořského života obejde. Lákadel má i tak dost

Od zavedených letovisek u Rudého moře, jako jsou Hurghada nebo Marsa Alam, se Marsa Matrúh diametrálně odlišuje. Ještě stále je to z hlediska turistické infrastruktury poměrně nerozvinutá oblast, která se sice nemůže pyšnit tak honosnými hotely jako jiní egyptští konkurenti, ale zase je právě díky tomu mnohem méně frekventovaná. Zahraniční turisté sem přijíždějí až v několika posledních letech, do té doby šlo především o oblíbenou dovolenkovou destinaci Egypťanů. Češi pak mohou od letoška létat nejen z Prahy, ale i Brna či Ostravy.

Místní pobřeží je členité a bělostné skály a útesy ostře kontrastují s jasně modrou barvou moře. „K čemu to ale je, když tam není žádný podmořský život?“ slyšel jsem častý argument proti letovisku Marsa Matrúh. Je samozřejmě pravda, že na šnorchlování a potápění je to poměrně fádní destinace, protože tu nejsou žádné korálové útesy plné rybek a želv. Na druhou stranu je trochu zkratkovité odsoudit celou oblast jen kvůli tomuto jedinému faktoru. Lákadel totiž středomořská Marsa nabízí mnoho, jen se za nimi musí trochu popojet.

Za dob starého Egypta se v místech dnešního města Marsa Matrúh nacházela pouze rybářská vesnice. Přesto nebyla zcela bezvýznamná, jinak by tu faraon Ramsese II. pravděpodobně nenechal vybudovat chrám. Později osadu dobyl Alexandr Veliký a za vlády dynastie Ptolemaiovců šlo o důležitý tranzitní bod pro export egyptského obilí do Říma. Po nejznámější ptolemaiovské panovnici Kleopatře je pojmenovaná jedna z místních pláží. Ne náhodou, údajně se tu kdysi koupala.

Dnes je Marsa Matrúh středně velkým městem, které turistům sice nenabízí mnoho památek, zato tu mohou nasát skutečnou egyptskou atmosféru. Rušné ulice pulzují životem, a to zejména kolem místní tržnice, kde lze nakoupit jedlé i nejedlé suvenýry, ať už olivy, čajové směsi, koření a podobně. Je pravda, že místní, ještě ne zcela zvyklí na evropské turisty, zírají často víc, než by mohlo být někomu příjemné.

Do Marsy Matrúhu se ovšem nejezdí za promenádováním ve městě. Skutečné zážitky čekají v poušti, zejména v úchvatné oáze Síwa, která je od pobřeží vzdálená dobré čtyři hodiny cesty. Kodrcat se napříč pustinou ale jednoznačně stojí za to. Už jen kvůli tomu, že na davy turistů tam opravdu nenarazíte.

Centrum rozlehlé oázy tvoří pozůstatky pevnosti, nacházejí se tu ovšem také ruiny chrámu boha Amona. Místní věštírnu měl navštívit Alexandr Veliký, aby zjistil, zda bude jednou vládnout celému světu. To se mu sice nepodařilo, i tak ale byla jeho říše na svém vrcholu neuvěřitelně rozlehlá a pokrývala většinu tehdy známého světa. Když vojevůdce zemřel, jeho tělo zmizelo a není známo, kam bylo uloženo. Jedna z verzí ovšem tvrdí, že Alexandr odpočívá právě v Síwě na místní Hoře mrtvých.

Jsou to samozřejmě ryzí spekulace a do jisté míry i marketing. Hora mrtvých přesto skýtá několik krásně vyzdobených hrobek, ačkoli honosnosti Údolí králů samozřejmě nedosahují. Nevadí to, i tady lze obdivovat neuvěřitelně zachovalé malby s hieroglyfy v egyptském a řeckém stylu, bystrému oku neunikne třeba bůh úrody a plodnosti Osiris.

Dalšími lákadly oázy Síwa jsou solná tyrkysová jezera, která jsou napůl umělá a vznikají tak, že do vyhloubených děr prosákne spodní voda. Sůl se využívá třeba na výrobu solných lamp, i proto se lze v jezírkách vykoupat.

Jiný koupací zážitek pak skýtá Kleopatřina lázeň – ano, i tady měla slavná panovnice smočit své tělo. Historik Hérodotos pramen popsal jako sluneční oko; kulatý bazének je dnes populární hlavně mezi místními.

Oblast kolem Marsy Matrúhu není nasáklá jen starověkou historií, ale i tou mnohem mladší. Právě při severním pobřeží Egypta se odehrálo množství střetů během druhé světové války, a to mezi nacistickým oddílem Afrikakorps a Spojenci. U města El Alamein se uskutečnily dvě významné bitvy, připomíná je poměrně velké armádní muzeum. Jsou v něm k vidění uniformy vojáků, těžká technika či dobové fotografie.

Samostatnou kapitolou jsou v okolí rozeseté hřbitovy vojáků, kteří během bojů o Afriku padli, ať už přímo v Egyptě, nebo třeba v Libyi. Nachází se tu britský, německý i italský hřbitov, každý je vyvedený trochu jinak. Například italskému vévodí vysoká alabastrově bílá věž s obdobně světlým interiérem. Místo náhrobků tu jsou destičky - jedna vedle druhé - se jmény, na řadě je pak vyveden nápis „ignoto“, tedy neznámý.

U samotného Marsa Matrúhu je pak Rommelova jeskyně s muzeem. V těchto místech se měl německý generál, přezdívaný „pouštní liška“ a považovaný za jednoho z nejlepších taktiků druhé světové války, ukrývat při plánování operací. Sám nicméně později lobboval za stažení německých vojsk z Afriky, což mu Hitler neumožnil. Erwin Rommel se nakonec stal nežádoucí osobou a byl donucen k sebevraždě kyanidovou kapslí.

Město El Alamein se nachází asi dvě hodiny jízdy od Marsa Matrúhu. Při cestě dále podél pobřeží dojedou turisté až do slavné Alexandrie, druhého největšího egyptského města, které nese jméno po Alexandru Velikém a kde ve starověku stávala nejslavnější a nejobsáhlejší knihovna planety. A kromě ní také maják na ostrově Faros, jeden ze sedmi antických divů světa.

Ani jedna z památek dodnes nepřetrvala. Maják postupně zničilo několik zemětřesení a knihovna lehla popelem. Na ostrůvku Faros dnes stojí jedna z alexandrijských dominant, pevnost Kajt Bej, a knihovna vyrostla nová. Významu té původní už sice nedosahuje, přesto je zajímavá, a to nejen architektonicky.

Kromě knih se v ní nachází i sekce s různými antickými artefakty anebo starověkým písemnictvím. Návštěvníci si tu mohou prohlédnout i kopii jediného svitku, který při požáru původního svatostánku vědění unikl plamenům. Originál je k nelibosti Egypťanů uložen ve Vídni.

Další lákadla druhého největšího egyptského města čítají také katakomby Kom el Šokafa, považované za největší řecko-římské pohřebiště v zemi. Hrobky staré přes dva tisíce let jsou proslulé zejména svou detailní výzdobou a během parných dní nabízejí navíc příjemný únik před neodbytným a neustále pražícím sluncem.