Dříve to bylo peklo na zemi. Dnes zůstala v exotickém ráji po temné minulosti jediná stopa

Vězení obklopuje kolem dokola několik vrstev plotu s ostnatým a žiletkovým drátem. K nebi zlověstně ční strážní věže jako tiší svědci utrpení, které se tu ne tak úplně dávno odehrálo. A už první exponáty dávají na vědomí, že tahle návštěva nebude něčím, co si bude chtít dopřát každý, kdo na největší vietnamský ostrov vyrazí.

„Phuquockou věznici, které se přezdívá kokosová, postavili francouzští kolonialisté na přelomu 40. a 50. let a původně sloužila pro zadržení politických disidentů během války o Indočínu,“ vysvětluje náš průvodce Duc.

Hlavní využití našlo zařízení o něco málo později během vietnamské války, kdy tu síly Jižního Vietnamu podporované Američany věznily a mučily příslušníky Vietkongu či severovietnamské armády. Ty muzeum vzhledem k dnešnímu komunistickému zřízení země samozřejmě vykresluje jako mučedníky, kteří museli snášet tvrdý americký útlak. Je však třeba myslet na to, že se na svých nepřátelích dopouštěli naprosto stejných zvěrstev.

Pokud však odhlédneme od samotných stran konfliktu, ukazuje věznice, která byla v minulosti skutečně rozsáhlá, jednu z nejtemnějších kapitol vietnamské historie.

„Celý tábor měl na 400 hektarech takřka 500 ubikací a dokázal pojmout na 40 tisíc vězňů. V jednom baráku, velkém asi 100 metrů čtverečních, bylo obvykle 70 až 120 lidí,“ uvádí průvodce Duc s tím, že budovy nejprve měly místo podlahy jen hlínu. Když se však zjistilo, že jsou vězni schopni prokopat se tunelem na svobodu, začal se povrch vylívat betonem.

Tábor byl sám o sobě dost tvrdým místem k pobytu; kvůli plechovým střechám a betonovým podlahám tu bylo v létě nesnesitelné vedro, přes zimu zase velmi chladno. Vězni nadto museli snášet pravidelné mučení, při kterém buď rovnou zemřeli, nebo byli minimálně zmrzačeni.

„Když selhala otevřená náruč i úplatky, začali dozorci vymáhat informace velmi tvrdým způsobem,“ konstatuje Duc, zatímco se koukáme na takzvanou tygří klec. Šlo o nízkou klec z ostnatého drátu, kde museli vězni ležet nebo sedět přikrčeni. Přes den na ně pražilo slunce, v noci jim byla zima. Pohyb jim často znemožňoval další žiletkový drát na zemi.

Že šlo jen o špičku ledovce místních mučicích technik, ukazují další exponáty. Zavírání do železného kontejneru, který se přes den rozpálil, lámání kostí či kloubů palicemi, sekání zubů obřími hřeby, smažení ve velkém kotli nebo napouštění úst mýdlovou vodou zní na první dobrou jako praktiky vystřižené z temného středověku, přitom se tu odehrávaly ještě před nějakými padesáti lety.

Jak už bylo řečeno, některým vězňům se odsud podařilo utéct tunely. Znovu nabyté svobody si ale mnoho z nich příliš neužilo, protože je hned za věznicí při brodění se řekou sežrali krokodýli. Morbidní a drsná historie jižní cíp Phu Quocu zkrátka obklopuje jako temný mrak.

„Je to hrozné, návštěva námi docela otřásla,“ svěřila se Češka Ilona, která na vietnamský ostrov vyrazila přímým letem s cestovní kanceláří Fischer. „Vězni tu zažívali nelidské podmínky, připomíná to hodně nacistické koncentrační tábory.“

Muzeum vězeňské historie je od druhé poloviny 90. let národním památníkem a institucí, na kterou je Vietnam z edukačního hlediska velmi pyšný. Je však nutno odlišit, co jsou fakta a co už propaganda – informace o tom, že někteří vězni se ranám od dozorců vyhýbali pomocí kung-fu, je poněkud úsměvná.

Navzdory temné historii je Phu Quoc místem, které dnes zaujme zejména krásným pobřežím. Na místních písečných plážích, údajně těch nejhezčích v zemi, krvavou minulost naštěstí nic nepřipomíná. Na památky tu sice prakticky nenarazíte, zato se tady pěstuje vyhlášený pepř, kvalitativně srovnatelný s kampotským – kambodžský region Kampot také leží jen několik desítek kilometrů přes moře.

Mimo pepře se na ostrově pěstuje také myrta, jejíž lístky si většina lidí spojí hlavně se svatbou. Tady se z ní dělají bonbony. A když už jsme u té kuchyně, tak Phu Quoc je znám také jako místo, kde se vyrábí nejkvalitnější rybí omáčka ve Vietnamu, nedílná součást místní kuchyně.