Moře najednou ustoupilo čtyři kilometry. Pak přišla katastrofa, vzpomíná hoteliérka

To se psal rok 1999. Nemůžete si ale představovat nic srovnatelného s tím, co tu stojí dnes. Měli jsme tu jen takové hezké malé chatičky.

Udeřilo 26. prosince 2004, celý rok 2005 se tu uklízely následky katastrofy a skoro nic nefungovalo. My jsme znovu otevírali v prosinci 2006. Může se to zdát jako dlouhá pauza, ale ujišťuji vás, že vzhledem k tomu, k čemu tu vlastně došlo, to šlo ještě opravdu rychle. Komunita se tu ale opravdu semkla.

Hodně pomohla thajská vláda, která vyjma finanční pomoci také posléze pomohla komunikovat do světa to, že jsme zpět. Že středisko Khao Lak opět funguje, zotavuje se a potřebuje k tomu i hosty ze světa. Musí se nechat, že ve velkém zafungovali také různí investoři a evropské cestovní kanceláře, které pomáhaly resortům, kam své hosty posílali. Většina hotelů otevřela opět v roce 2006 stejně jako my, ač se to zdá nemožné. Všechno fungovalo neskutečně rychle a efektivně. Byl to malý zázrak, strašně nás to povzbudilo.

Řeknu vám to jednoduše, před nějakými 35 až 40 lety neexistoval žádný Khao Lak, jak ho známe teď. Půdu na pobřeží vlastnilo asi pět místních lidí, ale žádný cestovní ruch tu neexistoval. Pak tu začal jeden Švýcar, který měl za ženu Thajku, provozovat takové jednoduché ubytování u pláže. Nic složitého, fungovalo to třeba jen čtyři až pět měsíců ročně a jezdili sem víceméně jen Švýcaři. Inspiroval ale mého bratra, který je tu dnes velký šéf.

Začal jedním základním bungalovem, takovým lepším stanem, s toaletou venku. Stál asi 150 bahtů (105 Kč) za noc. To bylo před nějakými 40 lety. Pak něco málo přistavěl a otevřeli jsme si tu také takovou maličkou místní restauraci, ale rychle jsme přišli na to, že evropští turisté nebudou jíst jen naše klasická thajská jídla, a tak jsme se učili vařit evropské pokrmy. Učili je nás vařit právě hosté.

Když tu začínalo podnikání, tak si pětice místních lidí řekla, že by si měli onen dlouhý kus země rozdělit na pět částí, aby každý, kdo chce, mohl podnikat na svém. Rozdělili tedy půdu na pět stejně velkých částí a dohodli se na losu. Můj bratr se rozhodl jít až jako poslední a získal tento krajní kus země, kde spolu nyní sedíme. Tehdy říkal: „Co já tu budu dělat, vždyť je tenhle pozemek strašně úzký.“ Jeden z mých bratrů mu ale hned opáčil: „Možná je úzký, ale také je opravdu dlouhý podél pobřeží. Samá pláž!“

Ano. Vše se také rozjíždělo extrémně rychle a najednou se to na přelomu tisíciletí i zprofesionalizovalo. Vystavěli jsme hezké dřevěné budovy, bylo jich celkem 24, každá pojala dvakrát dva hosty. Takový čtyřhvězdičkový standard.

Když byl pak můj bratr na cestovatelském veletrhu ITB, evropské cestovní kanceláře se skoro praly o to, aby si u nás mohly zamluvit kompletní ubytovací kapacitu na celou sezonu. Nakonec jsme to tehdy rozdělili mezi dvě cestovní kanceláře, německý Neckermann a skandinávské Apollo. Každou sezónu jsme měli plně obsazeno a jen jsme se vždy poctivě snažili z roku na rok přistavět pár dalších budov.

Poslední přístavbou byla pak velká budova o 24 pokojích, která byla v provozu jen necelý rok. Čtvrtý rok našeho plného provozu přišlo tsunami.

Bylo krásné slunečné nedělní ráno. A je obrovské štěstí, že byla neděle, protože bylo zvykem, aby většina personálu v neděli chodila do práce později, třeba až po obědě. Aby zaměstnanci mohli být také se svými rodinami. Stát se to ve všední den, ztráty na životech by byly nesrovnatelně vyšší.

Byla jsem uvnitř, když sem cítila slabší otřesy. Po chvíli se to opakovalo, tak jsem vyšla na zahradu za manželem, který zrovna zaléval, a zeptala se, zda to také cítil. Vtipkoval, zda jsem se nezbláznila, že on nic necítil. Pak mi zavolal známý z Phuketu a řekl mi: „Musíš být opatrná, jeď do hotelu. Něco je špatně, tady v Patongu jsou nějaké záplavy, vylilo se sem moře a valí se městem, selhává elektřina.“

To jsem pro změnu odvětila já jemu, zda se nezbláznil. Argumentovala jsem tím, že je slunečno a neprší. Trval si však na svém. Tehdy můj manžel s bratrem poprvé zmínili možnost tsunami. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, přišlo mi to nereálné. Ale přesvědčili mě a popisovali mi dokumenty, které někdy dříve viděli v televizi.

Ano, ale nejdříve jsem tam zavolala svému manažerovi, ať sleduje moře a dává pozor. Že možná budou nějaké záplavy. Doporučila jsem mu, ať svolá všechny hosty do výše položených částí resortu. Pak jsem se rozhodla, že tam s manželem raději vyrazíme. Za moment mi volal zpět a uklidňoval mě, že je všechno v pořádku, že nikde v hotelu není žádná mořská voda. Naopak že je nějaký velký odliv a moře zmizelo z dohledu.

Popisoval mi, že prý voda ustoupila tak rychle, že se na mělčině zůstalo plácat mnoho velkých ryb. „Šlo tam hodně hostů, aby si nasbírali ryby.“ V ten moment mi to začalo spínat. Zeptala jsem se ho, jak daleko moře ustoupilo. Odhadoval, že zhruba čtyři kilometry daleko. Řekla jsem mu, ať na nic nečeká a dostane hosty z pláže. Pro některé to už bylo bohužel pozdě, vlna se pak přiřítila velmi rychle.

Ano, cestou jsme při pohledu na moře už viděli onu pověstnou bílou čáru, která se hrnula ke břehu od horizontu. Stále jsme si ale nebyli jistí, že je to tsunami, nikdy jsme žádné nezažili. Začala jsem se strachovat o mé syny, kteří byli doma, tak jsem ještě vyřizovala, aby je řidič odvezl dále od pobřeží k matce.

Do hotelu už jsem ale nedojela. Udeřila vlna a nedalo se tam dojet. Nakonec jsem musela na místě zanechat auto a utíkat také do výše položených míst, protože lidé začali varovat před přicházející druhou vlnou. Bylo po druhé hodině odpoledne a já říkala svému manželovi, že už to nemůžu vydržet, že musím do hotelu.

Jeden muž měl pick-up a potřeboval jet do Phuketu, uprosila jsem ho, aby mě vzal s sebou, že cestou vyskočím. Když jsme se přiblížili, začala jsem pozvolna chápat, co se stalo. K našemu hotelu se nedalo dostat. Rozsah katastrofy mi pomohlo rychle pochopit to, když jsem viděla hotelovou budovu jednoho resortu o několik set metrů jinde, než stála před tsunami. Všechna ubytování tu stojí vlastně na skále, nejde stavět základy do hloubky. Umíte si tak představit, že to škody v oblasti dramaticky zvýšilo.

Když jsem konečně dorazila na místo, zůstala jsem v šoku. Vybavuji si to neskutečné ticho. Nebyl slyšet žádný zvuk mořského příboje, ptáci nezpívali, nebyla slyšet vůbec žádná zvířata. Nic.

Když jsem byla v oblasti dnešní recepce, která je výše položená, a rozhlédla jsem se, viděla jsem zakrvácené ručníky. Při pohledu na pláž jsem tak pak viděla naše bungalovy. Vypadaly jako domečky ze sirek. Většina z nich byla zcela zborcená.

Ano, několik hostů doběhlo a stihli se zachránit. Manažer hotelu ale nepřežil. Z pláže vyklízel židle a stoly, nestihl pak už utéct. Lidem začalo docházet, že je všechno špatně ve chvíli, když se na obzoru převrátila a potopila velká loď. To už bylo ale pro mnoho lidí pozdě, nedoběhli.

Pláž a bezpečné místo u hlavní silnice dělí 12 výškových metrů, které znamenaly rozdíl mezi životem a smrtí. Fotografie, jak to vypadalo v Khao Laku po úderu tsunami, jste v médiích bohužel asi všichni viděli. Ale to je prostě součást života…